Před odjezdem - napsal Petr Kheil

Tak jako každý jiný den, také dnes přichází Helena na první nástupiště na nádraží. Za ta léta, co jí vlak
přirostl k srdci, by dokázala, snad i poslepu, nastoupit do zeleného vagónu s bílým podélným pruhem, uprostřed kterého je nalepeno logo přepravní společnosti.
Nikdy však nezapomene zvednout oči a prohlédnout si, jak rez stále více požírá střechy přistavených vagónů.
Poté, co do vagónu vystoupá po třech úzkých kovových schůdcích, letmým pohledem prohlédne podlahu s popraskaným linem, řady sedadel potažených červenou koženkou a nad nimi úložný prostor pro zavazadla. Jakoby hledala, zda tu ještě někdo něco nezapomněl.
Přesto, že ve vagónu zatím nikdo nesedí, Helena už ani nevyhledává místo u okna. Dobře ví, že při pohledu z nich jsou za ta léta, co jsou vagóny v provozu, často vidět už jen siluety lidí a obrysy domů nebo stromů okolo trati. Kvůli tomu se je už ani nesnaží otřít od stékajících kapek rosy a zašlé špíny. Pod každým oknem jí vždy překvapí ušpiněný a zmaštěný stolek a pod ním páchnoucí úzká plechová nádoba plná prázdných lahví, zbytků svačin a obalů od čokoládových tyčinek nebo baget. Při procházení dává pozor, aby si neroztrhla kalhoty o sem tam vyklopený popelníček z opěrky sedadel. A přitom její pohled pokaždé upoutá na dveřích nalepený obrázek s přeškrtnutou cigaretou. Nakonec si Helena s nadsázkou pomyslí „vždyť v takovém vagónu jsem byla snad už před čtyřiceti léty“.
Po chvilce přece jen jedno z oken stáhne, aby alespoň trochu vyvětrala typický vlakový pach. Při tom zahlédne, jak na nástupišti pochoduje výpravčí, který svírá v dlani pravé ruky píšťalku a současně loktem připaženým k tělu drží plácačku, jako by se chystal dát povel k odjezdu vlaku. V tom Helena vnímá, že už moc času nezbývá - ještě vytře chomáč prachu pod sedadly ve třetí řadě, zvedá kýbl s vodou, bere velký igelitový pytel s posbíranými odpadky a přechází do dalšího vagónu.

Žádné komentáře:

Okomentovat