20. května 2014

Prokletí rudých kytic - napsala Klára Dvořáková


Ne, to není možné! Já nechci! Letí mi hlavou. Tak moc jsem věřila, že se to nestane a letos je
nedostanu! Tolik jsem doufala, že do třetice toho už bylo dost a teď na počtvrté bude všechno jinak.
Dívám se na obrovskou kytici rudých růží ve svém náručí a vím, že je jich přesně padesát. Mám kulaté narozeniny a od svého přítele Jana jsem dostala asi největší kytici, jakou kdy žena za svůj život uvidí... Proč zrovna já?
I když nemluvím nahlas, je jasné, že nadšením nejásám. Mezi přáteli, kteří přišli na oslavu, to neklidně zašumí.
„Ty nemáš radost?“ zeptá se nejistě Jan, „myslel jsem, že máš červené růže ráda..“
„Mám.“ špitnu a sklopím oči ke kytici.
„Ale..?“ Vyzývá mne přítel k pokračování.
„Trochu moc radosti najednou,“ vyhrknu. „Je to škoda tolik květin jen pro mne.“

„Ale není. Dal bych ti jich i víc, ale to by ses určitě zlobila.“ Jan se chlapecky usmívá a vypadá, že se mu ulevilo.

Nemohu mu přece říci, že nenávidím kytice rudých růží, protože všechny, které jsem kdy dostala, byly prokleté.

Už v pubertě jsem, stejně jako mnoho dalších dívek, toužila dostat velkou kytici červených růží s dlouhými stonky jako jasný symbol lásky od ctitele.

Když jsem ke svým 20. narozeninám kytici skutečně dostala, dokonce v té „správné“ barvě, uvědomila jsem si, že jsem si měla přát něco jiného. Spolu s kyticí jsem totiž obdržela také žádost o ruku. A pak se stalo něco zvláštního. Jako by mi najednou spadly růžové brýle a všechny špatné vlastnosti, ale i drobné nedostatky a zlozvyky mého přítele jakoby vyplavaly v jednu chvíli na povrch, seřadily se pod sebe a sečetly. Nebývalo mi než čelit faktu, že tohoto muže nemiluji a že s ním nechci být. I přes to, že je milý, krásný a píše dlouhé básně na jediné téma - jsi má milovaná.

Proč to svádím zrovna na ty růže? Protože se mi to samé stalo ještě dvakrát - když mi bylo 25 a pak i 30 let. Dostala jsem kytici rudých růží a následovala žádost o ruku, pád růžové clony z očí a konec vztahu. Vždy ze stejného důvodu. Najednou jsem viděla všchno špatné a uvědomila si, že s tímhle mužem nechci strávit svůj život.

Myslela jsem, že tím to skončilo. Třikrát a dost. Žila jsem několik let sama a 40. narozeniny jsem přestála bez kytice. Pak se objevil Jan a žijeme spolu už sedm let naprosto v klidu. A teď, když si připadám tak šťastná a spokojená, tak to přijde znovu. Nikomu se přece taková věc nemůže stát 4x za život! To není možné!

Jan se na mne stále dívá a čeká, co udělám.

„Děkuji. Je nádherná, ale chtěla bych se o tu radost podělit.“

A k údivu Jana i ostatních, položím kytici na stůl, přestřihnu provázek, který několikrát obmotaný, drží pevně stonky pohromadě. Následně pak dám každé ženě, která se mnou přišla oslavit narozeniny, jednu z nádherných růží. Vidím jejich rozpaky, údiv i potěšení. I když jsem nevynechala ani malé holčičky, stejně mi ještě dost růží zůstalo. Co teď? Dát druhé kolo? To asi neprojde. Musím kytici zničit jinak. Podmínkou je, abych neublížila Janovi. Přece mu nemohu vyprávět, že se bojím, že mne požádá o ruku a uvidím jeho špatné vlastnosti... Dala jsem zatím květy do vázy a rozprostřela je. V hlavě mi pomalu zrál plán. Ale musím jej uskutečnit, až když oslava skončí.

...........

Sotva odešel poslední host, vyšla jsem na zahradu našeho domu a rozhlédla se po důvěrně známých místech. Přejela jsem pohledem po zelených keřích, střežících věrně naše soukromí, přes zahradní lehátka s pohodlnými polštáři, až se mé oči zastavily u bazénu. Chvíli jsem se dívala na klidnou hladinu vody a pak odhodlaně vykročila. Vzala jsem kytici z vázy a došla ke schůdkům. Postupně jsem začala odtrhávat hrsti lístků z růží a házela je do vody. Hladina se pomalu plnila, až připomínala obrovskou vanu plnou růží. Když jsem utrhla poslední korunku ze stonku a hodila lístky do vody, oddychla jsem si. Odolala jsem touze dupat po stoncích, které zůstaly v mé ruce. Je zničená. Už nemůže škodit. Věřím. Přeji si. Doufám.

Jan vyšel ven z domu a podíval se tázavě na tu spoušť, kterou jsem provedla s jistě velmi drahou kyticí růží, a tázavě se na mne podíval.

„Chtěla bych se v nich vykoupat,“ hlesla jsem s hlavou skloněnou k zemi. Pak jsem si rozepla šaty a nechala je sjet ke koníkům. Následovalo i vše pod nimi. Nahá jsem vklouzla do vody, udělala dvě tempa a pak si stoupla na dno bazénu. Voda mi sahala jen nad pas. Cítila jsem, jak mi stéká dolů po prsou, místy zanechávajíc lístky.

Sáhla jsem si do týla a rozpustila vlasy. Spadly mi na ramena a já osmělená koupelí i vypitým vínem, pokynula Janovi, ať jde do vody za mnou.

Bez jediného slova se svlékl a skočil do bazénu. Když se dostal až ke mně a přitáhl si mne k sobě a pak ještě blíž...

Když jsme se pomilovali, zůstali jsme ještě v bazénu a splývali jsme zády opření o jeho okraj a pozorovali hladinu plnou květinových lístků. Připadala jsem si jako Angela zasypaná růžemi v Americké kráse. Nepřestávalo mne bavit nabírat lístky a zase je pouštět zpátky do vody.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ poprvé promluvil Jan.

Strnula jsem. Panikařím. Ono to nefunguje! Likvidace kytice nepomohla. Teď to přijde. Zeptá se a já objevím, co jsem před tím neviděla. To ne! Prosíííím!! Obláček spokojenosti se rozpouští a já vidím Janovi na čele hlubokou vrásku plnou starostí. Pak se muž mého srdce s pohledem upřeným k hladině plné lístků zeptá: „Uvědomuješ si, jak dlouho bude trvat vybrat ten bordel z bazénu, aby to tu neshnilo?“


Povídka Prokletí rudých kytic se dostala do finálního výběru nejlepších povídek v letní povídkové soutěži na blogu iDnes.cz roku 2014.

Pro kurz Tvůrčí psaní podle Lustiga napsala Klára Dvořáková
Klára publikuje své básničky na webu www.versotepec.cz a články na http://kdvorakova.blog.idnes.cz/

Líbil se vám příspěvek? Řekněte o něm přátelům a sdílejte jej! Stačí kliknout na ikonku níže.

 

2 komentáře:

  1. Naprosto dokonalé!!! Na konci jsem se bála, že dojde k žádosti o ruku, ale "bordel v bazénu" mě dostal - následoval výbuch smíchu. Fakt dobrý - máš palec nahoru.

    OdpovědětVymazat
  2. Já bych to dala do TOP hitparády. Skvělé!

    OdpovědětVymazat