Domů - napsal Jiří Ryvola

Autor: Jiří Ryvola

Léto končí a je krásný slunečný den. Takový, který dokáže jen babí léto. Léto od sakramentsky báječný baby. Volným tempem se blížím k mostu. Jedu domů, ale nespěchám. Vychutnávám si okamžiky, kdy listoví stromů, jako opona postupně odhaluje panorama mého města. Sluneční paprsky ozařují střechy domů a kostelů. Výjímkou není ani báně katedrály litoměřického biskupství. Dominanta odhaleného obrazu. Mám chuť zastavit a kochat se. Provoz za mnou, i když není hustý mi to nedovolí.

Není to poprvé, kdy souběh svitu, nálady a návratu domů vyvolává různé představy. Dnes mě napadla zvláštní asociace. Před více než padesáti lety jsem se zúčastnil studentského ochotnického představení. Nazvat to hraním, by bylo velkou drzostí. Dokonce v jedné z hlavních rolí. Mikuláš Dačický z Heslova. Poživačný, život milující uživatel všeho příjemného, co se nabízí. Dobré jídlo, pití, ženy ...Ó ženy, ty hybatelky dějů.

Vybavuje se mi scéna, kdy Dačický popisuje svému chlebodárci, panu ze Zvíkova cestu.

„ Jeli jsme s větrem v zádech, až hříva vlála. Za pár okamžiků jsme pohlíželi na sluncem zalité báně

věží píseckých. Petřík, tvůj syn seděl v sedle pevně, jak starý rejtar....“

Zvíkovský rarášek – hra v té době frekventovaná. Nádherná role pána z Heslova. Hrál jsem ji s obrovským nasazením a velkým elánem. A velmi špatně. Byl jsem příliš mlád, než abych tohoto

poživatele života pochopil. Dnes si myslím, že bych si s touto rolí poradil mnohem lépe. Bohužel, už

mi ji nikdo nenabídne. I když ta představa, že bych měl být schopen vylézt na kůň......

Báně města litoměřického, které vzpomínku vyvolaly mě vrátily do příjemné reality cesty domů.

Čas babího léta dokresloval půvaby města, které mám rád. Města, kde prožívám radosti i starosti.

Vychutnávám si poslední stovky metrů.

Jedu v pohodě a s hrdostí, že sem patřím.