Máš peníze? - napsala Magdaléna Jindráčková

Všechno začalo v době, kdy jsem byla náctiletá, přijata na střední školu, tak jako mé tři starší sestry a začala jsem bydlet přes týden na internátu.
„Proč zrovna já musím mít takové rodiče? Stále a stále se mně ptají jenom na jednu věc a to je: „MÁŠ PENÍZE?“
Proč zrovna já? Proč se mně stále ptají jenom na to, zda mám dost peněz? Proč se mně nezeptají: Jak žiju, s kým bydlím, co se mi stalo, co mě baví, co jsem četla, kde jsem byla a co mě těší?
Jediné, co po mně chtějí, je práce (pomáhat přece musí každý), jo a ještě se učit, a ty prázdniny a víkendy, horor!
Žádná kultura, jenom dřina na poli s kukuřicí, na vinici, starost o seno, brambory a krmení domácího zvířectví. Motyka, hrabě a rýč, to není žádný život, to jsou galeje!
Tyhle a podobné myšlenky se mi často míhaly hlavou po celou dobu studia na střední, ale pak i na vysoké škole.
Najednou promoce, hledání práce a ubytování v Praze.
Hned první Vánoce jsem se dostala domů, do malé vesničky na středním Slovensku, tentokrát již „za své“ a bez režijní průkazky, ale s nadějí, že se mě opět táta zeptá: „Máš peníze?“ A já jako vždy odvětím: “Ne“ a on vytáhne tu starou známou černou peněženku a na stůl mi položí měsíční obnos, tak jak pravidelně po dlouhých osm let. A bude mi hned veseleji.
Po Štědrém dnu sedíme v kuchyni a najednou mě můj táta začne zpovídat: A co v práci? Co šéf? A jak a kde bydlíš? Co děláš? A jak se máš? Jakou máš partu v práci? A s kým seš?“ Všechny ty otázky, které mi chyběly, se na mě sesypaly. Povídali jsme si dlouho a já zjistila, že čekám tu dříve nenáviděnou otázku, ale ona nepřichází.
Koukala jsem na jeho šedivou hlavu, mozolnaté ruce položeny v klidu na stole a přemýšlela: „Jsme pět sester, čtyři jsme dokončily již vysoké školy, studovaly jsme skoro 20 let, já jsem z nich poslední. Asi nebylo jednoduché to všechno utáhnout. Vždyť já teď žiju sama a moc peněz mi nezbývá. „Tati, Ty se mně na to teď již nezeptáš, viď?“ položila jsem nesměle otázku. Táta zakroutil hlavou a s úsměvem odvětil: „Již jsi soběstačná. Teď už mohu, mám sílu a dokážu se tě ptát i na všechno ostatní kolem tebe.“
Je to již přibližně 25 let… Dnes ráno, při odchodu z bytu, když jsem se obligatorně zeptala svého syna: „Máš peníze?“ jsem v duchu opět uviděla ty tátovy složené mozolnaté ruce.

Žádné komentáře:

Okomentovat