5. dubna 2014

Budou si to chtít lidi přečíst? napsal Vojta Černý

(nesentimentální epizoda o dětech)
- „Co to máš?“
- „To jsou desky.“
- „A proč držíš ty desky, tatínku?“
- „Protože do nich něco musím napsat.“
- „A co něco?“
- „Něco o dětech.“
- „A o jakejch?“
- „No to ještě nevím. To právě musím vymyslet.“
-„Jeden, dva, tři, pět, sedm, osmdesát, desetpadesát, osmnáct, třicet, patnáct. Tohle tam napiš.“
- „Co tam mám napsat. Čísla?“
- „Jo. Napiš tam všechny čísla.“
- „A to myslíš, že si někdo bude chtít pak přečíst?“
- „Jo,“ uzavírá Kubík naši debatu a mně je jasné, že tudy cesta nepovede. Odkládám desky s papíry i tužku a nechávám svého syna věnovat se dál činnosti, od které ho odvedla chvilková zvědavost, totiž zapichování plastového nože do mnohobarevné hroudy modelíny. Ze směsi nudy, únavy a zoufalství zapínám televizi. Podvečerní zprávy střídají příběhy ze smyšlených světů. Žádný z nich není o dětech.

V příštích dnech nechávám doma auto a pro cestu do práce a z práce využívám městské hromadné dopravy v naději, že snad kápne nějaký nápad. Výsledky? Žalostné. Malé děti, které cestou potkávám, jsou rozmazlené, spící, hlučné, neposedné, uřvané, zakřiknuté, neposlušné, hravé, sladké, moudře zvědavé i nemoudře vynalézavé, ale málokdy vtipné a nekonvenční, jaké potřebuji. Prostě nemám štěstí.

Ve čtvrtek večer nastává skutečná krize. Teď už něco musím napsat. Ale co? Absence nápadů utlumuje chuť vůbec začít. Zase zapínám televizi. Zprávy poposunou večer o další půlhodinu vpřed. Tak ještě sport, počasí a potom už fakt budu muset…

Reklamní blok přetéká přes dvacátou hodinu a já jsem asi něco špatného snědl nebo co, prostě se z toho gauče nemůžu odlepit. Po reklamách napochoduje na obrazovku červený človíček táhnoucí za sebou štěkající knihu. Minireportáž o jednom z autorů nominovaných na letošní cenu Magnesia litera. Tak to ještě musím!, krmím dál svou pohodlnost. Herečka Aňa Geislerová s červeným šátkem kolem krku přednese úvodník a potom už má slovo autor. Ondřej Buddeus, nominovaný na cenu v kategorii Objev roku čte ze své knihy „55 007 znaků včetně mezer“. Experimentální poezii doplňují koláže z číselných tvarů, matic a vzorců.

No vida, a pak že nejde sestavit knihu ze samých čísel. Možná, že i jemu to poradil jeho syn. Měli bychom své děti víc poslouchat.

Pro kurz Tvůrčí psaní podle Lustiga napsal Vojta Černý

Líbil se vám příspěvek? Řekněte o něm přátelům a sdílejte jej! Stačí kliknout na ikonku níže.

 

Žádné komentáře:

Okomentovat