Devět pater...- napsal Petr Beneš

Archiv: Petr Beneš
Prásk! Světle hnědé dveře pokoje 932 se v průvanu rozprskly o matnou poškrábanou zárubeň. Hlasitá ozvěna v potemnělé chodbě studentského věžáku doprovodila těch šest, možná sedm rychlých kroků, kterými se ladně přenesla po šedivém linoleu od zabouchnutých dveří až k výtahové šachtě.
Intuitivně jsem se rozhodl na ni počkat v okamžiku, když se rozběhla zpátky do pokoje pro zapomenutou bundu. Vrátila se s tmavočervenou mikinou, kterou si teď obratně vázala kolem útlého pasu. Když uzel dokončila, naše pohledy se na okamžik střetly. Jen tisícina sekundy a… Cvak!
Přijel výtah a dveře se kvapně rozevřely. Propíchla mě ještě jednou svýma tmavýma očima a obdařila odlehčeným ležérním úsměvem. Nastoupila do výtahu. Proklouzl jsem nesměle za ní a zmáčkl tlačítko Přízemí.

Výtah se opět rozjel, tentokrát směrem dolů. Opřela se o protilehlou stěnu a sklopila hlavu. Sledoval jsem její siluetu, která se rozmazaně odrážela v osahaných výtahových dveřích. Slabá žárovka bez krytu dotvářela ve stísněné zdviži lehce intimní atmosféru. Stál jsem od ní snad necelých půl metru.
Sedmé patro! Intenzívně jsem vnímal vůni jablečného šampónu, který v mžiku vyplnil prostor výtahu z jejích jen zpola vysušených vlasů. V duchu jsem si představoval, jak jen před pár minutami stála ještě nahá ve sprchovém koutu. Sama, vznášející se v oblacích horké páry! Proud vody smýval pěnu z jejích černých kudrnatých kadeří. Voda stékala po ramenech a pažích a v jemných záhybech půvabného dívčího těla si vytvářela množství potůčků, aby se opět spojily v jeden proud někde v úrovni podbřišku.
Minuli jsme čtvrté patro. Zatímco výtah se propadal svou rutinní nezáživnou trasou do přízemí kolejní ubytovny, já na chvíli stoupal k nebesům. Jen pár centimetrů a přesto tak daleko! Na dosah a přesto nedotknutelná! Hlava se mi zatočila z její blízkosti a naše pohledy se opět střetly. Z tisíciny sekundy se čas zastavil na dvě předlouhé vteřiny. Smyčka zrychleného filmu začala odvíjet nekonečnou scénu mladické fantazie.
Třetí podlaží! Uhrančivé oči proskenovaly moji tvář a než jsem uhnul pohledem, všiml jsem si skoro neznatelného úsměvu v pravém koutku, kterého se zmocnil lehký tik. Ďolíčky ve tváři se naplnily ruměncem, takže byly teď skoro stejně červené jako odpoledne od antuky, než ji smyla horká sprcha po celodenním volejbalovém turnaji.
Nad dveřmi se rozsvítila oranžová kontrolka s číslicí druhého patra. Naklonil jsem se blíž a rukou spočinul na jejím rameni. Přes bílé tričko jsem dotykem navnímal úzké ramínko podprsenky, která mezi námi pozvedala v ten okamžik jen těžko překonatelnou bariéru půvabu a smyslnosti. Cítil jsem intenzívně její svěží dech. S každým ujetým decimetrem se skoro neznatelně zrychloval. Zavřeli jsme oči navlas stejně. Naše hlavy se instinktivně naklonily každá na jinou stranu. V té vteřině se rty mohly propojit ve vášnivý… Přízemí!
Zdviž zastavila a okamžitě se prudce rozevřely i výtahové dveře. Odskočili jsme oba od sebe a trochu provinile sklopili zrak. Pulsující energie vyhasla s pohledem na další studenty čekající před výtahem, než opět pojede nahoru. Protlačili jsme se v těsném závěsu úzkou mezerou ven a periferně zkoumali okolo stojící, zda ten okamžik zůstal skryt jejich očím a tak zůstane navěky jenom náš. Zda nám ho už nikdo nikdy neodcizí!
Červnové večerní nebe začaly zkrápět první kapky deště. Skoro okamžitě zchladily rozpálený asfalt a betonové schody před kolejí, které se tak pro bosé nohy staly rázem mnohem snesitelnějšími. Déšť sílil a potemnělé nebe začaly křižovat provazce blesků doprovázené hned vzápětí ohlušujícími ranami. Neklamné to znamení, že bouřka je blízko. Spolu s horkým vzduchem se ten večer odplavila i blízkost. A s ní asi i žádostivost, které se mezi těmi dvěma už nikdy neměla opakovat… Nikdy?

Žádné komentáře:

Okomentovat