4. ledna 2017

Ďábelská hora - napsala Dana Emingerová

Zdroj: archiv Dana Emingerová
Na vrcholu Teufelsbergu se pásli kamzíci. „To že je Ďábelská hora?“ usmívala se do slunce Eva.
Užívala si rodinnou pohodu během posledního dne dovolené. Dopíjela na terase vyhlídkové restaurace kafe a dívala se, jak kluci vyrážejí dolů s tátou na kolech oklikou přes blízké alpské sedlo. Za půl hodinky se všichni čtyři sejdou u dolní stanice. Neměla ráda prudké sjezdy.
Ve chvíli, kdy se za ní zavřely dveře nejdelší alpské lanovky Century Express, volal starší syn Jirka: „Mami, táta spadl, je v bezvědomí. Tak nepanikař a zavolej vrtulník!“

Eva zalapala po dechu.
„Přeletěl přes řídítka a má něco s nohou,“ snažil se vysvětlit. Zdálky slyšela ve sluchátku brekot malého Honzíka. V hlavě jí šrotovalo. Jak s českým mobilem přivolá rakouskou záchranu?! V horách kolísal signál. Chvílemi rozuměla jen útržky vět: „Dýchá… noha… nos… krev.“
Pohlédla na elektrokolo proti sobě a v tom ji to secvaklo. Martin přece ráno prodlužoval rezervaci v půjčovně.
„Vytáhni tátovi z kapsy mobil a okamžitě vytoč poslední číslo, které tam najdeš! Lidi z cykloobchodu vám pošlou záchranáře. Já zkusím 112.“
Kolébala se úplně sama v červené kabince sto metrů nad prudkým úbočím Teufelswand. Připadala si jako stroj, když za chvíli diktovala na evropskou bezpečnostní linku: „Pošlete rychle vrtulník k Teufelsbergu. Raněný ztratil vědomí. Upadl na kole při sjezdu někde pod Kaiserpassem. Je zřejmě v šoku po zlomenině nohy. Provázejí ho synové. Šestnáctiletý Jiří a čtrnáctiletý Jan…“
Když zavěsila, na displeji objevil zmeškaný hovor právě od Martina. Pocítila nával úlevy. Jediné vysvětlení bylo, že už se probral. Možná si jen vyrazil dech. Kolikrát už se o něj bála, když jezdil na válečné mise. Vždycky vyvázl jako kočka se sedmi životy. Na vojně mu přezdívali Tisíc voltů, protože energie z něj prýštila i na dálku. Vypadal jako Herkules. Vysoký, statný voják v perfektní fyzické kondici. Otřela si zpocené ruce a vytočila Martinovo číslo. Těšila se, až uslyší jeho hlas. Ne, Martinovi se přece nemohlo nic stát! To je absurdní, aby se rozsekal na výletě s dětmi.
Po chvíli vyzvánění hovor spadl do hlasové schránky. Zkusila Jirku. Nic. Tak Honzíka… Telefon mladšího syna se jí ozval v batohu na zádech… Nejspíš už všichni tři jedou dolů. Je to logické. Právě proto telefon neslyší. Představovala si, jak její chlapi frčí z Teufelsbergu. Kabinka konečně přistála v údolí. Eva vyskočila ven a rychle utíkala k cykloobchodu. V tu chvíli se nad lesem objevila helikoptéra.
Zatímco malý Honzík celou cestu do nemocnice v Kirchensteinu zaraženě mlčel, Jirka pořád vtipkoval. Ani na moment si nepřipouštěl, že se děje něco závažného. Vyprávěl legrační historky tak, jako to vždycky dělal ve chvílích nervozity a napětí jeho táta. Táta superman, kterému se jako postavám filmových superhrdinů vždycky vyhýbaly ve válkách všechny střely!
Když s nimi lékař hovořil, vnímala pouze útržky vět, jako by vypadával signál: „Musíte doufat… mozek funguje… je v těch nejlepších rukou… máte báječné děti… věřte...“
Věřili celou noc. Nad ránem sestry přinesly pytel se zbytky Martinova rozstříhaného cyklistického úboru a v sáčku pas, svatební prstýnek a mobil.
Tou dobou právě svítalo. Pod vrcholem Teufelsbergu, Ďábelské hory, vycházelo jako každý den na pastvu stádo kamzíků. A z Martinova telefonu, který Eva právě přebrala, pípla esemeska. Celkem pět nepřijatých zpráv. Eva pohlédla na displej: „Miláčku, už se nemohu dočkat!“
Říká se, že ženy hůře nesou, když je manžel zradí, než když umře. Nikde se však neřeší, co se stane, když to přichází najednou.

Žádné komentáře:

Okomentovat