16. listopadu 2014

Eva - napsal Jiří Ryvola

Autor: Jiří Ryvola
Stála sama na peróně. Dlouhý módní kabát a na hlavě široký klobouk. Vše v barvách fialovo – zeleně-černých. V ruce, obepnuté koženou rukavičkou držela dámskou špičku se žhnoucí cigaretou. Přijeli jsme oba stejným rychlíkem. Ona zřejmě z Prahy. Já z dolního nádraží (asi kilometr).
Cílem někdejší zastávka Litoměřice – město. Na „dolním“ jsem byl ubytován, na zastávce pracoval. Traťová distance Litoměřice. Z větší části ukrytá za perónem zastávky.
Bylo okolo poledne a já se rozhodoval, zda se uleju, či ne. Najednou jsme zůstali na peróně sami. Prohlédla si mě a prstem ruky dala znamení, abych přišel blíž. V přiměřené vzdálenosti zazněl sytý, až drsný hlas.
„Mladej, má tahle prdel náměstí?“
Trochu šokován, trochu pobaven jsem se zmohl jen na: „Jo“
„Kudy se na něj dostanu?“
„Já vás tam doprovodím“
Její pohled zavadil o kufr, který připomínal objemnou almaru s uchem. Pochopil jsem, že se nejedná o popis cesty, ale vynést almaru. Po Máchových schodech! Přes své mládí i slušnou sílu, se to bez odpočinku neobešlo. Vždy to bylo provázeno obdivným komentářem mých schopností. Až teprve dnes chápu ženskou strategii čechrání mužského ega. Na náměstí jsem zjistil, že skutečným cílem je hotel Labuť. Když jsme ze všech mých sil dorazili, podala mi ruku.

„Jsem Eva Olmerová a budu tady nějaký čas zpívat. Kdykoli přijdeš, máš to gratis. A co budeš chtít, to ti zazpívám. Díky.
Několikrát jsem toho využil. Chodili jsme na čaje, kde hrála Honzákova kapela. Musím říct, že můj osobní kontakt se zpěvačkou na některé dívky velmi zabíral.
Teprve později jsem zjistil, kdo to je Eva Olmerová. Přechodný zákaz vystupování v Praze umožnil Litoměřicím poznat ji osobně.

Psal se rok 1958

Žádné komentáře:

Okomentovat