16. listopadu 2014

Bitva u Gillemontu - napsal Šimon Pravda

8. srpna 1916
„Mami, mami!“ křičí devatenáctiletý kluk. Svíjí se bolestí v kráteru po výbuchu. Zděšeně se chytá za nohu, která tam už není. Jeho zákop dostal přímý zásah granátem. Po dvou parťácích britského vojáka nezbylo nic. Jako kdyby nikdy nebyli. On takové štěstí nemá. Poslední chvíle života protrpí ve strašných bolestech. Z pahýlu mu proudem tryská krev na všechny strany. Na blízku není nikdo, kdo by mu pomohl ulevit.

„Mami, kde jsi... Já chci domů!“ nese se jeho hlas ranní mlhou. Vzduchem lítají třísky stromů, šrapnely německých granátů. Vystrčit hlavu ze zákopu by byla
pro jeho kamarády okamžitá smrt. Boj se odehrává u Waterlooského statku nedaleko Gillemontu. Vojáci se krčí v příkopech, drží se za hlavu, aby se ochránili před duněním výbuchů, které trhají bubínky. Někteří se horlivě modlí, další ošetřují a utěšují své zraněné kamarády. Jiní otupěle se rozhlížejí s prázdným výrazem a nevěřícně si
prohlížejí hrůzu na bojišti.

Sténání vojáka s utrženou nohou ustává. Všem dochází, že ten kluk už to bude mít brzy za sebou. Kapitán vykřikuje rozkazy ze zákopu. Snaží se uklidnitmužstvo. Dodává otupělým vojákům odvahu. Možná i sobě…

Náhle bombardování ustane. Tísnivé ticho plné nejistoty otevře oči a vyjeví vojákům v plné síle bolest kolem… Najednou ze zákopu vyběhne voják a tryskem pádí ke kráteru sténajícího a křičí: „Johne vydrž, hned jsem u tebe… Sežeňte doktora!“
Na místě však zjistí, že je už pozdě. Žádný doktor Johnovi nepomůže. Leží v obrovské kaluži krve, jeho tělo se lehce třese. Oční víčka má pevně sevřená a na tváři zasychají slzy. Je v bezvědomí a jeho chrčivý dech slábne. Bolestí zkroucené tělo záhy povolí, zcela ztichne. Z dlaně vypadne zablácená fotka, na které není nic vidět. Jeho přítel poklekne do kaluže krve, chytne mrtvého za ruku a němě hledí příteli do tváře.

Z Delvillskeho lesa nezbyl jediný zelený strom či keř. Jen několik osamocených ohořelých kmenů, z kterých stoupá dým. Všude bahno a krev a povalující se mrtvá těla a to co z nich zůstalo. Tváře plné utrpení a beznaděje tupě vzhlížejí k nebi. Nesnesitelný zápach smrti a střelného prachu… .

Žádné komentáře:

Okomentovat