26. listopadu 2015

Setkání v prosinci - napsala Aneta Rázlová

Kdo z nás netouží setkat se svým idolem, stát mu tváří v tvář na vzdálenost pár metrů nebo dokonce centimetrů? Jedno takové netradiční setkání je právě přede mnou a jsem plná očekávání. Jaké to bude? Jak se budu cítit? Budu rozechvělá nadšením nebo nervozitou?
Ve škole probíhá závěrečný zápočtový týden a já jsem právě udělala zápich z ruštiny (jak paradoxní vzhledem k tomu, s kým se za pár okamžiků mám setkat). „Po cestě na tramvaj bych měla sehnat aspoň kytku.“, říkám si v duchu. Za chvíli už vystupuju na Národní a s rudou růží v ruce se s odhodláním vydávám na místo setkání.

Udivuje mě, jak jsou lidi spořádaní, nikdo se netlačí v davu, ale v klidu se staví jeden za druhým do fronty. Konec lidského hada je ale v nedohlednu a mně dochází, že tohle bude několikahodinové čekání. „Když jsem ale sem už došla, nebudu to přece vzdávat. Taková příležitost se už nebude nikdy opakovat.“, musím si neustále opakovat, protože mi začíná být pořádná zima. Při čekání se dávám do řeči se dvěma staršími dámami. Obě mi vykládají, jakým byl ten člověk pro ně vzorem a jakou jim dodával sílu hlavně v dobách komunismu. „To vy jste ale asi ani nezažila, slečno. Vy jste člověk narozený ve svobodě. To je ohromný štěstí a velká šance žít líp, než jsme žili my, hlavně ji nezahoďte!“
Během krásného povídání čekání rychle uteklo a já už za malou chvíli stojím uprostřed kostela. Přede mnou leží skromná rakev, po obou stranách stojí čestná stráž a všude kolem jsou položené věnce a smuteční kytice. Po tvářích mi tečou slzy a uvnitř se chvěju. Není to však chvění způsobené nadšením nebo nervozitou, ale třes z vědomí, že nás opustil někdo, koho bude Česká republika velmi postrádat. Klaním se totiž památce Václava Havla.

Žádné komentáře:

Okomentovat