17. listopadu 2014

Pocit paní za přepážkou - napsala paní Jitka S

Zdroj: pixabay.com
No jo, to se to těm v Praze říká, abychom pořád něco nabízely. Jenže lidi nemají čas. A já už bych
taky ráda šla domů. Karel má dneska narozeniny, tak mu uvařím ten kančí guláš.
"Je jej, dobrý den, paní učitelko. Co potřebujete? Dneska jen vybrat peníze? A vypršela vám platnost karty. Hmmm... tak to bych vám doporučila takovou novinku, mám to taky."
Paní učitelka Křížová z místní školy kam chodí i můj malý syn, na mě vrhne prosebný pohled a pak hlasitě zvolá, že je to slyšet až k vedoucí: 
„Paní Malá, hlavně mi, prosím Vás, dnes nic nenabízejte. Víte, já hrozně spěchám. Máme s manželem výročí a jdeme do divadla. Chci se ještě trochu hodit do parády“. 

V duchu si říkám: „Jen ať to šéfová slyší. Ty denní cíle jsou prostě moc vysoké. Tady to má“. Pak se ale přistihnu, jak zničehonic říkám: „No to je ale náhoda! Můj muž dnes slaví narozeniny. Jen co splním dnešní plán, poběžím rychle domů uvařit jeho nejoblíbenější jídlo. Nemůžu se už dočkat.“ Proboha, co jsem to zas řekla? Mluvím s klientkou o plánu. Stydím se.
V tu chvíli jako mávnutím proutku paní učitelka otočí. „Tak to jste měla říct rovnou! Víte, ženský musí držet spolu. Rychle mi řekněte, co máte. Dejte mi ale hlavně ty peníze. Vyřídíme to a poběžíme za těma našima mužskejma.“ Moje vnitřní já se raduje. Jestli dneska splním plán, splním i měsíc a budu mít zase po dlouhé době prémie. Jsem kousek od cíle – koupím synovi k Ježíšku jeho vysněné lyže, aby letos mohl jet konečně se školou na hory.
Vrhám se střemhlav po nové platební kartě pro ženy. Vysvětluji briskně, co je to za úžasnou věc a jak mi kamarádky závidí slevy v obchodech. „Dobře, dobře, dejte mi to, beru, kde to mám podepsat“, praví paní Křížová, dává si věci do kabelky a jednou nohou už je na odchodu. Horempádem vše dodělávám – hotovost, karta, podpisy a na shledanou příště. Srdce mi buší až v krku. Už příští týden půjdu pro ty lyže.
Utíkám domů. Doufám, že to kančí dost změklo. Mám všechno, nechybí nic? Radši ještě cestou koupím pár lahví Karlova oblíbeného ležáku. Doma je tma. Nikde nikdo. „Co to má znamenat?“ nevěřícně kroutím hlavou. Hluboko v noci se Karel připotácel domů. Zapomněl se s kamarády v hospůdce Na Růžku. Mám po náladě. Na druhý den jdu otráveně do práce. Jen vidina prémií mi trochu zvedá náladu.
Na poradě rozřízne vzduch ostrý hlas šéfky: „Jo a prosím vás, na prémie všichni zapomeňte. Nesplnili jsme „Nejlepší pobočku“. Nic vám nedám.“

Žádné komentáře:

Okomentovat