7. března 2014

Nezvaný host - napsala Tereza Horáková


Po dlouhé době jsem tu zas. Všechno je stejné, to stejné ostré světlo, ten samý sterilní pach a ty stejné bílé pláště mihnoucí se kolem nás jako tajemní duchové. Zavřu oči a představuji si, jak nezvaný host odešel. Je pryč. Napořád. Ten nezvaný host, který zvaný není nikde, ten host, který se neohlásí a u kterého nikdo neví, s čím přijde. V mé představě je pryč. Už nemusím sem, sledovat ty duchy, pociťovat ten pach a mnout si oči z toho světla. 



Cítim úlevu, jakoby mi sundali řetězy a konečne se zas můžu protáhnout a rozběhnout. S jedním dlouhým nádechem vsávám zpátky svůj život, vsávam svobodu, vsávám štěstí. Vsávám zpátky všechno, co ze mě host vysál.

Pak oči otevřu. Všechno je stejné, světlo, pach, duchové. Přemýšlím nad svým hostem. Proč navštívil právě mě? Co já mu můžu nabídnout? Takovou návštěvu si nezaslouží nikdo, nikdo totiž na ni není připraven. Jsou lidé, kteří vypadají, že je nic nepřekvapí, že je nic nedostane do kolen. Host to dokáže. Přijde, uvelebí se a mlčí. Nic vám neřekne. Neřekne vám, proč přišel zrovna dnes, proč vůbec přišel a co od vás chce. Jen mlčí. Roztahuje se. Zpočátku je klidný, ale po chvíli na vás začne útočit. Způsobuje vám bolest. Nenechá vás spát. Nenechá vás jíst. Nenechá vás dýchat. A pak jste tady na tom chladném místě kvůli němu. Tady mezi světlem, pachem a duchy. Chcete vědět, jestli host odešel, nebo zůstává dál.

Po chvíli je to jasné. Duch v bílém plášti se na mě podívá a přemýšlí, jak mi to má říct, ale nemusí. Nemusí říkat vůbec nic. Jeho výraz všechno prozradil. Host je pořád se mnou, přestože ho nevidím. Najednou ho citím. Citím, jak se mi vysmívá. Jak se on cítí mocný a neporazitelný. To právě on porazil mě. Prohrávám. Zvítězil. Ten nezvaný host, který už neodejde. 

Na kurzu Tvůrčí psaní podle Lustiga napsala Tereza Horáková.

Líbil se vám příspěvek? Řekněte o něm přátelům a sdílejte jej! Stačí kliknout na ikonku níže.

 

Žádné komentáře:

Okomentovat