Přebývám tu spolu s dvěma dalšími bezdomovci, volají na sebe Arnošte a Jardo. Mě si překřtili na Ludvíka, i když se tak nejmenuju. Ale občas se se mnou rozdělí o něco k snědku, tak slyším i na Ludvíka.
Dnes ale nic k jídlu nemáme a tak je čas se vydat na mojí poslední dobou již obvyklou ranní „obchůzku“. Cílem je nevelký domek na kraji městečka, kde vždy dostanu něco k snědku. Cestou navíc míjím malé sídliště, kde se vždy najde něco rozsypaného kolem kontejnerů.
Pomalým krokem procházím ulicemi. Nespěchám, všude ještě vládne ospalý klid a tak vím, že mám zatím čas. U kontejnerů nic nebylo. A při mé malé výšce už se nechci do žádného poloprázdného naklánět, abych do něj nespadl, těžko bych se škrábal ven.
Jsem u něho. Starý oprýskaný domeček se sedlovou střechou a malou předzahrádkou s vachrlatým plotem a vrzající brankou. Sedám si naproti němu, tak, abych viděl na jeho vchod, ale abych nebyl vidět já.
Netrvá to ani moc dlouho a otevírají dveře a vychází z nich muž s taškou přes rameno. Ne tak starý jako já, ale dost na to, abych se dalo říci, že to lepší ve svém životě už má taky za sebou. Zavírá za sebou dveře i vrátka a míří směrem k autobusové zastávce. Čekám dál. Konečně nastává očekávaný okamžik – dveře se otevírají podruhé a v nich stojí stará paní s bílými vlasy a v ruce drží nevelkou misku. Rozhlíží se a volá na mne. Radostně se k ní blížím a již od vrátek cítím lahodnou vůni domácí sekané. Sbíhají se mi sliny a nemohu se dočkat, až se zakousnu do lahodného sousta.
Vzápětí mne ale za zády zasáhnou výkřiky jak šlehnutí biče: „Hej!! Co tady zase děláš?! Koukej mazat, ať už tě tu nevidím!“
Muž, který před chvílí odešel, se nečekaně vrátil. Už z minulosti jsem věděl, že narozdíl od stařenky mne on zrovna dvakrát rád nevidí. Co se dá dělat, obracím se na ústup směr most. Tak snad zítra.
Poslední, co jsem za sebou uslyšel, bylo už o poznání mírnějším hlasem něco jako: „Sakra mami, proč sem pořád taháš toho prašivýho psa?“
