Je to zvláštní, připadá mi, že jsem větší, než si myslím, že obsah mě samé je rozšířen mnohem dál, než jsem se domnívala. Ani o těch dalších částech nevím, ale při těch nárazech mám pocit, že je ještě něco, něco mnohem objemnějšího, než jen má psychická podstata. A trh! Zase.
Teď jsem to cítila ještě více než předtím. Ano tam venku je ještě něco co mohu ovládat, ale kdy se to naučím nějak využít?
Tma. Už je tu opět tma. Zhaslo i naoranžovělé světélko. Teď to začalo teprve házet. Přelétávám ze strany na stranu. Je to tak. Mám jakousi fyzickou schránku. Zkusím ji nějak využít. Vyslala jsem myšlenku, jako pokyn. Myslím, že jsem něčím pohnula. Chvilku jsem to zkoušela, až jsem ucítila maličký náraz a poté jakoby tření. Zdá se mi, že snad něco cítím. Ano je to taková důvěryhodná vůně. Takhle nějak voní bezpečí. Tuhle vůni si musím zapamatovat navždycky. Co to hlučí. Nějaký hluboký zvuk roztřásá mé teritorium. Ten zvuk mění tón i intenzitu. Klesá a stoupá. Nyní se ozývá další zvuk. Tentokrát už mé útočiště nevibruje. Jakoby zvuk vycházel ze vzdálenějšího zdroje. Začíná tu být až příliš teplo. Začala jsem si všímat, že nárazy, které byly dříve ojedinělé, jsou nyní častější. Vypadá to, že se prostor kolem mě smršťuje. Nebo se snad já zvětšuji? Už to tu je hodně těsné. Možná takhle vypadá ta smrt, o které nám říkali, když nás vypouštěli na pouť. Začínám přemýšlet kam se poděl ten nádherný život, o kterém jsem slýchávala. Možná jsem tady jen uvězněná a ta clona mi brání v cestě. Už jsem se rozhodla, i když to bude možná konec, musím ven. Možná venku čekají ostatní. Ti, kteří nám vypravovali o životě. Zeptám se jich, kdy byl ten můj. Možná to budou vědět. Zkusím vyslat více myšlenek najednou. Ano! Cítím prudké nárazy někde dole v mé fyzické schránce. Musím ven! Vím to. Ale ne, už je to tady. Začínám cítit, že mi chybí něco, co potřebuji. Myšlenky se mi zamlžují, když…
Slyšela jsem, jak do mého teritoria něco vniklo. Poté se namísto tlumeného oranžového světla, zjevil jasný, bodavý, bílý záblesk. Je mi zima. Obrovská zima. Já nechci pryč! Chci žít, tak mě nechte. Chtěla jsem to nějak sdělit té obludě, co mě svírala. Použila jsem další zvláštní část sebesama. Křičela jsem. Křičela jsem strašně moc, ale oni asi nechápali z jakého důvodu, namísto záchrany se nade mnou začali rozplývat. Křičela jsem ještě více, když jsem ucítila něco studeného vnikajícího dovnitř mě. Dělalo mi to dobře. Otvírala jsem ústa a natahovala se pro další chladivý a příjemný vzduch. Užívala jsem si nejspíš tu poslední chvíli mého bytí, ale někdo mě vzal do náručí.
Někam mě odnesli a pouštěli na mě něco hřejivého. Bylo to hustší než vzduch a moc se mi to líbilo. Potom mě zavřeli do nějaké hranaté schránky. Bylo to hodně podobné tomu, v čem jsem byla předtím. Jenom už přijímám vzduch a světlo zde je mnohem pronikavější než bylo tam. Je tu také více prostoru. Už se nemusím krčit a už nenarážím do té stěny. Na tu schránu někdo přilepil štítek, netuším proč, ale asi to bylo něco důležitého, protože si na to lidé ukazovali. Byla jsem pyšná, že si ukazují na můj štítek. Ne na ten, který měl zdroj neustálého hluku vedle mě, i když na ten jeho si ukazovali jiní lidé. Po chvilce si ti moji lidé začali ukazovat i na mě. Usmívali se na mě a jiskřili na mě očima. Ti lidé se mi líbili, ale něco tu chybělo, něco podstatného. Nemohla jsem si to dlouho uvědomit, až když to něco stálo nad mojí krabicí. Poznala jsem ji, voněla stejně jako moje útočiště a já si přece řekla, že si tu vůni zapamatuji navždy. Nyní je ona mým útočištěm, a když ona tak i to, co stálo vedle ní a usmívalo se nejvíc ze všech těch lidí. Možná, že to nebyl ani tak konec, jako spíš začátek.
Pro kurz Tvůrčí psaní podle Lustiga napsala Jitka Bláhová.
