13. února 2015

Nezvaný host - napsal Robert Nešpor

Děti se tomu vždycky smály. Stačilo zmínit jméno Marka Sádýlka, mého bývalého kolegy z bývalé
práce. Sádýlko, takové jméno, mohly se potrhat smíchy.
Marek měl zvláštní povahu, řekl bych „megapřátelskou“. Stále usměvavý, milý, vnímavý. Pokaždé když jsme se potkali, ptal se na děti a na ženu. Pamatoval si je jménem. Já ani nevěděl, kolik dětí vlastně má. Ale musím přiznat, že mě inspiroval k tomu, abych si vytvořil ve svém adresáři složku žena a děti. Někdy se to vážně hodí.

Nikdy jsem s Markem přímo nepracoval v jednom týmu, ale vypadal hodně kompetentně, vzdělán v různých teoriích, modelech a aplikačních architekturách. Kolegové si na něj po pracovní stránce nestěžovali, byl všeobecně respektován jako odborník.
Nevím, zda se to týkalo jen nás, ale Marek se chtěl neustále přátelit s naší rodinou. Jezdil občas se ženou a svými dvěma dětmi za příbuznými přes naše městečko. Pokaždé se mě ptal, jestli by se u nás mohli zastavit. Nemáme rádi, když někdo příliš tlačí na pilu a přátele si raději vybíráme sami. Proto jsme se ženou neustále vymýšleli výmluvy typu: nejsme doma, jedeme za rodiči, jedeme se známými na kola, děti jsou nemocné a podobně. Už nám trochu docházela fantazie, co dalšího přidáme do sbírky výmluv.
Marek postupně rozšířil svojí snahu o pozvání na společné dovolené. „Znám super penzion uprostřed lesů“ nebo: „Jedeme na hory bezva střediska a je tam volný apartmán“, případně: „Tahle pláž se vám bude určitě líbit a děti by se tam vyblbly“.
Už jsme si říkali, že je to vážně zvláštní, jak někteří lidé nepochopí ani po několikanásobném odmítnutí, že o ně nestojíte. Měli jsme své přátele, svojí partu, svoje sousedy. Tak proč se tak snaží?
A najednou tady byli. Celá rodina Sádýlků. Zastihli nás nepřipravené a na výmluvy už bylo pozdě. „Ahoj, říkali jsme si, že vás překvapíme“… Úsměv od ucha k uchu. Rodinka spořádaně seřazená, předána lahev vína, slané brambůrky a čokolády pro děti. „To je ale překvápko, tak se pojďte posadit na terasu“.
Markova žena při představování jen cosi pípla, ani jméno jsme nezachytili. Hovor probíhal jen s Markem, děti se s těmi našimi moc nebavily. Odvážily se po nějaké době na zahradu s míčem. Už jsem to nevydržel a zeptal se Markovy manželky, kde pracuje. Chvíli váha a potom potichu špitla: „Ja paká ně rabótaju“. Podíval jsem se tázavě na Marka. „Marina je z Novgorodu“. Vysvětlil, že se potkali, když byl několik měsíců pracovně v Moskvě. „Radku, ty přece umíš rusky? Studoval jsi kdysi v Leningradu?“ „No už jsem dost zapomněl…“ „Zkus to, Marina má málo příležitostí mluvit rusky, je doma s dětma“.
Tak jsem to zkusil. Po těch mnoha letech to byla vážně bídná ruština. Alespoň jsem rozuměl, co Marina říkala. Moc toho nebylo. Studia nedokončila, s Markem se přestěhovala do Čech a potom hned první dítě. Návštěva se nekonečně táhla, ale nakonec dospěla ke konci. „Tak se zase brzy uvidíme“ prohlásil Marek při odchodu. Shodou okolností jsem za pár týdnů nastupoval do nové práce a na jeho pokusy o kontakty jsem přestal reagovat.
Po pár letech jsem na srazu kolegů z bývalé práce zaslechl, že se Marek s Marinou rozvedli. Prý si ale vzal po krátké době ženu, kterou potkal na služebce v Rumunsku. Už se neozývá. Možná ví, že nemluvím rumunsky.

Žádné komentáře:

Okomentovat