Na březích řeky - napsala Renáta Ďurčová

Tu hověl si tak jednou hlemýžď u rozbahněného břehu velké řeky a ládoval se hromadou naplaveného listí, když znenadání spatřil u protějšího břehu vykukovat krásně nablýskanou a dokonale tvarovanou šnečí ulitu. Čemu osud nechtěl, ulita patřila překrásné mladé hlemýždici.
Přes řeku začal po sobě mladý pár zamilovaně pokukovat a toužebně se jeden na druhého rozplývat. Tak netrvalo tomu dlouho a hlemýždice hlemýžďákovu lásku vyslyšela.

Inu láska to byla veliká a hluboká, avšak trpce neopětovaná, neboť velká řeka silného proudu dělila oba milence. „Nikdy nebudeme moct být šťastně spolu, nikdy se tě nedočkám.“naříkal mladý pár. „Takový těžký osud nás potkal, umřeme sami a nešťastni.“
Mladý pár se celé dny soužil a trápil, v zármutku se utápěl. Tu jednoho dne se řeka zvedla z břehů, přišla veliká záplava a oba mladé hlemýždě smetla silným proudem s sebou. Tak dnes leží mrtvý hlemýžď na dně zanesené stoky, ulita rozbitá a tělo v mrtvolné křeči, avšak konečně po boku se svou mrtvou milovanou hlemýždicí.

Poučení: „Naděje umírá poslední.“

Žádné komentáře:

Okomentovat