Černobílý psí svět - napsala Dana Emingerová

Na Skalnatém vršku hlídal pastýřům stáda velký ovčácký pes. Když končil den a přivedl do salaší zpátky z hor ovce, kozy a krávy, chodil se dívat, jak poslední sluneční paprsky zhasínají jeho šedočerný svět.
„Dneska je nebe růžové, zítra bude pršet,“ uslyšel jednou vedle sebe, když se zářící kotouč ztrácel za obzorem. Byl to jezevec s jezevčicí, kteří se s mláďaty vraceli do lesa. A protože psi vidí svět černobíle, starý hlídač se zeptal:
„Jezevče, vy nevidíte nebe šedě?“

„Někdy je nebe šedé, když se stmívá,“ připustil jezevec. „Ale dnes jsou červánky.“
„Červánky?“ nechápal pes.
„Když je slunce rudé jako krev, říká se, že bude pršet,“ vysvětloval jezevec.
„Myslel jsem, že krev je šedá,“ divil se pes.
Jezevčata se smála: „A tráva je podle tebe taky šedá?“
„Jaká jiná?“
„Přeci zelená! Jako les. Ty to nevíš, strejdo pse?“
„A jaké jsou kytky?“
„Slunečnice žluté, fialky fialové, šípky růžové a chrpy modré...“ křičeli jezevčíci jeden přes druhého. A tak se pes dozvěděl, že svět je barevný. Od té doby kamarádil s jezevcem a jeho rodinou a nechával si vyprávět, jaké je slunce při úsvitu, jak vypadají křídla motýlů a kolika odstíny hýří rozkvetlá louka. Tak měl i on díky cizím očím svět pestřejší.
Jednou napadli pastviny vlci. Starý pes celý den marně obíhal své království a štěkal na poplach. Sice se mu podařilo zahnat alespoň krávy a kozy do bezpečí salaší, ale o život rozběhnutých ovcí vysoko v horách už sám bojovat nedokázal. Nakonec i jeho vlci obklíčili.
„Co tu děláš, pse?“ vysmívali se mu vetřelci, když unaveného hlídače našli na Skalnatém vršku. Pes věděl, že prohrál, protože v přírodě je nad všechno zákon silnějšího. Proto smířeně řekl:
„Možná naposled se dívám na oranžovožluté slunce, jak putuje po modré obloze.“
Vlci se začali smát, neboť také viděli jen černobíle.
„Nevymýšlej si! Ta obloha je šedá jako naše kožichy a slunce nemá barvu, protože se do něj nelze dívat.“
„Co vy o tom víte?!“ odpověděl pes. „Každé mládě v tomhle lese ví, že slunce je zlaté, voda modrá a les zelený. Že křídla motýlů hrají všemi barvami a jen noc, když nesvítí měsíc, je černá.“
Vlci zuřili. „Roztrháme tě na kusy za tvé lhaní!“ řvali.
Vtom vyšel z lesa jezevec. Než se stačil vzpamatovat, už na něj vlci krvelačně cenili zuby a chňapali po vylekaných mláďatech.
„Řekni, jezevče, je obloha šedá? Tady pes tvrdí, že je modrá. Zachraň své rodině život a řekni pravdu!“
Jezevec pohlédl na zuboženého kamaráda a pak na svou ženu a bezbranné děti.
„Nebe? Nebe určitě není modré,“ zalhal pod azurovou oblohou.
„Je šedé!“ zařvali vlci a vrhli se na psa.
„A co krev? Jakou barvu má krev?“ chechtali se útočníci, když se zelená tráva pod psovým ovčáckým kožichem barvila do ruda.
„Je také šedá,“ šeptal zdrcený jezevec, aniž by dokázal pohlédnout svému příteli do uhasínajících očí. Ale moudrý pes se nezlobil. Poražený vládce Skalnatého vršku moc dobře rozuměl tomu, že kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti.
Jenže v tu chvíli se ozvalo nejmenší z jezevčat.
„Tatínku! Krev přeci není šedá!“ vykřiklo silným hlasem, aby je vlci slyšeli. „Je červená jako bundy pastevců, kteří na nás míří támhle z houští.“
Vlci zkoprněli. A protože v houští žádnou červenou neviděli, raději upalovali pryč. A pastýři? Když na salaš dorazily jen krávy a kozy, začali se po ztracených ovcích a věrném hlídači opravdu shánět… Ovšem pravda je – a každé mládě na Skalnatém vršku to ví - pastevci mají bundy hnědé.
Jaké z toho plyne poučení?

Ilustrace: Marie Kohoutová, Ateliér komiks, Fakulta designu a umění v Plzni

Žádné komentáře:

Okomentovat