Na první hodině jsme se toho hodně naučili, zejména mě těší, že se to dá zvládnout. Všechno potřebuje trochu toho řemesla. Jasně, výsledek, jeho kvalita nezáleží jen na řemesle. Aby to mělo šťávu musí tam toho být víc. Co když ale na víc nemáš? K čemu ti to bude?
Bezpochyby na to, aby si jeden poučený laik myslel, že už ví, jak co udělat. Tedy ne že by byl schopen to udělal, ale on ví, jak by se mělo. Ba co víc, on ví ještě lépe to, jak by se to nemělo. Tedy jak on si myslí, že by se nemělo…Ví prostě všechno. Někomu k tomu stačí jeden kurz, nebo jenom lekce. Tak to v tom světě dnes chodí. Jen pro silné povahy. Na druhé stranu jsou profíci. Ti, kteří ví, umí a dělají to dobře. Tam už nastupuje vášeň. Přimícháním téhle ingredience lze hodně získat, ale i něco ztratit.
Takový nanochirurg, patolog, těm je hej. Jsou zavřeni se svou vášní mezi čtyřmi stěnami. Ale co ostatní? Umělci, architekti, grafici, literáti? Svět jejich vášně je vlastně náš normální obyčejný svět. To může bejt z určitého pohledu těžkej život.
Uvědomil jsem si to tehdy: Sedíme takhle s kamarády muzikanty na pivu. Jako kulisa hraje nějaká úplně normální písnička jaké se tak v rádiu hrají. Povídáme a oni se najednou všichni naráz rozesmějí. Já nechápu čemu. Snaží se mi to vysvětlit:„Ty jsi to neslyšel? Ten harmonický posun? To je tak laciné klišé! To se prostě nedá neslyšet, že se nestydí!“ No vida a já si to docela užíval a oni to slyší úplně jinak.
Je možné se odpoutat od vnímání svého okolí, podrobování zkoumání, porovnávání normálního světa se světem svojí vášně? Jaké to bude asi námi, psacími diletanty, až dokončíme kurz? Naše vnímání se rozšíří, budeme schopni vidět a vnímat věci o kterých jsme netušili.
Bojím se, že nebudu schopen se začít do knížky, aniž bych sledoval úvod, předmluvu, závěr, intonaci, rytmus vět, poměr přímé řeči? Huš, ty otravná myšlenko, nešpačkuj, bůhví jak to bude! Za tu snahu, objevování a cestu ke knize to přece stojí!
