Hořká cesta domů - napsala Eva Svobodová

Po třech měsících v Mannheimu se vracím domů. Vlak klouže tiše po kolejích, za oknem se vynořují
poslední německé stanice i úpravné obce, pomalu se stmívá. Už netrpělivě vyhlížím, až přejedeme hranici a já zase uvidím české nápisy a naši boubelatou krajinu.
I moje spolucestující v kupé se ztišila, sleduje ubíhající kilometry za oknem. Masíruje si oteklá lýtka žilnatýma rukama. Je na ní znát, že se těší na svého Pepu, co jí prý v Praze na Hlavním nádraží přijde naproti. Snad nebude zpoždění, aby nečekal dlouho.

Lokomotiva píská a už jede jen krokem. Za okny se táhne několik řad ostnatých drátů a holá rovina nasvícená silnými světlomety. Pak se objeví po obou stranách vagónu peróny. Na nich pohraničníci v pravidelných odstupech, na zádech samopaly. Na vodítkách se škubají krásní, ale hroziví vlčáci. Jejich štěkot vyvolává tíseň.
Do vagónů vstupují uniformy. Vesměs mladí kluci, mundůry jsou jim velké. Fyzickou nevyzrálost kompenzují komisním tónem a hlasitými povely: „Pasy a celní prohlášení sem. Je všechno zapsáno? Opravdu? Tak ukažte třeba tenhle kufr.“
Spolucestující babka otvírá víko. Mladík se bez uzardění přehrabuje jejím prádlem, prohmatává každý kout. Boty zabalené do novin vítězoslavně zdvihne do výšky.
„Copak nevíte, že západní tisk tady nemá co dělat?“
Babka zmateně blekotá, voják noviny roztrhne, boty padají k zemi. Důchodkyně kleká na zem a sbírá je. Pohraničník si jí už nevšímá, razítka cvaknou, pasy pohodí na sedadlo. Volají ho do vedlejšího kupé, kde je úlovek zřejmě významnější.
Tak jsme zase doma. Vítejte v Československé socialistické republice.

Žádné komentáře:

Okomentovat