5. října 2014

Dvě otázky - napsala Jitka Bláhová

Mám jen dvě otázky. 
Zaprvé: Proč jsou dnes všichni tak smutní? Jako obvykle jsem prošla dveřmi s hlasitým pozdravem a úsměvem na rtech. Když se neozývala žádná odpověď, vydala jsem se po schodech do svého pokoje. Vše bylo na svém místě, kromě mého oblíbeného medvídka, který i přes neúprosné dospívání vydržel na mé posteli. Ale nyní chyběl. Odhodila jsem tašku na stůl a sešla jsem opět do prvního patra, kde jsem konečně našla mámu.
Seděla na gauči a k očím si tiskla měkký kapesník. Vedle druhé ruky jí ležel malý plyšový medvídek. Můj medvídek.
„Co se děje?“špitla jsem. Sedla jsem si vedle ní a konejšivě ji hladila po zádech. Nevšímala si mě a dál vzlykala. Když vešel táta konečně zvedla hlavu a vrhla se mu kolem krku. Pak jsem si všimla, že i jemu se po tvářích koulejí veliké slzy. Připadala jsem si dost trapně, jak mě úplně ignorovali. Jasně, asi je to něco mezi nimi, ale malé vysvětlení bych tedy opravdu unesla.
„Měli bychom jít.“řekl nakonec.
„Kam?“zeptala jsem se.
„Pan Rezek už nás čeká, rozhodl se ujmout celé té situace, jako policista, i jako přítel.“vysvětloval táta. Moc mi nepomohl, ale vzhledem k tomu, že mi svým nepřítomným pohledem dával jasně najevo, abych se v tom dál nepitvala, posadila jsem se na gauč a nechala jsem rodiče odejít. Zvědavost mi ale po chvilce nedala a já vyrazila potichu za nimi. Naštěstí nejeli autem, ale vydali se pěšky cestou, kterou chodím já každý den do školy. Nakonec jsem se jim ohlásila zakašláním, protože mě plížení unavovalo. Byli tak otupělí onou situací, že jen mlčeli a má přítomnost jim nevadila. Cestou jsme potkávali nejrůznější známé a všichni měli na rtech jen jednu větu: „Je mi to vážně líto.“ Ale co, to mi nikdo nevyjasnil. Když už jsem si myslela, že jdeme vážně do školy, zabočili jsme. Směr jsem poznala. Jdeme k policejní stanici. Když jsme dorazili policisté pobíhali sem a tam a jeden křičel přes druhého nejrůznější otázky. Z toho celistvého šramotu se mi podařilo pár vět rozluštit. Jeden světlovlasý mladý pán se ptal druhého staršího: „Kdy se to stalo? Myslím přesně.“
„Dle záznamů v půl třetí.“odpověděl starší obratem. To mi opravdu nepomohlo. V půl třetí jsem se akorát vracela ze školy. Procházela jsem parkem, skrz sídliště a kolem malého rybníčka. Pak přes silnici, kde vlastně dneska jelo to černé auto. Pamatuji si, že jelo hodně rychle a já… já stála tak blízko té krajnice!
Zadruhé: Proč se mé nohy nedotýkají země?


Pro kurz Tvůrčí psaní podle Lustiga napsala Jitka Bláhová

Líbil se vám příspěvek? Řekněte o něm přátelům a sdílejte jej! Stačí kliknout na ikonku níže.

1 komentář:

  1. Tak z tohoto příběhu opravdu mrazí. Jen bych poprosila Kláru o jiný obrázek, aby se jím dopředu nevyzradila pointa. Což nějakého toho plyšového medvídka?

    OdpovědětVymazat