Tak se s tím smiř, že cesta přes Sibiř je hrozně dlouhá - napsal Yakeen

Sibiř je obrovská. Ne, počkejte, ještě jednou Sibiř je ÓÓÓÓÓBRÓÓÓVSKÁÁÁ.
Po návratu loni ze Skandinávie jsme jásali, že polňačka přes les tam měla sto kilometrů. Tady jsme se vydali na takovou, která měla 686 km.
Plán byl, že si zkrátíme cestu o asi tisíc kilometrů oproti mnohem delší pohodlné silnici a uvidíme zapadlé kouty Sibiře. Nabrali jsme naftu na tisíc kilometrů a opustili asfalt.

Příběh na sedm slov...

Monika: Vysvědčení. Tak co? Nic. Bylo mi osmnáct.

Iva: Letím na Měsíc, asi na půl roku.

Marie: Praskl obal. Otevřel poklop. Roztáhl křídla. Odletěl.

Bára: Kde jsi byl tak dlouho? Nechtěj vědět.

Jana: Štěstí. Zmizel. Máma našla dudlík pod postýlkou.

Yakeen: Rozchod. Jsi rád, že odcházím? Radši jo.

Adélka: Nezabíjej lidi z rodiny, jsi hned podezřelý.

Jitka: Fena kocoura prožene, jeho granule hravě sežere.

Podobenství o dece - napsala Monika Hodáčová

Nejsem zrovna zručná. Manuální práce mi moc nejde, o nějaké preciznosti nemůže být ani řeč. Nešiju, nepletu, neháčkuju. Ale navzdory tomu všemu jsem si vyrobila dvě deky, dokonce patchworkové deky, a to je sakra složitá technika. Pro ty, kteří netuší, jde o deky sešité ze spousty různých kousků, něco jako mozaika.
Já mám tedy dvě vlastnoručně vyrobené.

Na síti - napsala Jana Renner

Je to za námi.
Musím se obléknout a vzchopit se. Taky se nasnídat, podívat se na sebe do zrcadla a nalíčit se. Začít znovu žít. Všechno zlé už mám za sebou. A před sebou? Doufám, že tam na mě čeká celý můj život.
Společný život s Romanem.
Na oslavu kulatých narozenin, které kolem mě prošuměly před pár dny, vůbec nemyslím. Žádná nebude. Nemám na křepčení v duševní křeči ani pomyšlení. Předstírat štěstí a pohodu, jak se to dneska nosí? Plnit sociální síť fotkami z oslavy, kterou jsem nechtěla? Číst komentáře podivných přátel? Ani nápad. Ještě štěstí, že virtuální život vlastně ani žít neumím. Ještě by se mě někdo po síti zeptal na maminku...

Prvovýstup na Uralu - Satya V. Helusová

Obrovské balvany se za ohlušujícího řevu valily dolů a vše, co jim přišlo do cesty, nemilosrdně smetly a navždy skryly před všemi, co v budoucnu kdy budou poblíž. Bylo to o fous!
Stalo se to před pár milióny let.
Byla to ale jediná cesta na nejvyšší vrchol v celém okolí. 1420 metrů.
Podívala jsem se dolů a viděla jsem Yakeena, jak hledá vhodný místo kam došlápnout. Už už to vypadalo, že se mu sveze noha dolů a ztratí rovnováhu. Odvrátila jsem pohled. Nebyli jsme jištění. Věděla jsem, že jestli se neudrží, budeme v průšvihu oba.
Musela bych řídit!

Klub zlomených srdcí - napsal Abraham Maurer

Lachasso Nguyên Thảo, Fakuta designu a umění v Plzni
Stiskl jsem spoušť fotoaparátu a místností prošel záblesk, jako kulka projde hlavou. Děvčata povolila břicha a s tím i své úsměvy a v tom samém momentu mě obě obdařily letmým polibkem a vzaly horlivě fotografii dřív, než stačila vylézt zpoza foťáku.
Byl to poslední moment v onen den, kdy jsem cítil, že je snad i možná cesta zpět od toho, co mě dnes, až vyjdu z Dobré trafiky, čeká. Ale zvědavost byla silnější. Ještě na chvilinku jsem se zastavil, hrál si s ohněm vystřelujícím z růžového zapalovače a pozoroval onu zlatou mládež, jež nostalgicky vzpomíná a snaží se žít dobou dekád, kterou nezažili, a tak se snaží utéct pomocí drog z doby, ve které doopravdy žije, do které však nepatří.

Pár vět o výuce v letním semestru

Studentky Fakulty designu a umění v Plzni
Dozvěděla jsem se, že psaní je docela věda a jde nad tím přemýšlet z více stran, než jsem to dělávala. Naučila jsem se principy, které zvýší kvalitu mých psaných prací a jsem z nich nadšená, že doopravdy fungují!
Už to není takový boj a prosby v duchu, jestli to tedy vyjde… Víc psaní kalkuluji, leč to neznamená, že by ztrácelo na spontánnosti a intuici. Naopak ty jdou ruku v ruce s rozumem a vytvářejí něco hezčího. :)
Zaujalo mě, jak jsme mohli tak trochu proniknout do spisovatelovy mysli. A přestože většina z nás asi psát vlastní příběhy k ilustracím do knih nebude, máme otevřenou novou cestu, kterou se můžeme vydat. Já jsem náhodou dost šťastná, že vidím, že ta možnost tady je, jelikož mým snem bylo vždy dělat dětskou knihu od začátku do konce. A teď už se toho psaní tolik nebojím, jen vím, že úspěchu předchází psát a psát a psát a do lepších prací se vypsat cvikem.

Na procházce - napsala Barbora Hlachová

Čau, Maxmiliáně. Tak se tu zas potkáváme…
No, nazdar. Jako vždy, a přitom to ani jeden nechceme.
Já už jsem za to i docela rád. Člověk se projde, bude mít lepší náladu. Přijdeme na jiný myšlenky...
Ale stejně bych tě radši neviděl.
Nejvtipnější je, že si myslej, že se máme rádi.
No tak, nebuď labuť.
To já nejsem, pitomče.
Se na mě podívej.
Ježiš, tak na mě tak neštěkej.

Setkání - napsala Iva H.

Tropický prales vás obklopí teplým vlhkým zeleným šerem. Vůněmi a pachy rašeni, pučeni a tlení a zvuky, o kterých si lze jen stěží představit, co znamenají a kdo nebo co je vydává. Když říkám obklopí, myslím tím, že obejme, láskyplně jak to matka země umí, ale i pevně jako anakonda, která se nepozorovaně vynoří odněkud z listí, aby vás už nepustila. Je třeba být pozorný a opatrný, ale zároveň důvěřovat, že vám les neublíží a všechno, co dělá s vámi myslí dobře. Tak je to v pralese třeba. Jinak vám neukáže, co máte vidět.
Jednou jsem šla pěšinkou k řece se koupat.

Na cestě - napsal Yakeen

Ilustrace: Satya
Vjeli jsme na Ukrajinu. Přechod přes hranice byl jednoduchý a ve Lvově nám místní řekli, že je naprosto v pořádku spát venku. A tak od té doby tak nocujeme. Dali jsme si ve Lvově ještě Vareniky (takové ukrajinské mo-mo) prohlídli historické centrum a jeli do Kyjeva.
Kyjev je třikrát větší než Praha a protéká skrz něj obrovský Dněpr. Na jeho břehu leží chrámový komplex Pečersk Lavra. Stál za návštěvu. Pravoslavné chrámy nejsou tak napěchované utrpením jako katolické, a fousatí a vlasatí popové mi připomínali kamarády máničky za komárů.

O velikém boji na Babuši – napsala Renata Landgráfová

Kdysi dávno se v lesích na Babuši objevil strašlivý tvor. Jeho hadí tělo dosahovalo délky téměř čtyř metrů, tlamu měl plnou jedovatých zubů a kdokoli se mu podíval do očí, zkameněl. Lidé tomu tvoru říkali bazilišek, ale ani oni, ani lesní zvířátka si s ním nevěděli rady. Bazilišek se pomalu ale jistě stával nejen postrachem, ale i pánem lesa. Zoufalá zvířátka nevěděla, co dělat, až moudrá sova prohlásila, že se ve svých knihách dočetla, že podle legend na baziliška platí jedině lasička. Zajíc si vzpomněl, že lasičku viděl před pár dny obcházet kurníky ve vesnici u lesa, a tak se nabídl, že ji najde a promluví si s ní.

Nehrdinský epos o muflonu, praseti a chřástalovi – napsal Michal Gololobov


Kde pod Sviní horou lesy,
v oněch místech,
kdysi, kdesi,
tam se ozval děsný ryk.

Na mýtině u potoka,
bláto cáká, hnědá slota.
V louži se tam pašík válí,
to ten ryk, co slyšet v dáli.