16. listopadu 2014

Společná káva - napsal Jiří Ryvola

Autor Jiří Ryvola
Seina je přirozenou hranicí mezi dvěma světy. Pravý břeh je Paříž luxusu, divadel a tisku. Levý břeh
 je Paříž volnosti a ducha. Tento břeh svádí k toulkám mezi stánky bukinistů, knihkupectví a zejména posedávání po kavárnách. Především je to Saint – Germain – des – prés. Nemohl jsem tuto část minout, stejně jako magický trojúhelník hospůdek a kaváren. Místo setkávání bohémy včetně i té české.
Mé kroky vedly do Café de Flore. Byl nádherný slunný den plný babího léta. Uondané tělo spočinulo v křesílku kavárny. Tradiční kafé créme a dva croissanty. Zavřené oči, zahříván babím sluníčkem, se oddávám snění. Jako filmy běží jednotlivé postavy. Tichý, Kundera, Firkušný, Hoffmeister,....Představuji si, jak jsem tady s nimi a naslouchám. Nenadálý šramot mě vytrhuje z nostalgické atmosféry. Pomalu se probírám a líně otevírám oči. Nabízí se mi obrázek dvou pařížských vrabčáků, kteří pomáhají s mými croissanty. Každý svůj. Jen jsem mžoural. Bylo mi líto je vyrušit. Moc jsem si jejich společnost vychutnával. Přes moji opatrnost jeden odlétl. Druhý se na mě podíval, krátce pozoroval a pak v klidu hodoval dál. Nikdo nezaujatý by řekl, že nezaznamenal mé procitnutí. Já si ale myslím, že věděl. Věděl, že může. Vždyť on je tady doma. A možná dokonce věděl, že neumím francouzsky. Určitě ale nevěděl, že u nás doma umíme a hlavně potřebujeme mluvit s ptáky.
Mlčky jsem ho pozoroval a přemítal, zda drzost vrabčáků je mezinárodní, či pařížských je větší. Otevřel jsem oči. Zamával křídly a zmizel. Ani jsem mu nestál za pohled. Vypadalo to, jako bych ho vyplašil. Jsem přesvědčen, že ne. On věděl, že i já vím. Dopil jsem kávu, zbytek vody a zaplatil za všechny. Prosluněn na těle a zejména na duchu jsem vykročil na cestu.

Přece jen jsem si tu atmosféru bohémy zažil.

Žádné komentáře:

Okomentovat