5. října 2014

Já a ona - napsala Jitka Bláhová


 „Kdo jsi?“ má slova se rozléhala po prázdném domě. Pamatuji si, kdy jsem tuto otázku pokládala poprvé. Pamatuji si tu tmu, strach a špínu. Jen tmu, strach a špínu. Ten zbytek zná ona. Ale kdo je ona? Já nebo někdo jiný?
„Stále nad tím přemýšlíš? Nezdá se ti to hloupé? Já jsem já a ty jsi ty. Ty jsi já a já jsem ty.“
„Děsí mě, jak odpovídáš mými ústy.“
„Ne, to ty se ptáš mými.“ Pak mi do myšlenek vnikla vzpomínka. Další nový důkaz, že to, co se stalo, je pravda. Pršelo. Byl starý, ale stále dostatečně silný. Jeho sílu si pamatuji dobře. Zanechala modřiny na mých rukách. Pak přišla opět jen tma, strach a špína. Hustá černá hmota jakoby pokrývající mé tělo. Nedá se vydrhnout a nikdy nezmizí. Sice ji nikdo nevidí, ale já ji cítím. Cítím ji až moc dobře. Sklouzává mi přes kotníky a lepí mě k ohavné minulosti, mučí v současnosti a odrazuje od budoucnosti. Ona, ta druhá, mi vyprávěla, co se stalo.
Nikdy bych tomu nevěřila, nebýt té špíny. Vyprávěla to jen mně. A já jen jí. Bylo to těžké utajit, ale ten stud bych nikdy nezvládla. Jak to vůbec mohli nepoznat? Vždyť to na mně bylo vidět. Odkapával ze mě černý mok. Jeho tíha mě vtlačovala do prahu u dveří. „Zbav mě toho. Zbav mě toho a hned. Prosím.“
„Tvá slabost se mi hnusí. Vzala jsem si toho už dost! Co když už víc neunesu? Co když to já budu ta, která padne? Všechny ty vzpomínky se vlijí do tebe. Co budeš dělat pak?“
Její slova mi řinčela v hlavě. Duněla tak, že to snad muselo být slyšet i tam venku, ale paní, která mě právě míjela na chodníku, si očividně ničeho nevšimla. Šla dál svým životem. Může to být snadné, když jejím nohám našeptává jen jeden hlas.
Omdlela jsem? Kde jsem byla? Bylo to jako bych se najednou probudila ze spánku, ale na zcela jiném místě. Obklopovaly mě stromy s nahnědlým listím. Byla jsem sama navenek, ale uvnitř mě se tlačila ona. Teď byla navrchu. Ovládala moje tělo a já mohla jen z rohu přihlížet, jak rve mé vlasy mýma rukama. Bojovala jsem s ní, ale nebylo to nic platné. Tenhle stav neznám. Nikdy jsem nebyla ta, co přihlíží. To já řídím. Já jsem správný obsah téhle schrány! Nebo je to i ona? Pak mě srazila zpět do temnot. Po tomto záchvatu se na dlouho stáhla do ústraní a přenechala mi vůdčí postavení. To ona vzala nůž, ne já. Ale to já se musela postarat o rány. To ona rvala za ty vlasy, ale já musím skrýt rudá místa na lebce. Sedřela mi lokty i kolena. Pod očima jsem měla dlouhé černé skvrny a pod nehty zbytky své kůže. „Mám z tebe hrůzu.“řekla jsem jednou. Na odpověď jsem musela dlouho čekat, ale pak jsem pocítila její přítomnost.
„To bys měla. I já ze sebe mám hrůzu.“zachrčela mým hlasem.
„Tak odejdi!“
„Myslíš, že nechci? Že nechci zapomenout na tu ohavnou část našeho života, kterou jsi mi jako jedinou poskytla? Vyrovnávat se s příšernou vzpomínkou bez jediné pozitivní?“
„Tak prostě jdi!“
„Nechápeš to.“ Pak zmizela. Věděla jsem, že to není navždy, ale cítila jsem, že je někde hodně daleko. Však svou přítomnost mi stále připomínala. Zjevovaly se mi další obrazy. Ten park. Ten, ve kterém jsem se octla, když se chopila vedení. Byl stejný, akorát zahalený tmou a velmi chladný. Pršelo, ten den pršelo. Kapky mi odkapávaly z konečků prstů asi tak jako hustá černá špína. A ta byla to jediné, co mě zahalovalo. Ležela jsem zkroucená a na mokré tělo se mi lepilo listí. Odporné špinavé listí. Odporný špinavý chlap. Odporná špinavá holka.
Tma. Všude kolem je opět jenom tma. Prudce mě odstrčila a já padala do té nicoty. Do toho mučivého prázdna. Slyším hluk ulice, ale nevidím ji. Vítr mi projíždí vlasy a ruce mám chladné. Třesu se. Nechala mě se také podívat. Myslela jsem si to. Snad to chce skončit, ale mohu jí to dovolit?  Silnice se táhla hluboko pode mnou, ale odděloval mě od ní jen jeden krok do prázdna.
„Nedovolím ti to.“zašeptala jsem, ale mýma rukama nyní pohybovala ona, ne já. Ten krok udělá jedině ona. Pak silnice zmizela a já jsem viděla ji. Stála přímo přede mnou. V tom temném parku plném strachu. Vlasy měla pocuchané a až ke koutkům úst se jí táhly černé šmouhy. Oblečení potrhané a ztrápené oči.
Byla to ona, ale byla jsem to i já.
Byla jsem sebou, ale i jí.
Udělat ten krok záviselo ještě před chvílí jen na ní, ale mně se opět vracel cit.
Udělat ten krok jsem směla jenom já, ale nyní mám pocit, že mi v tom může zabránit.
Myslím, že se něco stalo, možná, mi znovu předává moc.
Myslím, že se něco stalo, možná se mi nedaří udržet si celé tělo.
Spojily jsme se.
Spojily jsme se.
Já a ona.
My.
Já.

Pro kurz Tvůrčí psaní podle Lustiga napsala Jitka Bláhová

Líbil se vám příspěvek? Řekněte o něm přátelům a sdílejte jej! Stačí kliknout na ikonku níže.




Žádné komentáře:

Okomentovat