Střední průmyslová škola zpravidla není líhní talentů českého jazyka a literatury. Přesto jsme se ji učili. Náš učitel češtiny a třídní Béda teda Bedřich Kozák měl silnější postavu a s námi trpělivost. Jeho výklad nebyl suchý. Kořenil jej zajímavými detaily a bylo znát, že literatura jej zajímá a baví. Dokázal vykládat o spisovatelích a jejich díle tak obšírně, že i mé rukou psané zápisky jen o Vítezslavu Nezvalovi jsem měl v sešitě na 10 stranách.
Při zkoušení, aby mohl dát lepší známku než kouli, z nás doslova tahal vědomosti. A jeho to mrzelo.
Zvláště po jednom zkoušecím dnu, kdy se hodně snažil z nás něco dostat. Rozdal 4 trojky a poznali jsme, že jej to netěší. Na chvíli se odmlčel a pak začal zamyšleně slovy „hm, to nejsou moc dobré známky. Chlapci vy to moc neumíte“, přidal na důrazu „vy se tomu dost nevěnujete“, po malé odmlce pokračoval „vy se neučíte“. To už bylo znát, že přihořívá. Vzápětí hodil svazek klíčů přes celou třídu a vybouchl „A BUDETE SE MI UČIT!“ Až se v kabinetně za zdí ruštinářka lekla. To jsme se samozřejmě dozvěděli až později. Seděli jsme tiše jako pěny, srdce v kalhotách a odvaha na nule. Pěti kroky své kulaté tělo dostal přes třídu ke svým klíčům, sebral je a hodil zpět k tabuli. Po dalších 5 krocích zpět klíče zvedl, strčil do kapsy a již klidným hlasem pokračoval ve výkladu. Zase tu milovanou literaturu, dostával do hlav těch literárních ignorantů. Tedy do nás. Za chvíli zvonilo a oddechli jsme si. Napětí začalo povolovat a na konci přestávky jsme už zase byli „silní a odvážní“.
Později nám došlo, že literatura pro něho hodně znamená a nás nezatracuje.
A opravdu, minimálně jeho osobnost mi tam zůstala. Jo, a těch 10 stran o Nezvalovi.
