8. června 2015

Vášní k vitalitě - napsala Jitka Adámková

K naší rodině neodmyslitelně patří děda Karel, manželův tatínek, kterému je 78 let. Žije už 14 let sám
v rodinném domku ve městě a k nám na vesnici jezdí o víkendu na oběd. S námi bydlet nechce, i když mu to nabízíme. Přesvědčuje nás výroky typu: „Nejsem žádné mimino, zažil jsem válku a umím se o sebe postarat sám.“
Dědeček má několik celoživotních vášní. Myslivost, tancování a zahrádkaření. Onehdy nám líčil, jak škodnou v revíru musel dobít sekerou a ani vyděšený pohled našeho 9-ti letého syna jej nezastavil. Neposlouchat dědu není možné, neboť je nahluchlý, a o to hlasitěji vše vypráví.

Každou neděli musí být oběd přesně na dvanáctou, protože děda pospíchá prohánět babky na každo-odpolední čaje pro seniory. Nemyslete si, že stařík na sebe nedbá. Vždy je oholen, navoněn, svátečně oblečen a pozor: má i zuby! Míním tím protézu. Prostě švihák lázeňský.
Práci na zahradě si dědeček plánuje, a to na každý den, týden dopředu. Vše si zapisuje do kalendáře, kde má i jiné úkoly psané rozkazovacím způsobem. Tak například: Karle, zalij ve skleníku! Ale také: Karle, dnes vyzvedni Jiříka z družiny.
Fascinující zápis provedl loni v létě, kdy si do kalendáře doslova napsal: Pozor, Karle, očesej višně! A pod tuto větu doplnil: Už nemusíš – sežrali je špačci.
Dodnes jsem přesvědčená, že máme jako rodina veliké štěstí, že tu s námi děda ještě žije. A beru to jako příležitost k testování našich charakterů.

Žádné komentáře:

Okomentovat