17. března 2014

Cesta vlakem - napsal Vojta Černý

„Šedesát čtyři korun.“ Beru si od mladé prodavačky v červeně pruhované zástěře papírový kelímek s horkým caffé latté, druhou rukou strkám bagetu do kapsy kabátu, třetí rukou vytahuji z peněženky drobné, v letu děkuji, usmívám se a mířím přístupovým koridorem na perón číslo pět. Vlak odjíždí za dvě minuty – jestli hodiny na zdi na konci chodby nelžou. Jestli lžou, jsem v čudu. Vybíhám schody nahoru po dvou – a je mi jedno, že jedou a tedy bych si mohl ušetřit námahu, protože schody pracují za mě.


Je to dobré, hodiny nelhaly. Procházím chodbičkou a pohledem vybírám ideální kupé. Abych v něm byl pokud možno sám, aby nebylo na začátku nebo na konci vagónu, aby tam svítilo světlo, aby tam nebylo otevřené okno. Sláva, je tu. Zabírám volné kupé tak zhruba uprostřed vagónu, ve kterém je příjemná teplota a dvě dvojice svítících, ale neblikajících ani nevrčících zářivek. Než se vlak rozjede, stihnu ještě provést vizuální kontrolu svého zevnějšku před zrcadlem na WC. Mé pomačkané tváři zatím úplně nepomohlo ani oholení, ani patřičné omytí studenou vodou a promnutí pokožky speciálním krémem (prý s omlazovacími účinky, ha ha). Snad se to během hodinové cesty ještě spraví. Rozhodně by mi mohla prospět ta opožděná snídaně.

Domácí čaj a chleba s marmeládou – nic proti, ale heslo dnešního rána znělo: vyspi se, co můžeš. To se povedlo jen zčásti, protože jsem se celou noc budil podvědomým strachem a napětím, jak to celé dopadne. Přesto se mi do toho sychravého a emočně náročného dne nechtělo. Jediné, co mě mohlo zpod peřiny vytáhnout, bylo vědomí, že jestli se teď nepřestanu schovávat v posteli, už ten vlak doopravdy nestihnu.

Několikeré bouchnutí dveří, hvizd, a vlak se dává do pohybu. Za oknem se město, které opouštím, probouzí do nového pracovního dne. To mě dneska v práci nikdo neuvidí. Vzal jsem si volno, abych mohl jet na tenhle výlet. Uvažoval jsem o tom, že si pro dnešní den pořídím zbrusu novou kravatu, něco jako talisman pro štěstí. Pak jsem ale telefonoval se Zdenou, která se v těchhle věcech vyzná, a ta mi poradila, abych šetřil peníze, že mi hvězdy předpovídají na tenhle měsíc extrémní finanční výdaje. Ještě že nejsem pověrčivý.

Vlak se vymanil ze sevření činžovních domů a teď se žene volnou krajinou. Taky bych chtěl být volný. Moct se sebrat, kdykoliv se mi zlíbí, a odjet do toho či onoho města, navštívit tu či onu památku nebo přírodní zajímavost. Bohužel to nejde. Aby byla k snídani bageta a caffé latté, nebo aspoň ten chleba s marmeládou, musí se pracovat.
Vytahuju z koženkové aktovky knížku, ale po chvíli ji zase vracím zpátky. Nemůžu se na čtení soustředit. Tak aspoň muzika. To by šlo. Špuntová sluchátka mizí v mých uších a já se poddávám tónům Stairway to Heaven. Jo, schody do nebe. Kdyby je někdo vymyslel, vystál bych na ně frontu, zaplatil vstupenku a došel bych se toho pánaboha zeptat na pár věcí. Třeba proč je na zemi hlad a války, jak se může dívat na to, že lidi ve velkém devastují přírodu a její krásy, a proč musela umřít teta Věra právě ve chvíli, kdy se strejda Libor začal dostávat ze svých problémů s alkoholem a jejich syna Michala přijali na vytouženou konzervatoř. „And as we wind on down the road,“ řve Robert Plant do mikrofonu ve studiu v roce 1971 a já bych nejradši řval s ním, tak mám tu písničku rád, ale vlastně bych řval spíš proto, abych přehlušil ten svíravý pocit uvnitř sebe sama, v kupé vlaku směřujícího k mým lepším zítřkům v roce 2012.

Když skladba dozní, souprava s kvílením zastavuje a do kupé přistupují další dva spolucestující. Budu mít společnost, o kterou dvakrát nestojím, ale nedá se nic dělat. Vyhodit je nemůžu. Je to mladá žena v kostkovaných šatech a muž v obleku se zelenou kravatou. Muž v obleku si sedá naproti mně a mě napadá hrozná myšlenka, jestli snad nejede tam, co já. To by klidně bylo možné. Prohlížím si potenciálního konkurenta a odhaduju jeho přednosti a slabiny. Připadá mi sebejistý, suverénní a nabušený. Je o něco mladší než já, takže se dá předpokládat, že bude umět bravurně anglicky. Cítím, jak se mi obličej protahuje do zoufalého výrazu nešťastného káčátka.

Dobrá nálada, kterou jsem se snažil od rána pečlivě pěstovat, je ta tam. Radši se dívám z okna a hledám záchytné body v krajině. Komín továrny, traktor na poli, posed. Cinkající přejezd a u něj mávající děti. Usměju se na ně a chci jim taky zamávat, ale pak mi přijde, že bych se tím gestem mohl shodit, a tak pokládám svou napolo zvednutou ruku zpátky a snažím se vypadat jako někdo, kdo chtěl na chvíli stáhnout okno a pustit do kupé trochu vzduchu, ale pak si to rozmyslel. Zdá se mi, že jsem koutkem oka zahlédl úsměšek na tváři mladé ženy. Já vím, jsem trapný.

Vlak znovu zastavuje a sebevědomý muž s kravatou bere svůj kufřík a bez rozloučení opouští kupé. Škubnu sebou v návalu šíleného děsu, že snad je to i moje zastávka a já nestihnu vystoupit a přejedu. To by byl opravdu konec. S kladivem v hlavě bušícím do mých spánků si znovu sedám a už po tisícáté si v tomhle životě spílám, co jsem to za magora a že jsem se měl narodit úplně jiný.

Vlak se znovu dává do pohybu a jeho rytmické tudum tudum mi vrací aspoň část ztraceného klidu. Znovu vytahuju z aktovky knihu a nutím se ke čtení. Oči mi běhají po řádcích tam a zase zpátky, ale já vím, že už to nebude dlouho trvat. Příští stanice je moje konečná. Ještě trocha zeleně a trocha polí proběhne za oknem a už jsou tu první domy. S úlevou zaklapávám knihu, vracím ji do aktovky, beru si svrchník, loučím se s dívkou v kostkovaných šatech a vycházím na chodbu připravit se na výsadek. Jakmile se objeví budova nádraží, brzdy opět začínají kvílet, vlak ale k mému zděšení nezastavuje a jede dál. Co teď? Někde se stala chyba. Asi nějaká výjimka z pravidelného jízdního řádu. „Upozorňujeme cestující, že ve středu sudého týdne po prvním jarním novoluní vlak touto zastávkou projíždí.“ No nic, se sestavovateli jízdního řádu si to vyřídím později. Teď je třeba vymyslet plán B. Jestli se nechám odvézt až do další stanice a odtamtud pojedu nejbližším vlakem zpátky, určitě přijedu pozdě a to nepřipadá v úvahu. Zbývá mi tedy jediné. Otáčím se k malé stříbrné skříňce nad mou hlavou, beru za madlo a rázným pohybem strhávám šňůrku s pečetí. Během šesti vteřin vlak stojí a já už vím, že Zdena měla pravdu. To budou ty extrémní finanční výdaje.

(popis – cesta vlakem za nevysloveným cílem)

Pro kurz Tvůrčí psaní podle Lustiga napsal Vojta Černý

Líbil se vám příspěvek? Řekněte o něm přátelům a sdílejte jej! Stačí kliknout na ikonku níže.


Žádné komentáře:

Okomentovat