7. dubna 2014

Náš český les - napsala Tereza Horáková

Bylo klasické sobotní ráno. Jen co se veverka probudila, utíkala do kuchyně a uvařila si své ranní kafíčko, ochucené jejím speciálním sirupem. Takové ho měla ráda a dopřávala si ho pravidelně každý den. Jak si tak spokojeně usrkávala, začala přemýšlet, koho by dnes navštívila. "Sovy si dnes určitě rády poklábosí", řekla si kafem nabuzená veverka a už pelášila ven na mýtinu, kde obvykle vysedávaly setry sovy a dospávaly po náročné noci. "Nazdár, sovči, jak je? Normálně, víte co se stalo včera s jelenem?" rozjížděla veverka konverzaci, "on měl, jakožto předseda lesa, slavnostně otevřít tu naší lesní výstavu, kde jsou ty slavné parohy, které za pradávných dob nosili jiní předsedové lesa, také se jim říká 'korunovační'. No a on tam přiklusal, úplně sťatej a málem na ty korunovační parohy vrhnul. Ani nedokázal stát rovně..." 

"Ježiš veverko, klid. Tak si trochu vyhodil z kopýtka, to je toho. I když, ostuda to trochu je. Ale copak tobě se nikdy nic podobného nestalo?" ptala se jedna ze sovích sester s vyčerpaným hlasem. Veverka zakroutila hlavou: "Ne! Mě určitě ne, já se na rozdíl od jiných umím chovat. Koukám, že s váma je teda zábava po ránu. Nic, jdu jinam."

A tak šla veverka dál a hledala, s kým by poklábosila. V tom u potoka zahlédla vydru. "Ahoj vydro, jak je? Pokecáme? Slyšelas už, co vyváděl jelen?" ptala se veverka.
"Slyšela, vždyť se o tom mluví všude. To zas máme koho pomlouvat. Na to je náš les jak dělanej," odpověděla vydra.
"To je pravda, ale vidělas dneska ráno sovy? Ty jsou zas úplně hotový. Tvrděj, že teď abstinujou, ale vsadim žalud na to, že to tak neni. Neni to tak dávno, co jednu z nich prej unesl nějakej pomatenej cizí medvěd, kterej plácal něco o tom, jak jí zachrání, odnesl jí až někam do Itálie a tam jí hodil někam na pláž. Sova tvrdí, že si nic nepamatuje, ale kdo ví..."
"Jak řikám," přerušila veverku vydra, "na tyhle storky je náš les jak dělanej. Hele, běž to vyprávět někomu jinýmu." Vydra skočila do potoka a uháněla pryč.

Veverka šla tedy dál a doufala, že konečně narazí na někoho, kdo si její drby rád poslechne. V tom před ní stál jelen, který se opíral o strom a vypadal, že se mu těžce dýchá. "Čau jelene, jak je? Jsem slyšela, jak jsi vyváděl na tý výstavě parohů, už jseš v pohodě?", předstírala na novinky nažhavená veverka zájem o jelenův stav.
"Prosimtě veverko, všechno je v pohodě, jen jsem byl trochu nemocný ten den. To se snad může stát každému," vymlouval se jelen.
"No nevím, jestli každému, ale u nás v lese, to je teda společnost. Viděls před tejdnem vydru? Normálně plavala proti proudu a divila se, že se nikam nepohne. Já bych jí dala dejchnout, jelene, je to snad normální? Pamatuješ přece, že plavání pod vlivem je v lese zakázané?" Veverka se na jelena tázavě podívala, ale ten jen zakroutil parohy. "Veverko, mám tu teď zcela jiné starosti. Zakopnul jsem o kořen a vážně to bolí." Jo, kořen, to určite, pomyslela si veverka a šla radši dál. Když nikdo nestojí o mojí návštevu, tak si aspoň nakoupím. Šla tedy nakoupit a po cestě domů narazila na divočáka. "Zdár, veverko, co to neseš, můžu ti pomoct?" nabídl divočák.
"Ne, to je v pořádku, díky, " odsekla veverka.
"Ty veverko, co to vůbec neseš? A proč se tak motáš? Počkej a co to z tebe tak táhne?" divil se zmatený divočák. To snad ne, říkal si v duchu, že by snad veverka moralistka sama...?
"Co je ti po tom? Toje můj sirup do kafe. Pomáhá mi na zažívání."
Poučení: ať si každý nejprve zamete před svým prahem. 

Pro kurz Tvůrčí psaní podle Lustiga napsala Tereza Horáková.

Líbil se vám příspěvek? Řekněte o něm přátelům a sdílejte jej! Stačí kliknout na ikonku níže.

Žádné komentáře:

Okomentovat