Na vysoké škole jsme měli výborného profesora matematiky. Při řešení složitých úprav derivací, integrálů a jiných matematických výrazů kladl důraz na objasňování hlavních kroků ve výpočtu. Vždycky se nejdřív zamyslel, aby i nám dal šanci na něco přijít, ale vzápětí sám nadšeně našel řešení. Ve výpočtech však pokračoval jen do chvíle, než začaly jednoduché matematické úkony na úrovni základní školy. V ten moment výklad završil slovy: „To už dělat nebudem, teď už je to pro cvičené opice."Tím vyjádřil jednoduchost dalších kroků.
Po škole jsem přišel do nového zaměstnání. Zrovna nastupovala éra počítačů a prvních tabulkových programů, a tak mě požádali, abych jedné starší kolegyni pomohl „vyrobit" tabulku, do které by pak mohla zapisovat data. Ochotně jsem jí v počítači tabulku vytvořil, vše vysvětlil. A nakonec, abych té paní naznačil, že dál už jde o jednoduché úkony a nemusí se práce s počítačem bát, použil jsem slova svého profesora matematiky: „A tohle už je práce pro cvičený opice." a odešel jsem.
Druhý den si mě zavolal nadřízený a ptal se, co jsem měl s kolegyní za konflikt. Prý se jí mé jednání velmi dotklo. Zprvu jsem nechápal, co se stalo. Až když přišla řeč na „opice", došel mi význam mého výroku o jednoduché práci. Ani upřímná omluva už to nespravila.
Poučení: Přemýšlej, co chceš říct, kdy a komu to říkáš a zda je vůbec nutné to říci.
