Nejdřív po sobě jen tak pokukovali. Jako náhodným letmým pohledem. Pak se na sebe usmívali. A trochu se kroutili, aby přezka ukázal, jak se mu blýská trn, a řemen zase, jak sexy se opálila kolem děr.
„Jak se vede?“ osmělil se přezka.
„Ale jo, dobrý,“ přiculila se řemen.
„Pěkný opálení.“
„Dík… jsi všímavej.“
„No jo, krásnejch věcí já si všímám. Zvlášť, když mě k nim pevně přidělaj.“
Řemen se rošťácky rozkroutila.
„Hele, a co kdybysme to dali dohromady?“ zaútočil přezka. „Támhle jsou takový pěkný kalhoty.“
„To jsi ulít, ne?“
„Proč? Dyť je to evidentní… se mi líbíš. A asi by ses tak nekroutila, kdybys neměla zájem.“
„Zapomeň,“ ztuhla řemen.
„Moh bych ti jen připomenout, že jsem jedinej přezka, kterej je k tobě přidělanej.“
„To ti nic nezaručuje.“
Po přidušeném mnohonásobném klení se přezka zmátožil: „Aha. Tak promiň. Já to tak nemyslel… Chtěl jsem říct, že jsi fakt úžasná, ale když stojím před tebou a koukám ti do očí, vůbec nevim, co řikám.“
Začala se zvolna kroutit.
A přezka si toho všiml. Byl zpátky. „Jak to děláš?“
„Co jak dělám?“
„Jak to děláš, že jsi tak úžasná?“
Kroutila se jako kobra.
Ještě několikrát naplnil její touhu po obdivu a ohraných lichotkách, a pak už to šlo ráz na ráz. Kalhoty. Poutka. A trn přezky do díry řemen.
Poučení: Bez divadla to prostě nejde.
