27. února 2014

Království bez princezny

Za zavřenými dveřmi svítá. Skrze hrbolaté sklo se zdá, že je pro koho. Že se nic nezměnilo. Za chvíli se za ním začne všechno barevně mihotat a já vejdu...

Vždycky to byl nádherný pokoj. Ten nejlepší v domě. Růžový a plyšový. Je takový pořád!

Malou postýlku časem vystřídala větší. Růžová, plyšová...
Oknem proudí slunce celé dny a v zimě je tu příjemně teploučko. Kamna jsou rozbitá, hřejou sama. Vadilo to vždycky, dnes to nevadí. Pokoj se nezměnil, je pořád velký, růžový, světlý a plyšový. Pořád plný hraček, panenek a domečků. Postýlka, která už se za větší měnit nebude.

Topení hřeje panenkám. Slunce svítí krtečkovi. A žížale Jůlii. Nočník už nevyhrává, panenky dlouho nedostaly pít. Přesto nevypadají smutně. Ani ta Dáda se z plakátu nemračí.

Jen hodiny stojí. A je tu ticho. Možná ho nechtějí rušit. A já? Volám ji, vzlykám, to ticho nesnesu.

Zavírám dveře, už se stmívá. Plastový měsíček v tom pokoji už nesvítí. Ona ho uměla zapnout. Já na něj nesahám. Nechávám všechno tak. Království bez princezny. Skrze hrbolaté sklo se zdá, že tam pořád je.

Líbil se vám příspěvek? Řekněte o něm přátelům a sdílejte jej! Stačí kliknout na ikonku níže.

Žádné komentáře:

Okomentovat