7. března 2014

Návrat za skřítky - napsala Věra Staňková

„Pojď, ukážu Ti, kde bydlí.“ Beru Martínka za ruku a táhnu ho k vykotlanému dubu, který vévodí staré zahradě už léta. Vidím na svém bráškovi mírné vzrušení. „Myslíš, že tam budou? Co když se přestěhovali?“, ptá se zvědavě i bezelstně. „Možná. Uvidíme. Každý rok tam zatím byli.“

Když mi bylo pět, taky jsem chtěl vědět, jak to s lesními skřítky doopravdy je. Každé léto jsem se na ně těšil a čekal dlouho do večera, i když jsem je na vlastní oči nikdy neviděl. Ale věděl jsem, že jsou. Ve dne jsme jim s mámou sbírali borůvky a maliny a něžně je pokládali na mech, kterým jsme nočním skřítkům vystýlali domeček ve vykotlaném kmeni. „Aby neměli hlad, až se večer vrátí,“ vysvětlovala máma pokaždé.

Ze dřívek jsme jim společně vyrobili postýlky, stolek i skříně, aby měli ve svém lesním domě pohodlí, podobné tomu v našem domě. Jednou jsme jim donesli i malé háčkované dečky, aby jim nebylo zima a měli se čím přikrýt, až padne rosa. Když jsme se druhý den ráno vrátili na místo, viděli jsme, že ovoce je pryč, židličky a deky zpřeházené. „Byli tady, byli tady,“ volával jsem nadšeně. Ale to mi bylo pět. Teď v patnácti se na sebe s mámou šibalsky díváme a víme, že před Martínkem máme jedno společné tajemství.
Martínek obhlíží pečlivě domeček. „Trochu jim ho uklidíme,“ říká máma a odfoukává z mechu suché jehličí. Martínek odmetá pavučiny a vyhání pavouka. „Ten by tu měl zůstat, přináší štěstí,“ říkám Martínkovi, ale pavouk už je pryč. Z papírového kelímku vyrábíme studnu na vodu. „Když zaprší, budou mít vodu do zásoby“, vysvětluji. „A taky na pití. Zítra ráno uvidíme, jak jim chutná ta naše kohoutková,“ směje se máma a doplňuje skřítkům zásoby. Dobře ví, že až se setmí, nesmí zapomenout jít vodu vylít a lesní domeček trochu pročechrat.
„Byli tady, skoro všechnu vodu vypili,“ jásá ráno Martínek. Tváře má červené vzrušením. A tak celý týden, co jsme u dědy na prázdninách, chodíme my tři – brácha, máma a já - za skřítky, abychom je nakrmili, napojili, abychom se o ně postarali při té jejich nelehké lesní službě. Děda nám pak každý večer v posteli za odměnu vykládá historky o tom, co všechno musejí skřítci v lese dělat, koho musejí hlídat a komu ten den pomohli. “Jak to všechno víš, dědo?“ vyptával se Martínek. „Kukačka mi to nakukala,“ dostal vždy stejnou odpověď.
Toho roku přišla krutá zima. Mráz spálil mnoho stromů, sněhové závěje zakryly zahradu na několik dlouhých měsíců. Na jaře, s posledními zbytky sněhu, odešla nečekaně i naše máma. Život se změnil a děda, který se za námi přestěhoval do města, přestal vykládat veselé historky. Když jsme se o prázdninách vydali na obvyklé místo, první Martínkova cesta vedla na zahradu. Našel jsem ho v slzách u vykotlaného stromu. „Za to můžu já, když jsem vyhnal toho pavouka. Nejsou tady, odešli, jako máma,“ plakal za skřítky i celým světem.
Měl jsem sto chutí mu říct, že je všechno jinak. Vykřičet tu nelítostnou pravdu. Ale neudělal jsem to. „Uvidíme zítra, myslím, že nebudou daleko,“ řekl jsem jen. Chodili jsme pak spolu po lese, sbírali jsme borůvky a maliny a jeho ruku jsem svíral ve své dlani – stejně a přitom jinak než tenkrát před rokem. Večer, když Martínek usnul, jsem se tajně vplížil do zahrady.
Tenkrát jsem poprvé dospěl.

Napsáno podle schématu: Přišel, viděl; přišel druhý den a potvrdil si to. Přišel za rok a věchno bylo jinak.

Na kurzu Tvůrčí psaní podle Lustiga napsala Věra Staňková.

Žádné komentáře:

Okomentovat