Cesta z práce do indických hor - napsala Marcela Zajíčková

Seděli jsme takhle jednou večer v hospodě a dorazil i kámoš z dob mého mládí. A prý vyráží do Indie. Do hor.
Hory, ty jsem vždycky milovala, ať v zimě nebo v létě. A ještě k tomu země mému srdci tak blízká skrz desítky knih o budhismu, józe, tibetských chrámech či jiných zenových moudrech. V mé hlavě se usadila myšlenka. A byla tam pořád a rostla a sílila a za měsíc už jsem stála na letišti s 18ti kilovým batohem očekávajíce neočekávatelné. Při vzpomínkách na události posledních dní, mně cukaly koutky úst.
Vybavila jsem si obličej mé blonďaté šéfové, když obdržela mou výpověď, jako reakci na zamítnutí žádosti o neplacené volno. A pak ty vyděšené pohledy mých přátel, kteří mě jinak než na vysokých podpadcích neviděli. A naprosto nechápali, že jsem naše víkendové večírky vyměnila za osamělé cesty s batohem narvaným knížkami a pet lahvemi s vodou, čímž jsem se snažila nasimulovat mou indickou horskou cestu.
A teď jsem tu stála na letišti, s partou téměř neznámých lidí, těsně před branou mého snu, doufajíce, že bude dostatečnou odměnou za vše, čeho jsem se kvůli němu vzdala. Uběhlo několik hodin cesty a já se ocitla v úplně jiném světě. Indie, městečko Leh, 3 600 metrů nad mořem. Více než měsíc prožitý v osamělých horách, celodenní túry po klikatých prašných cestičkách, po hřebenech majestátně se tyčících vrcholcích hor, obklopeni vyschlou, drsnou, ale přesto tak úchvatnou krajinou předhůří Tibetu. S dočasným domovem na zádech jsme šplhali přes první pětitisícovku a zase zpět dolů, do dalšího údolí, kde nás vítaly nuzné indické chatrče, plné usměvavých černých očí jejich horských obyvatel. Vzpomínám na mrazivá rána s nejkrásnějším východem slunce, co znám. Na ranní rozdělávání ohňů, vaření čajů, balení stanů a další opakující se rituály, které až s odstupem času odkrývají své kouzlo. A nakonec ten neskutečný pohled na okolní svět z výšky 6 150 metrů. Náročný výstup na vrchol jsme začali o půlnoci, krok za krokem po ledovci osvíceném jen svitem měsíce a slabým světlem našich svítilen. Mnohdy úplně kolmý výstup po ledové stěně byl zakončen pohledem na prvními paprsky ozářené vrcholky sousedních hor. A ze sněhu se staly diamantové stříbrné hvězdičky. Seděli jsme na skalnatém výběžku, zády opřeni o studenou sněhovou stěnu a nemohli se nabažit toho výhledu.
Mraky a bílá sněhová pokrývka mají úplně stejný tvar a člověk najednou ztrácí přehled, co je ještě nebe a co pevnina. Stačí jen natáhnout ruku a dotknout se slunce, které vykukuje zpod mraků. Stačí jen jeden krok a skočit do té bílé peřiny z mraků. Tam vysoko nahoře, daleko od našeho příliš živého světa, v tom řídkém vzduchu, má realita opravdu nepochopitelně jinou formu.

Žádné komentáře:

Okomentovat