Přání - napsala Gabriela Spurná

Koleje. Dlouhé, nikdy nekončící koleje. Stovky kilometrů od nikud nikam. Jen šeď železa a betonových
pražců. Občas kolem proplují stromy s oschlými větvemi až po zem, občas šedé budovy z betonu bez života, občas vyprahlá nekonečná pole.
Pak tunel. Dlouhá černá díra s ozvěnou, která duní v hlavě, jako bych vrazil hlavu do zvonu.

Je to pořád dokola. Stále stejná scenérie. Můžu všechno jenom pozorovat...

Sleduju pražce, ktré se v dálce objeví na horizontu, přibližují se, jsou čím dál delší a širší, až mi zmizí pod lokomotivou. Jako kdyby je ta bestie žrala. Nekonečné hodiny šedi a prázdnoty. Celé ty roky nemůžu nic. Kdybych z nich mohl alespoň na pár sekund sjet. Jako kdybych řídil kamion. Mohl bych normálně sjet ze silnice a vrazit do stromu.Takhle musím sedět, pozorovat pražce a čekat, že někdo zapomene přehodit výhybku a já konečně vykolejím...

Žádné komentáře:

Okomentovat