Tak co Pepo, jak bylo v práci? Ty vole, se vůbec neptej.
Makáš teď pro žlutý co?
Jo, už druhym tejdnem.
A co? Jak to jde?
Ty mi s těma stupidníma otázkama nedáš pokoj co? Oukej, tak já ti to teda povim. Ráno se vzbudim a šupem klusám na metro, skoro běžim ty vole, jak nějakej maratonec. Metro mi klasicky ujede před rypákem a tak chytnu po chvíli další, celej nervózní, že mi strhnout pjéťo za pozdní příjezd. Dorazim na Zličín a pelášim na parkoviště. Tam už na mě čeká ta žlutá kraksna s voprejskanou fasádou a totálně nechutnýma poklicema. Přibližuju se k ní a vytahuju z kapsy klíče. Koukám na ty tykadla, na který člověk musí během jízdy neustále dávat pozor, aby s tim nevypíchnul oči nějakýmu jinýmu hovádovi, co jede naproti jemu. Odemykám dveře a nejde to.
Zkurvený žlutý inženýři měli tak hypermoderní vylepšováky, jako třeba ty otravný televize, co tam máme uvnitř, na který mimochodem všichni pořád čumí jako nějaký zombie, že zapomněli udělat dalkový otevírání a já to zase budu šudlat půl hodiny jak krypl. Ovšem pozor pánové, tentokrát mám štěstí a svině povoluje asi po 5 minutách. Skáču dovnitř, málem si rozbíjim hubu o novej kobereček, co tam postavila Jituše, ježiš jak já tu holku nesnášim. Štrejchnu hlavou o korále, strkám klíčky do zapalování a otáčim stříbrnej kotouč. Motor se rozjíždí a řve, jak moje stará při porodu. Další důkaz žluťáckejch úspor na špatnym místě. Vždycky chvíli trvá, než se ztiší a tak mezitim pozoruju armádu sympaticky vypadajících modrejch sedaček. Sympaticky proto, protože působí celkem v pohodě než si do nich sednou ty kentauři čekající na zastávce. Stará se mezitim utišila a tak to rozjedu. Přistavuju to na minutu přesně přímo před ksichty těch studentíků, co tam každý ráno čekaj. Říkám si, jakej nejsem borec, pan řídič, chápeš ne, vysportovanej, bez pokuty. No a pak si všimnu, že ta kráva Jitka nikde neni. Oukej říkám si, třeba si jen odběhla. Ty duhový studentíci mezitim pomalu přistupujou k pravýmu kufru a házej na mě jejich debilní pohledy skrz to debilně průhledný okno. Jako že, hej vole, otevři nám tady tu bránu. Jsou celý nervózní, že si nemůžou ty svoje pitomý krámy hodit dovnitř do jeskyně. No tak nahodim svůj klasickej ksicht, jako že, co vám je volové, já nic neřešim dokud tu neni stuvardka, nebo jak se tomu nedává. Čekám a čekám. V uličce se rozsvicujou neony na plný pecky. Vždycky jim to chvíli trvá klukům, ale potom svítěj parádně. Srovnaný vedle sebe v lince, jako železniční koleje. Říkám vám pánové, tohle je jedinej světlej moment na celym dnu, když se rozjasní, jedinej krásnej moment. Ani v Need for speedech takový nádherný neony neuvidíš. Čekam a čekam... a čekam. Jitrnice nikde. Položenej do atmosféry těch nádhernejch černomořskejch světel mrkam jednim okem na kontrolní desku mezi kruhy uzavírající obdelník ukazující časomíru. 8:10 a pořád nic. Začínám bejt pěkně nasranej, chápeš ne? Tak nasranej, že vytvářim svym ksichtem dokonalej kontrast k těm modrejm světlům. Dochází mi, jak pěkně dostanu nasoleno, protože když přijdu já pozdě, tak mam pokuty jen já, ale když máme pozdní výjezd kvůli Jitušce, tak máme pokutu oba. No tak se tam celej potim a připravuju si proslov pro ty zombíky venku. Utírám si z čela pot a ruku sušim v nádherně bílejch ubrouskách ležících na továrně na pití. Vystupuju pomalu ven prostřední branou a pouštim se do nich. No co si myslíš, vyřizoval jsem to tam asi čtvrt hodiny, než se objevila. A co mi řekne vole? Prej sorry, mi ujel bus. Bych se z ní posral...
