30. května 2016

Hedera a dub - napsala Hana Máchová

Na kraji lesa mezi stromy vyrazily ze země mladé výhonky, sourozenci Břečťanové. Když dospěli, rozhlíželi se bratři a sestry kolem sebe a vybírali si svou životní oporu.
Většina z nich si vyhlédla mladé a pružné stromky. Až na Hederu, ten nejkrásnější výhonek.
Postávala sama a po očku pokukovala po postarším dubu, který stál opodál. „Ten je tak krásný. Ale to nemůžu, co by řekly moje sestry? A co bratři? Ne, co mne to jen napadlo.“
A tak si všichni sourozenci našli svého partnera, jen Hedera zůstávala stále sama. Žádný z těch mladých stromků jí nelákal.
Stále jen toužebně po očku vzhlížela ke starému dubu a neměla odvahu se k němu přiblížit. Představovala si, jak se k němu přitulí, pevně ho obejme a již nikdy ho nepustí. Při každém pomyšlení na něj jí mrazilo. Uvnitř toužila přitisknout se k němu. Nemohla na něj přestat myslet.
I starý dub si všiml Hedery a viděl její krásu: Ale také neměl odvahu jí oslovit. „Jsem starý, co by na mne tohle mládí vidělo. Bože, ta je nádherná. Ta svěží zeleň!“
Za nějakou dobu nevydržel a tiše k Hedeře promluvil. „Jsi krásná Hedero. Stále se nesměle díváš, pojď ke mně. Budu ti vyprávět staleté příběhy a svým pevným kmenem tě budu ochraňovat. Poskytnu ti pevnou oporu, ne jako mladé pružné stromky, které při větru shodí tvé sestry a přitulí se k jiným.“
Hedera se stydlivě přiblížila. Jak bylo nádherné, když se její úponky poprvé dotkly té staré vrásčité kůry. Byla pro ni hebká a jemná. Nemohla uvěřit, že se to skutečně stalo. Zprvu nenápadně, pak již odvážněji, dotýkala se ho svými výhonky. Její kořínky začaly vrůstat do jeho kůry a ona se stávala jeho součástí, byli jedním tělem a duší. Konečně pocítila naplnění své lásky.

Poučení: Láska nezná stáří ani vrásky.