4. ledna 2017

Když začíná nový život - napsala Monika Hodáčová

Foto: Miroslav Zajíc
Sychravé listopadové pondělí. V čekárně gynekologické ordinace není zrovna útulno. Ale brzy jsem na řadě, doktorka je příjemná. A hlavně: vše je v pořádku, miminko roste tak, jak má.
Ještě čekám na omluvenku do školy, když se v ordinaci rozdrnčí telefon. Z útržků rozhovoru jen těžko chápu souvislosti. Ty věty se zdají absurdní. Stejně jako následující dny, týdny, měsíce. Neuvěřitelné. Paní doktorka dotelefonovala.
„Běžte domů,“ říká mi naléhavým hlasem, „a raději vůbec nikam nechoďte.“ Nechápu.
„Volala mi dcera, chodí na vysokou,“ vysvětluje. „Školy jsou zavřené, prý se stávkuje.“
Pořád nechápu. Ale nechápeme všechny, já, doktorka, sestřička. V naší Československé socialistické republice se stávkuje?
Další dny nabírají nepředstavitelný spád. Všechno je jinak. Co mělo platit na věčné časy, náhle neplatí. Ti, kteří žili za oponou, stojí na pódiu a ti, co je pronásledovali, říkají: „Volím Václava Havla“.

Pár měsíců na to se narodí můj prvorozený syn. Je mi 25 let. Jeho táta, můj muž, začíná podnikat. Tak jak o tom snil. „Až já budu kapitalista, budu ležet na pláži a dělníci budou makat za mě,“ smával se, už když jsme se potkali. A já jsem naslouchala téhle pohádce. Ve snu by mě nenapadlo, že ještě než se narodí naše první dítě, opravdu bude ten kapitalista. A taky jsem netušila, jaká dřina to bude. Samozřejmě, že jsem ho podporovala. A tak si nakonec splnil ten sen a na té pláži může ležet, kdy se mu zlíbí. S ním tam leží pokaždé jiná... mladší, krásnější.  
Je mi padesát a mému prvorozenému 25 let. Má dva sourozence a jejich táta už s námi nežije. O tomhle jsem přece nesnila. Svět mých dětí je nepředstavitelně jiný než byl ten můj a já pochybuju, jestli jsem je pro tenhle život vychovala dobře, i když jsem se tolik snažila. Na plný úvazek. Trochu mě uklidňuje, že v tom nejsem sama. Možná je to dokonce princip života. 
Ale kdybych měla tu moc a mohla jim jeden ze svých zážitků zabalit do krabičky s tím, že si ho budou moci samy prožít, pořád by to byly ty týdny, které pro mě začaly jeden listopadový den v gynekologické ordinaci. Přála bych jim prožít to nadšení, které jsme tenkrát prožívali, a tu naději, kterou mnozí už dávno ztratili. Já ne. Od té doby vím, že i za nejčernější oponou se může skrývat světlo.

Žádné komentáře:

Okomentovat