7. března 2014

Světlo - napsala Jitka Bláhová

Ležím v temném pokoji. Na rozlehlé posteli, po jejímž obvodu se táhnou nebesa. Nebesa, která oddělují mou postel od zbývajícího pokoje. V jednom z rohů matně rozeznávám vysokou skříň. Vedle skříně na mě kyne, možná i hrozí, silueta ženy. Vidím jen její obrys, ale jsem si jistá, že se jí na tváři skví rozezlený výraz. 
Její pozvednutá ruka se odráží v zrcadle. Vedle této ruky se mimo jiné odráží i okno, které je ve skutečnosti jen pár centimetrů nad mou hlavou.
Okno zakrývají závěsy, přes které prosvítá zlověstný měsíc. Závěsy jemně povlávají ve větru. Rozhlížím se po jeho zdroji. Ano, o pár metrů dál je jedno z oken otevřené. Škvírou v něm mohu vidět jasné hvězdy spolu s černou oblohou. Je tam také slabé světlo, vycházející z pouliční lampy na konci ulice. Venku je ticho, podezřelé ticho. Vítr rozfoukává i stránky knihy, ležící na stole, pod nímž jsou hluboké a temné propadliny. Koberec je pokryt zvláštními černými kusy čehosi. Největší z nich leží u závěsného křesla, pověšeného u droboučké lampičky. Můj pohled sklouzl k rádiu. Jeho zvuk možná nějak osvobodí tento potemnělý a děsuplný pokoj. Natáhnu se k němu. Když si uvědomím, že pod mou postelí je velká temná díra. Je asi tak velká, že se do ní vejde i dospělý člověk. Nemůžu tam jen tak vztáhnout ruku. Hodila jsem na zem polštářek. Nic se nestalo, snad jen závěs se zavlnil o trošku více než předtím. Lovím odvahu k onomu gestu, když dostávám nápad. Jednoduchým cvaknutím rozsvěcím lampičku, která je hned u mé ruky. Najednou se na mě pokoj začal usmívat. Nebesa kolem mě už mě chránila pouze před bodavým hmyzem a skříň v rohu už není tak vysoká. Žena vedle ní už mi jen s úsměvem mává a je to stála ta stejná figurína, jako je přes den. Okno nad mou hlavou je ale zakryto nádherně zelenými závěsy, přes které prosvítá měsíc, a když nakloním hlavu, ten měsíc vypadá jako usmívající se ústa. Závěsy se čas od času zavlní, to větrem z otevřeného okna, ze kterého vidím zářivé hvězdy. Venku se rozkládá kouzelný klid. Kniha na mém stole docela cvičí. Její stránky přeskakují z jedné na druhou a pod stolem se krčí můj vystrašený kocour. „Pojď čiči, teď už je všechno dobré.“

Na kurzu Tvůrčí psaní podle Lustiga napsala Jitka Bláhová.  

Líbil se vám příspěvek? Řekněte o něm přátelům a sdílejte jej! Stačí kliknout na ikonku níže.

 

Žádné komentáře:

Okomentovat