30. září 2015

Domov - napsala Liběna Nová

Měla bych jezdit častěji. Stojím před domem rodičů. Vítá mě nádherná skalka. Plot chybí. Zvykla jsem si. Snad by se ani nehodil k chodníku z velkých oblázků. Pohlédnu na vysoké stěny. Omítku nevnímám. Představuji si tvárnice pod ní. Každou z nich táta vyrobil. Dům stavěl dlouhých deset let. V mých třinácti jsme se stěhovali do nedodělaného. Mladší bráškové také. Schodiště do prvního patra ještě nebylo. Jen žebřík.
Kolem díry stály plechovky od barvy, aby rodiče slyšeli, když někdo bude padat. Letos má dům už vyměněná všechna okna. Venkovní omítka ještě není konečná. Ale všude kolem jsou kytky. V jezírku žabka pod lopuchem. Je tu klid. Chápu, že rodiče nechtěli dům prodat, když jsme „my mladí“ skončili v Praze. A říkali jsme si, že by mohli jít do menšího. Rozumím i tomu, když je máma nespokojená, neboť stále není vše hotovo. Ale souzním s tátou, který jí opakuje: Máme krásný domov a je náš. Vezmu za kliku. Vejdu do útulné chodby a slibuji si: Budu jezdit častěji.

Žádné komentáře:

Okomentovat