Voňavá podestýlka - Václav Košata

Dvě malé opičky Tama a Ryn se honí po svém malém stromě, který za těch pár měsíců, co jsou na světě, znají už nazpaměť. Ryn by vydržel hrát hru celé hodiny, Tama ale po chvíli namítne, že je to pořád dokola stejné, a jde si sednout na nejvyšší větev, kde je jí nejtepleji. Hrát si sám, to není ono. Ryn si proto sedne na oblíbenou větev a pozoruje přes neviditelnou zeď, do které dřív často narážel, zvláštní velké opice, které na něj mávají. Ryn má z nich strach, nebojí se jen dvou velkých opic, které jím nosí každý den banány.
Dnes ale slyší zvláštní zvuky a rachocení a vchází tři úplně cizí opice.
Ryn je ve vteřině nahoře u Tamy a tiše špitne, že vůbec nemá strach, ale že si je chce prohlédnout hezky svrchu. Tama prorokuje, že takoví hosté nevěstí nic dobrého. Velké opice mají zvláštní srst, každá docela jinou a celkově hladkou. Mají v packách divné větve a nádoby, které jí připomínají jejich misky na jídlo, jsou jen o trochu větší. Začínají nakládat do nádob jejich zem, po které se Tama s Rynem tolik naběhali, a odnášejí ji ven. Ryn trochu znejistí, má totiž v rohu v zemi schovanou půlku banánu, kterou se chystal sníst večer před spaním. Pokaždé když divné opice odejdou s plnou nádobou ven, zavane na ně studený suchý vzduch. To už Tama nevydrží, sebere odvahu a běží na nejspodnější větev a pěkně od plic jim vyčiní. Velké opice si z ní ale nic nedělají a ještě se na ni smějí. Běží tedy zpátky rozčíleně nahoru, to celé několikrát zopakuje bez většího úspěchu. Rýn se odváží téměř na spodní větev, dál už ani krok, za to mu ten zbytek banánu nestojí.
Když velké opice odklidí i poslední zbytky země, začínají přinášet zpět jinou. Ta je ale suchá, má jinou barvu a hlavně nevoní tak, jako jejich stará. To už Tama nevydrží, rozpláče se a tiše vzlyká, že už to nikdy nebude tak jako dřív. Ryn ji uklidňuje, hladí ji po hřbetě a slibuje, že se osobně postará o to, aby jejich zem byla co nejrychleji tak voňavá, jako ta stará.