Někdy je úlevou vyhovět - napsala Eva Svobodová

„Ahoj mami, jsem doma!“
„Ahoj, dneska nějak pozdě…“
"Jo, zakecali jsme se s klukama. Je tu něco k jídlu?“
„Ty jsi nebyl na obědě?“
„Ale jó... víš přece, že nám dávaj málo a je to hnusný.“
„Co jste dneska měli?“
„Ježiš, já nevim, nějakou omáčku nebo co. Tak můžu si něco vzít?“
„No jo, samozřejmě. A co bylo ve škole?“
„Co by?“
„Něco nového?“
„Prosim tě, co by tak mohlo bejt novýho. Stejnej barák, stejná úča, stejný lidi ve třídě.“
„A co známky?“
„Ani nevim, koukni se do žákovský.“
„No, máš tady dneska čtyřku!“
„Čtyřku? Fakt? Je to vůbec moje žákovská? Podívej se dopředu.“
„Jojo, stojí tady tvoje jméno. Tak je to tvoje čtyřka.“
„Aha, tak vona mi to oznámkovala. Já myslel, že se ptá jen tak. Jenže mami… čtyřka není pětka!“
„To máš pravdu. Ovšem i koule tady je.“
„Ale jinak taky dvojky a trojky, ne? Tak vidíš, aspoň využívám celou škálu. Mami, tak já už jdu ven. Kluci čekají…“
„To se ani nepřevlíkneš?“
„K čemu proboha? Nechápu, co furt máš s tím nesmyslným převlíkáním. Jestli pudu na ulici v tomhle triku nebo jiným.“
„Tak si teda jdi v čem chceš. Tobě je fakt úlevou vyhovět…“
„No vidíš. Jo, abych nezapomněl – dneska jsou třídní schůzky.“
„Cože? Schůzky? Tos nevěděl dřív?“
„Jó, zapomněl jsem. Ale ani tam s tátou nechoďte, to je zbytečný. VŽDYŤ JÁ VÁM PŘECE STEJNĚ VŠECHNO ŘIKÁM.“


Žádné komentáře:

Okomentovat