Ještě je čas - napsal Jan Kovalčík

Spěchal jsem kolem vysoké kamenné zdi k široké bráně, která znamenala předěl mezi živou multikulturní metropolí a věčným tichem. Branou jsem prošel a užasl, jaká změna se odehrála. Zmizel ruch ulice a pod korunami stromů se rozprostíral zcela jiný svět. Chvíli mě z tohoto světa mohl ještě vytrhnout hlasitý klaxon, ale i ten zakrátko přemohlo to všude přítomné ticho.
Je jenom trošku starší než 200 let. Ve své fyzické podobě ale některá jeho místa jasně ukazují, že je vše pomíjivé. Ani studený kámen neuchová vzpomínky na kdysi živé.
Kamenná dlažba stoupala do kopce a mizela v hustém porostu. Některé části tohoto bizarního místa pokrýval mech nebo spadané suché listí. Do některých „domů“ byly otevřené dveře! „Oni“ odešli? Zapomněli zavřít?
Ne nezapomněli zavřít, jenom naposledy vstoupili a dále už pouze čas způsobil, že dveře vypadly. „Oni“ se již nikdy nevrátí. Nikdo za nimi nechodí, nikdo jim dveře neopraví.
Potkal jsem pár lidí bloudících cestami a cestičkami tohoto místa. Někteří šli jen tak, někteří usilovně něco hledali. Dokonce jsem potkal malé hloučky, které se v některých místech zastavovaly, něco četly z papíru, dokonce se i smály. Čemu se smějí, koho to tu potkaly, s kým si povídají?
Já jsem konkrétně nikoho nehledal. Chtěl jsem s nimi se všemi pouze chvíli být. Přesto jsem, jen tak, potkal Gilberta Bécauda, Yves Montanda se Simone Signoretovou, Frédérica Chopina nebo zakladatele homeopatie Samuela Hahnemanna. Ano, potkal! Stále žijí! Za sebou zanechali pro nás stále živou stopu.
Tak jsem se byl rozloučit s Paříží a jejími velikány, kteří navždy vstoupili do země na hřbitově Père-Lachaise.

Žádné komentáře:

Okomentovat