22. března 2014

Barevný vlak - napsala Klára Dvořáková

„To snad není pravda. Nejdříve čekáme 10 minut ve frontě na jízdenku a málem nám to ujede a pak si mám sednout na tuhle posprejovanou sedačku. To je hnus!,“ rozčiluje se mladá žena ve vlaku při pohledu na volné místo v kupé.

Není na ní nic nevšedního – pětadvacet, celkem štíhlá, oblečená do neformální uniformy doby – cosi khaki, černé a šedé bez nápadu a originality. Stratila by se v jakémkoliv davu a už byste ji nikdy nenašli.

„Tobě to nevadí?“, obrátila se na spolucestující.
„Jaruško, prosím tě, nekřič. Lidi se dívají.“
„Mami, víš, kolik stál ten lístek? A pak sedíme v tomhle..“

Rozhlédla jsem se kolem sebe a došlo mi, že už to ani nevnímám. Ne, že by se mi, co vidím, líbilo, ale již jsem si tak nějak zvykla. Jezdím vlakem každý den několik let. A slečna má nejspíše premiéru.

Sedíme v panťáku – vlaku, který je na kolejích mnohem déle, než já na světě. Tenhle konkrétní by mohl už mít i vnoučata. Když byl vlak nový, mohlo mu to slušet. Tři vagony spojené do jedné modré stuhy stojí majestátně na kolejích směr Kralupy. Stejná modrá je i na lavicích uvnitř a polstrování bylo ve své době zcela určitě revolučně měkké.

Teď však vlak již mládí a svěžest nemohl předstírat, ani kdyby se hodně snažil. Původní modrá sedaček ztmavla zažranou špínou a přikryla ji barevná změť výlevů od sprejerů. Počmáranými sedačkami to ale nekončí, je to jen jakýmsi odrazem posprejovaných oken, kterými místy není ani vidět ven. Neumělou mozaiku střídají pavučiny škrábanců, u kterých skutečně netuším, čím se dají do skla vyrýt, pokud v kapse nenosíte alespoň malý diamant.

Ale když hledáte volnou sedačku, tak tohle neřešíte. Hlavně, že je někde volno, a není to zrovna místo s dírou či neumělou záplatou, abyste si nepotrhala punčochy.

Můj pohled sklouzl dolů k podlaze. „Nech mne růst“ hlásal nápis, který někdo načmáral tlustým fixem vedle obrázku stromu pod jednou ze sedaček. Možná v očekávání, že někdo domaluje další větve a zvětší tak ještě košatost koruny.

Okolí obrázku na tom není lépe. Původní barvu si netroufám odhadnout. Občasné zatřpytění slídy v podlaze ukazuje, že podlaha je sice protiskluzová, ale o to hůře se myje. I když ono, když to vezmete jedním hadrem přes tři vagony, tak to nebude čisté nikdy.

Zavzpomínala jsem na historku kamarádky, kdy byla v německé pobočce své firmy a slíbili jim cestu historickým vlakem. Hodně se pak divila, když předjela bravurně zrestaurovaná a naleštěná verze vlaku, kterým denně dojíždí do práce. Lidé do něj nastoupili s posvátnou úctou, která přísluší historické památce, a vydali se na svou nostalgickou cestu do historie.

Přichází průvodčí. Nahlíží na záchodky, zda se tam neschoval černý pasažér. Já bych tam nevlezla. Bála bych se, že na mne z mísy musí vyskočit některý z těch zmutovaných, přežraných bacilů, které vídám v televizních reklamách na hygienické prostředky.

Čekám, jestli ona slečna řekne průvodčímu o své nespokojenosti, ale mlčí. Ani se jí moc nedivím. Průvodčí má sešlapané špinavé boty, kalhoty se lesknou samým žehlením jako šupiny ryby, košile mu vylézá z kalhot. Když se přiblíží, tak poněkud smrdí potem a u holiče nebyl tak půl roku. Co tomuhle člověku budete vyprávět o estetice cestování?

Vzpomínám na svoji cestu vlakem v Holandsku a zasním se. Čistá kupé, ohřívané nástupiště, bezdrátové připojení k internetu ve vlaku zdarma. Trochu jiná liga. I když…cesta mne tenkrát stála tolik, co tady polovina mé měsíční lítačky. Holt, něco za něco.

Pro kurz Tvůrčí psaní podle Lustiga napsala Klára Dvořáková Klára publikuje své básničky na webu www.versotepec.cz a články na http://kdvorakova.blog.idnes.cz/

Líbil se vám příspěvek? Řekněte o něm přátelům a sdílejte jej! Stačí kliknout na ikonku níže.

1 komentář:

  1. Naprosto geniální, skvělý popis. Gratuluji a řadím mezi nejlepší, Kláro.
    Dana

    OdpovědětVymazat