17. listopadu 2014

Proč náš synek aportuje - napsal Petr Witowski

Foto: Kateřina Hončová
Když se u nás doma sejdeme všichni, je nás celkem dost. 5 dětí, dva kocouři a nedávno přibyl ještě
pes. Ta malá černá koule, která se před půl rokem téměř vešla do dlaně má dneska 27 kilo.... Všichni mi říkají, že jsme se zbláznili, ze těch starostí je takhle už přeci dost. Jasně, je to starost, ale starost, ve které se schovává spousta radosti. Tady je par mých.
Radost číslo 1: Na večerní procházky se snažíme chodit všichni. Zatím bez kocourů. Děti vždycky protestují, ale nakonec jdou.
A máme krásnou hodinku jen pro sebe. Bez televize, bez tabletu, bez počítačů. Prostě si povídáme.
Radost číslo 2: Na procházkách je spousta vtipných momentů. Třeba, když náš nejmladší, kterému jsou tři roky, vidí, že pes za každý přinesený klacek dostane piškot, tak nám taky nosí klacky a s vyplazeným jazykem se dožaduje odměny. V tu chvíli vždycky vyhlížím, jestli někde za stromem nečíhá sociálka.
Radost číslo 3: Procházky v dešti. Počasí, že by psa nevyhnal. A vy překonáte sami sebe, svoji pohodlnost (což je dobré i pro pracovní život) a jdete. Většinou nikde nikdo a krásně se u toho tříbí myšlenky. Už se těším, až ho zapřáhnu do sáněk!

Žádné komentáře:

Okomentovat