Po důkladném pomazlení se s psíky jsme odjeli domů a další měsíc se nemohli dočkat, až si ho odvezeme domů. V den D jsem nervozitou a těšením se nemohla ani spát. Po příjezdu nás čekala úplně jiná situace, než při první návštěvě. Všechna štěňata se věnovala staré hadře povalující se na trávě, jen ten náš, kterého jsme pojmenovali Artuš, se hned rozběhl směrem k nám podívat, co že to přišlo. My jsme tím samozřejmě byli nadšení a jeho vítání jsme brali jako znamení, že k nám patří a je nám souzený. Po očichání a počurání přítelovy nohy se vrhl na prozkoumání mé kabelky, co ležela na zemi. Nejvíc se mu líbila kožená peněženka, která mu voněla a rád ji přežvykoval až do dnes.
Asi po hodině hraní se štěňaty jsme se zvedli k odjezdu. Fenka se nebránila, když jsme šla s jejím štěňátkem k brance. Nevěděla, co přijde, protože jsme si brali psa jako první. Bylo mi moc líto, jak na mě důvěřivě koukala. Byla v klidu až do doby, kdy jsme zavřeli dveře auta a potom začala vyvádět, skákat po plotu a naříkat. Já jsem samozřejmě hned začala brečet taky. Měla jsem hrozné výčitky.
Našemu štěněti to bylo ale jedno. Hodně lidí nás varovalo, ať se připravíme na pláč a naříkání a i já si od našeho bývalého pejska pamatuju takovou situaci. Artuš se však párkrát se na sedačce zavrtěl, pokoušel se kousat bezpečnostní pás a po bitvě s balíčkem papírových kapesníků nakonec vyčerpáním usnul se svým novým nejlepším kamarádem – plyšovým prasetem Pepou. Ničení věcí mu zůstalo ještě dlouho, ale i přes to a další občasné nepříjemnosti bylo pořízení psa naše nejlepší rozhodnutí.
