16. listopadu 2015

Setkání s mamutem - napsal Ladislav Vais

„Je tu volno?“ Pohlédl jsem vzhůru. Až doteď jsem byl přesvědčen, že mamuti už dávno vyhynuli.
Než jsem stačil jakkoli zareagovat, značně zpocený mamut, mimochodem byla to samice, dopadl na sedadlo vedle mě. Tedy vedle jenom částečně. Obrovská masa zavalila mě a na druhé straně téměř zaplnila uličku autobusu.
Snažil jsem se nadechnout. Šlo to ztěžka. A navíc deodorant a antiperspirant byla v případě té dámy pouze cizí a sprostá slova.
Skoro jsem se musel červenat při představě, co na mě vlastně leží. Prsa měla ta osoba všude, v několika řadách pod sebou. Do erotiky to však mělo hodně daleko.

Vyjeli jsme. Vždy když autobus zatočil doleva a hora sádla trochu odtekla, jsem měl možnost nejenom se trochu nadechnout, ale také si sousedku i trochu prohlédnout.
I silnější člověk může být elegantní a mít takzvaně šmrnc. Snaha zde určitě byla. Paní zřejmě vyznávala retro styl, který je pořád v módě, a tomu odpovídala i šusťáková bunda, pamatujíce porevoluční počátky vietnamských tržnic u nás. Potem bohatě batikované tričko neurčité barvy pocházelo zřejmě ze stejné doby. I opravdu moderní prvek se objevil. Musím však apelovat na výrobce: „Prosím vybrané části oblečení vyrábějte pouze do určitých velikostí“. Legíny velikosti XXXXXXL, to fakt ne! O to by se snad mohla zasadit i evropská unie.

Má spolucestující vylovila odkudsi mobil. A začala do něj šveholit. Autobus ztichl. Ostatně proti zvučnému basu, který by mohl směle alternovat i Eduarda Hakena, stejně neměl nikdo další šanci. Pouze jsem se domýšlel, že nakřáplá barva hlasu musí být dlouhodobě kultivována značným množstvím piva a cigaret.

Při telefonování došlo i na humor. Automaticky mi naskočila věta z povídky Šimka a Grosmana: „Jóža se smála, až se ji knír třásl“. Jestli se jmenovala Jóža nevím, ale ten knír tam byl a třásl se.




Občas si, snad laškovně, prohrábla své šedivé a mastné vlasy, které znaly hřeben pouze z vyprávění. Snad nedostatek kyslíku, snad nastupující paranoia, ale já měl pocit, že přitom vždy slyším zvuky právě probuzeného drobného hmyzu.

Dojeli jsme na boleslavské autobusové nádraží. Mamut se s hekáním a funěním vyvlnil ven a já vypadl za ním. Konečně jsem se zhluboka nadechl a přiblble se začal usmívat.

Už nemusím hledat inspiraci na páteční kurz tvůrčího psaní. Inspirace si našla mě.