 |
| Zdroj: archiv Dana Emingerová |
Užívala si rodinnou pohodu během posledního dne dovolené. Dopíjela na terase vyhlídkové restaurace kafe a dívala se, jak kluci vyrážejí dolů s tátou na kolech oklikou přes blízké alpské sedlo. Za půl hodinky se všichni čtyři sejdou u dolní stanice. Neměla ráda prudké sjezdy.
Ve chvíli, kdy se za ní zavřely dveře nejdelší alpské lanovky Century Express, volal starší syn Jirka: „Mami, táta spadl, je v bezvědomí. Tak nepanikař a zavolej vrtulník!“
Eva zalapala po dechu.
„Přeletěl přes řídítka a má něco s nohou,“ snažil se vysvětlit. Zdálky slyšela ve sluchátku brekot malého Honzíka. V hlavě jí šrotovalo. Jak s českým mobilem přivolá rakouskou záchranu?! V horách kolísal signál. Chvílemi rozuměla jen útržky vět: „Dýchá… noha… nos… krev.“
Pohlédla na elektrokolo proti sobě a v tom ji to secvaklo. Martin přece ráno prodlužoval rezervaci v půjčovně.
„Vytáhni tátovi z kapsy mobil a okamžitě vytoč poslední číslo, které tam najdeš! Lidi z cykloobchodu vám pošlou záchranáře. Já zkusím 112.“
Kolébala se úplně sama v červené kabince sto metrů nad prudkým úbočím Teufelswand. Připadala si jako stroj, když za chvíli diktovala na evropskou bezpečnostní linku: „Pošlete rychle vrtulník k Teufelsbergu. Raněný ztratil vědomí. Upadl na kole při sjezdu někde pod Kaiserpassem. Je zřejmě v šoku po zlomenině nohy. Provázejí ho synové. Šestnáctiletý Jiří a čtrnáctiletý Jan…“
Když zavěsila, na displeji objevil zmeškaný hovor právě od Martina. Pocítila nával úlevy. Jediné vysvětlení bylo, že už se probral. Možná si jen vyrazil dech. Kolikrát už se o něj bála, když jezdil na válečné mise. Vždycky vyvázl jako kočka se sedmi životy. Na vojně mu přezdívali Tisíc voltů, protože energie z něj prýštila i na dálku. Vypadal jako Herkules. Vysoký, statný voják v perfektní fyzické kondici. Otřela si zpocené ruce a vytočila Martinovo číslo. Těšila se, až uslyší jeho hlas. Ne, Martinovi se přece nemohlo nic stát! To je absurdní, aby se rozsekal na výletě s dětmi.
Po chvíli vyzvánění hovor spadl do hlasové schránky. Zkusila Jirku. Nic. Tak Honzíka… Telefon mladšího syna se jí ozval v batohu na zádech… Nejspíš už všichni tři jedou dolů. Je to logické. Právě proto telefon neslyší. Představovala si, jak její chlapi frčí z Teufelsbergu. Kabinka konečně přistála v údolí. Eva vyskočila ven a rychle utíkala k cykloobchodu. V tu chvíli se nad lesem objevila helikoptéra.
Zatímco malý Honzík celou cestu do nemocnice v Kirchensteinu zaraženě mlčel, Jirka pořád vtipkoval. Ani na moment si nepřipouštěl, že se děje něco závažného. Vyprávěl legrační historky tak, jako to vždycky dělal ve chvílích nervozity a napětí jeho táta. Táta superman, kterému se jako postavám filmových superhrdinů vždycky vyhýbaly ve válkách všechny střely!
Když s nimi lékař hovořil, vnímala pouze útržky vět, jako by vypadával signál: „Musíte doufat… mozek funguje… je v těch nejlepších rukou… máte báječné děti… věřte...“
Věřili celou noc. Nad ránem sestry přinesly pytel se zbytky Martinova rozstříhaného cyklistického úboru a v sáčku pas, svatební prstýnek a mobil.
Tou dobou právě svítalo. Pod vrcholem Teufelsbergu, Ďábelské hory, vycházelo jako každý den na pastvu stádo kamzíků. A z Martinova telefonu, který Eva právě přebrala, pípla esemeska. Celkem pět nepřijatých zpráv. Eva pohlédla na displej: „Miláčku, už se nemohu dočkat!“
Říká se, že ženy hůře nesou, když je manžel zradí, než když umře. Nikde se však neřeší, co se stane, když to přichází najednou.
