Vzhůru na Tematín - napsal Luboš Mokráš


...aneb jak jsem si „odpočinul“ v přírodě

Jednoho krásného letního dne jsem z Piešťan vyrazil na kole podél Váhu. Těšil jsem se, jak si odpočinu v přírodě, zastavím někde u vody, lehnu si do trávy a budu si užívat klidu. Daleko od práce, daleko od městských stresů...
Jel jsem podél řeky a kochal se pohledem na sluncem ozářený hřbet Povážského Inovce, když vtom můj pohled padl na zříceninu hradu Tematín. „Co kdybych si vyjel právě tam?“, napadlo mě. Přímo pod kopcem, na kterém ruiny hradu stojí, leží vesnička Lúka, odkud je vyznačená modrá osmikilometrová turistická trasa na hrad.
Hned za vesnicí se asfaltová cestička zařezává mezi kopce, jejichž prudké svahy jsou porostlé cypřiši. Pryskyřičná vůně ze sluncem rozpálených stromů byla přímo omamná. Chvíli jsem si zahrával s myšlenkou, že zůstanu a budu ten opojný zázrak inhalovat, ale potom jsem se rozhodl, že když už jsem se vydal na Tematín, tak tam taky dojedu.
Cesta se brzy zanořila do listnatého lesa a stezka začínala zpočátku pozvolna stoupat strměji. Do té doby pohodová jízda přestávala pohodovou být. Asfaltová cestička se měnila na divokou lesní stezku, kde každé šlápnutí vyžadovalo sílu i pozornost, abych při přejíždění kořenů a kamenů nespadl. Přestával jsem vnímat krásy okolí, zato o to víc jsem vnímal rychleji a rychleji bušící srdce.
Pak už byla stezka tak prudká a kamenitá, že jsem musel z kola slézt a tlačit ho. Ale zarputile jsem stoupal jako robot stále vzhůru. Nevnímal jsem už skoro nic. Jen pot a píchání ve stehnech, tlukot srdce až v krku. Chvílemi jsem ten prokletý bicykl musel dokonce za sebou i táhnout. A najednou, když už jsem pomalu přestával věřit, že to někdy skončí, se přede mnou za vrcholem svahu objevilo temeno kopce a na něm vytoužený cíl - zřícenina.
Sotva jsem stál na nohou, stěží jsem popadal dech. Kolo jsem opřel o strom a chvíli se jen tak procházel po palouku, abych se vydýchal. Pak jsem se vydal přes louku ke zbytkům hradu. Tam jsem zjistil, že moc toho k vidění není. Pobavilo mě aspoň, že jsem dokonce našel i vrcholovou knihu. Bohužel ji „turisté“ prakticky úplně zničili. Nakonec jsem si prohlédl i těch pár pobořených zdí, utopených mezi stromy, které zbyly z hradu. No a už byl čas jet zase zpátky dolů.
Nikdy bych nečekal, že sjezd krkolomným svahem bude ještě horší, než stoupání. Nejdřív mi to ujelo a seknul jsem sebou mezi balvany a kořeny. V nejprudším úseku jsem pak udělal i s kolem kotrmelec a pádem přes řidítka skončil v křoví. Zbytek cesty už proběhl bez dalších zádrhelů, takže jsem měl dost času vychutnat si směs vítězného pocitu ze zdolání kopce a znechucení, že jsem se do toho náročného dobrodružství vůbec pouštěl.

1 komentář:

  1. Hezky napsané. Těším se na další sportovní příběhy autora.

    OdpovědětVymazat