Já, jako nebojácný šnorchlista, co miluje podmořský svět, jsem v podstatě neměl na vybranou a zvolil jsem druhou variantu a tedy skok do průzračného moře plného života.
Ještě než jsem dopadl do vody, zahlédl jsem takovou dlouhou černou čmouhu a začal jsem se trošku obávat, co by to tak mohlo být. Hlavou mi proběhlo pár myšlenek, například informace od kapitána „nenechat se sežrat“. Při dopadu do vody se rozčeřila voda a já jsem začal přes drobounké bublinky hledat předmět, který by mi rozklíčoval záhadnou černou čmouhu. Uuuuu Barakuda! Jedna z nejagresivnějších ryb, která brázdí karibským mořem, s pootevřenou tlamou plnou děsivých tesáků a jen dva metry ode mne? Co Vám mám povídat, málem jsem se po… a upaloval jsem zpátky na loď.
V tom mě zastavil kapitán a vysvětlil, že zrovna tahle barakuda je stará známá, a vždycky připluje pozdravit posádku, nažere se a pak v klidu odpluje plodit agresivnější potomstvo. Vrazil mi do ruky odřezek ryby, nejspíše zbytek od večeře, ať nakrmím bestii.
Jeho slova mě trošku uklidnila, přesto jsem se zdráhal, zdali jí to mám jen tak z ruky dát. Přece jenom ryba, zhruba metr a půl dlouhá, s pověstí nejagresivnějšího predátora moře, větší tlamou a ostřejšími zuby, než má sousedovic pitbul a jen tak z ruky?
Nic méně, neměl jsem na vybranou, když jsem se otočil od lodi, už s otevřenou tlamou šla po mé ruce, ve které jsem svíral rybku a reflexivně jsem jí pustil, aby se ta bestie veliká mohla v klidu nažrat.
Když spolkla sousto, zůstala s vděčností u mě a asi si řekla, že mám nárok na pár detailnějších foteček a na nějaké to selfíčko. Na pár minut se tak stala mojí nejvíc nejlepší, nejzubatější mořskou kamarádkou, do doby, než jsem potkal zubatější.
