28. března 2014

Pravdivý příběh zamilovaného ajťáka - napsala Pavla Kolářová

Lucie na mne vrhne svůj zářivý úsměv, kdykoliv se na ni podívám. Nemá chybu. Je tak krásná, úžasná, oslnivá.... a.... Kecám, bohužel má jednu „malou“ chybičku – usmívá se na mě pouze z tapety na monitoru mého počítače. Skutečná Lucie žije v úplně jiné galaxii a já jsem pro ni maximáně vzduch.

O mé existenci pouze tuší, když jí něco kiksne v počítači. Ona - pětadvacetiletá asistentka reklamního oddělení, svobodná, bezdětná, nezadaná (kdož ví?). Já - čtyřiadvacetiletý ajťák (pro ni věkem kojenec), něco jako děvečka pro všechno přes kompjútry. Ona nosí elegantní kostýmky, mě jak je rok dlouhý neuvidíte v ničem jiným než v tričku a džínách. My ajťáci jsme totiž nádeníci, nás se "Dress Code" netýká, leda tak na firemních večírcích, kam stejně moc nechodím.

Můj tajný obdiv k Lucii nemá žádnou budoucnost. To se prostě nehodí, tomu se říká ´firemní kultura´- ajťák nemůže flirtovat s asistentkou z reklamního, tedy aspoň ne otevřeně. V hlavě mi šrotovalo tisíc a jeden způsobů, jak se k slečně ´nedostižné´jen přiblížit. Asi tak devětset devadesát devět pokusů by stejně skončilo fiaskem. Možná tak jeden by měl úspěch v Hollywoodském sci-fi filmu (moh´ bych ho nabídnout Spielbergovi, kdyby neměl do čeho hrábnout.) No a ten poslední způsob přesahoval i možnosti fanstasy žánru (podstatnou roli v něm hráli Marťani, záchrana naší planety před apokalypsou a podobné šílenosti).

Až jednoho dne, nepravděpodobné se stalo skutečností. Nacvičovali jsme v práci jakýsi nablblý požární poplach. Pěkná pakárna, ale předpisy jsou předpisy. Předstírali jsme evakuaci budovy, takže ne zrovna moc předpisově jsme uháněli z vyšších pater na terasu, z čehož měli někteří zastydlí puberťáci docela prču. Najednou zezadu slyším vyjeknutí, otočím se a vidím, jak se někdo řítí se schodů přímo na mě a já ztrácím balanc.

Lucii se v tom spěchu ulomil jehlový podpatek a ona střemhlav letěla dolů. Někteří dobráci ještě uhýbají, zřejmě aby si ten pád jo užila. Naštěstí jsem tu já, superman a zachránce, chytám ji do náruče, ale přece jen jsem tak trochu neodhadl zrychlení, odstředivou a gravitační sílu a jiné fyzikální veličiny, takže padám taky. Vzniknul z toho pěkný propletenec - za jiných okolností by to mohlo vypadat jako poněkud bizarní sexuální pozice (ale fuj Tome, nebuď perverzní).

Žádné smrtelné zranění se tedy nekonalo, pokud nepočítám fatální zásah do mého srdce. Nabídl jsem se, že ji zbylá dvě patra ponesu na zádech, což s líbezným úsměvem přijala. Ironické poznámky i závistivé pohledy ostatních jsem celý šťastný jako blecha ignoroval. Na terase nás čekal nabručený bezpečák, že prý jsme se o celých čtyřicet sekund od minule zhoršili. Celých čtyřicet sekund, které by nás možná stály život, ale mě přinesly okamžiky absolutního štěstí. Vyměnili jsme si s Lucií další úsměv a tím to pro ni skončilo, nicméně přislíbila, že mě někdy pozve na kafe za záchranu života.

Moc velké iluze jsem si nedělal, že to myslí s tím kafem vážně, to není, jako když pán zve slečnu na sbírku motýlů. Navíc já kafe moc nepiju, ale kvůli ní bych byl ochoten se stát zarytým fanatikem popíjení kávy.

Asi po dvou dnech někdo klepe na můj kanclík a ve dveřích se objeví Lucie. Klid brachu, říkám si, zatímco se mi tep zrychlil asi tak na trojnásobek. To bude nějaký počítačový problém, cos myslel, ty pitomče. Načež jsem málem spadl ze židle, když pronesla tu osudovou větu:

"Nezajdeme tedy na to kafe?"

Z posledních sil jsem ze sebe vykoktal, že to je bezva nápad, že si právě teďka můžu udělat pauzu. Což tedy nebyla úplně pravda, ale tady jde o zcela neopakovatelnou mimořádnou událost - sedět půl metru (teda spíše metr a půl) od úžasné Lucie, popíjet ten hnusný tmavý nápoj a konverzovat o.... (no to ještě nevím).

Šli jsme do kavárny naproti přes ulici. Během té úžasné půlhodinky svého života jsem zjistil, že je Lucie nejen krásná, chytrá, příjemná a tak vůbec, ale taky rozumí hokeji (na rozdíl ode mne), pije vodku s Colou (dobrá kombinace ke kafi) a hlavně má ráda sci-fi filmy. Abych stoupnul v jejích očích, holedbal jsem se, až se hory zelenaly, že klidně můžu sehnat kopii jednoho úžasného trháku, který ještě nebyl v našich kinech. Zřejmě to vzala smrtelně vážně, když nadhodila, že by ten film někdy ráda viděla.

Nahoře v kanclu mě čekal naprdnutý šéf, jako kde se sakra flákám. Věnoval jsem mu přiblblý nepřítomný úsměv a pak jsem pracoval jak šroub, dokonce dvě hodiny přesčas - to si šéf myslel, že jsem se definitivně zbláznil. V tomto bodě nebyl daleko od pravdy. Připadal jsem si jako omámený, pořád dokola jsem si v hlavě promítal ´skororande´v kavárně. Zítra mě čeká už zase jen nudná všední realita.

Blbost! Přestaň se tady litovat, ty troubo, vztekal jsem se. Teď je řada na tobě. Vychloubal ses, jaký jsi počítačový pirát, tak se předveď.

Poslal jsem tedy Lucii kopii toho filmu s vtipným vzkazem, aby si ho přehrála raději někde v soukromí a dávala si pozor, ať ji nikdo nenačapá při této trestné činnosti. Odpověď byla stručná a jasná: "Trestná činnost se páchá lépe ve dvou. Co říkáš v pátek v půl osmé u mě?"

To už je dneska málem další infarkt myokardu. Pozítří mám druhý ´skoro´nebo že by ´opravdický´(?) rande s Lucií, tedy jestli se toho pátku vůbec dožiju.

V den D jsem si do práce nesl v plastovém obalu vyžehlenou značkovou košili a džíny. Část výplaty padla na nový sestřih a kolínskou, o které mě prodavačka vehementně přesvědčovala, že jí žádná žena neodolá (bodejť za ty prachy!). Cestou k Lucii jsem sehnal menší pugét a červený víno. Pro jistotu jsem se vybavil krabičkou kondomů (to si fandíš, Tome). No tak, hlavu vzhůru, vždyť nejde o život.

Všechno ale dopadlo jinak, než jsem si představoval. Přišla mi otevřít Soňa, ta zrzka od nás z recepce. Proč mě to ksakru hned netrklo? Jsem to ale vůl. Holky byly samý smích, ale nesmály se mě. O mě tu celou dobu vůbec nešlo. Při filmu se tajně držely za ruku pod stolem a myslely si, že o tom nevím. Když jsem se vracel z WC, viděl jsem je, jak se líbají. Později mne přiopily vodkou s Colou - to došlo i na kondomy, docela dobře se dají použít jako párty balonky.

Teď je z nás tří taková nesouměrná partička dobrých kamarádů. Občas jim dělám křena na diskotéce nebo garde na večírcích a také příležitostného údržbáře kapajících kohoutků, prostě taková kámoška do deště v pánských kalhotech. Tak si říkám, jestli bychom ještě neměli přibrat stylistu Kájíka, třeba by nám to klapalo ve čtyřech.


Na kurzu Tvůrčí psaní podle Lustiga napsala Pavla Kolářová

Pavla publikuje své články na http://pavlakolarova.blog.idnes.cz/

Líbil se vám příspěvek? Řekněte o něm přátelům a sdílejte jej! Stačí kliknout na ikonku níže.

1 komentář:

  1. Moc pěkně napsané a závěr pobavil - pointa opravdu nečekaná. Petra Kišová

    OdpovědětVymazat