Den naruby - napsal Jan Daněk

Koláž Davida Vávry
Celej den je
dneska divnej,
dneska našel jsem
radost na hřbitově
a smutek na křtinách.

A divím se sám sobě
proč zase vidím jen tmu,
jak září na lampách
a proč bílej černoch
krade černej sníh.

Smutnej den - napsal Jan Daněk

To už se stává,
že občas přijde den,
kdy se mi těžko vstává,
ačkoliv nejsem unaven.
 
Pak se rozhlídnu a vidím,
že všechno kolem má tmavě šedomodrou barvu
a tou smutnou barvou
unaveně houpe pomalý blues.

Byl pozdní večer - napsala Anna Peštová

Ležím zachumlaná ve spacáku na tvrdé dřevěné podestě. Spací pytel je lehce zvlhlý a začíná zapáchat plísní, i tak si však oproti mým ostatním věcem vede velmi dobře.
I přes bolest zad, několik modřin a spálený nos vykukující ze spacáku, je mi útulněji než kdy jindy. Kolem mě polehává asi 25 stejně vyhlížejících trosek. Všichni leží, podobně jako já, zachumláni do svých huňatých kokonů, po obvodu obrovského teepee.

Papírové čepice - napsala Radana Jílková Veselská

Náš češtinář M. H. byl znám svou formální důstojností a odměřeností - nikdy se ani neusmál...
Měli jsme z něj respekt, ale zároveň jsme se pokoušeli tu jeho strohost nějak prolomit. Jenže on se jen tak nedal.
Vzpomínám si, jak jednou jsme ho viděli brát schody po dvou, což bylo něco zcela mimořádného. On se však před dveřmi do učebny zastavil, vydýchal a opět důstojně vkráčel dovnitř.

Už to nikdy nebude takové - napsal Tomáš Nováček

Na Vítěznou pláň jsem jít nechtěl. Byl jsem již čtyři roky na osmiletém gymnáziu, kde jsem měl svoje kamarády a měl jsem to tam rád, nicméně to bylo v době, kdy o mém životě stále velkou měrou rozhodovali rodiče, a protože kvalita mnou tehdy navštěvovaného gymnázia rychle upadala, bylo rozhodnuto, že půjdu jinam.
Moje první studijní krize začala již na úvodním seznamovacím soustředění, které pro mě bylo tvrdým vpádem do reality a ukázalo mi, jak velký skok mě čeká mezi mým předchozím gymnáziem a Vítěznou plání. Vyděsilo mě, že každý člověk, se kterým jsem měl dalších několik let strávit ve škole, byl již tehdy osobností.

Noci s povídkou - napsala Zuzana Prokopová

Začínalo se za světla a končilo se také tak. Ještě a už. Další dlouhé hodiny strávené v dobře známé budově gymnázia; jenže obojí, budova i hodiny, vnímané jaksi z rubu. Snad to bylo i tou nezvyklou perspektivou – jindy jsme ve studovně na zemi nelehávali.
To se pak člověk mohl dívat na strop, kde nebylo nic, co by ho rušilo od řetězu povídek (jedna za druhou; tři – nebo čtyři? –, pak přestávka tak na protření očí a nalezení vlastního hlasu po těch nezvykle dlouhých monolozích hlasů cizích; další tři – možná čtyři; projít se tam a zpět po jediné osvětlené chodbě; a opět tři – nejvýš čtyři...).

VOFABO - napsal Gustav Ondrejčík

Na Vítězné pláni bylo vždy hodně sportovního vyžití. Takřka nedílnou součástí studentského života se stal oblíbený turnaj VOBAFO, ve kterém spolu jednotlivé třídy ve volném čase svádějí boj ve volejbale, basketbale a fotbale. Jistě nutno dodat, že turnaj ve studentech rozvíjí soutěživost, zároveň ale i určitou mírou respekt k soupeři, jelikož se na hřištích utkávají studenti z různých ročníků, tedy mladší proti starším, dívky proti klukům apod.
Zakladatelem tohoto tradičního klání byl v roce 1999 profesor Petr Erlebach, jenž každoročně soutěž organizuje a dohlíží na její průběh.

Jak jsem skákala z vodopádů Krka, zamilovala se, hořelo a umřel papež - napsala Dana Emingerová

Vodopády na řece Krka Češi, kteří „jezdili do Jugošky“, ještě pamatují fascinující přírodní amfiteátr řeky Krka, kde se koupaly tisíce lidí. Vodopády byly přístupné, dalo se slunit u jednotlivých tůní. A já jsem se tam učila skákat z útesů do jezírek.

Tady jsem pokaždé prožívala s rodiči ty nejkrásnější dny dovolené...

Skradinský záliv a Krka vodopády leží asi dvacet kilometrů od chorvatského Šibeniku (a asi devadesát kilometrů severně od Splitu). Skradinský záliv je vedle Kotoru určitě jedním z nejúžasnějších zálivů celého Jadranu. Zařezává se hluboko do vnitrozemí skalnatou krajinou, roklemi a soutěskami.

Hrdina naší doby - napsal Šimon Pravda

DE
Ani bych se nedivil, kdyby mě můj táta hned po narození posadil na kolo a donutil z porodního sálu odjet. On totiž „býval" (teda on si pořád myslí, že je) závodním závodníkem, a to snad ve všem, v čem se dá závodit. V běžkování, lyžování, plavání, v atletice, na bruslích, ale hlavně byl a stále je vášnivým cyklistou. A tak se mi nedivte, že všichni hrdinové v naší rodině byli převážně sportovci.
S tátou jsem vysedával u televize dlouhé víkendy snad při každé sportovní události. Ale tou největší sportovní slavností roku vždycky byla Tour de France. Nejtěžší výzva každého cyklisty, který chce pokořit a posunout stávající lidské hranice. Jednadvacetidenní etapový závod, hodný jenom těch nejsilnějších.

Život - napsal Daniel Hanšpach

Workoholik
Flintu hází do žita
Jenom kdo je nešika
Pracovat je přece krása
Jenomže to život spásá

Odvážná
Domnívám se tuze rád
Že jsem na světě rád
Ještě radši pochybuju
Zda si to jen nemaluju
Narůžovo, nahnědo
Jen do toho, posero!

1982 / 4.A

Mučírna - napsala Lucie Malá

Nechutná zatuchlina na mě dýchne ještě než vejdu do dveří. Předzvěst nejhoršího. Je tu potemnělo. Jako vždycky z umaštěných oken u stropu neprochází ani zdaleka tolik světla, kolik by bylo na tak velký prostor potřeba.
Nahlédnu do výklenku po mé pravici. Musí se tu rozsvítit, aby vůbec něco bylo vidět. Pár pranýřů a pás nekonečného utrpení. Jak nechutné. Popojdu o pár kroků stranou, abych měla lepší výhled na hlavní prostranství. Pod nohama vržou zastaralá a poškrábaná prkna. Kousek ode mě mají zrovna takovou šedou ošoupaninu, že člověku okamžitě naskočí představa, jak je někdo na tom místě vší silou drhne. Možná od krve. Kdo ví, co se mohlo dít na roztřepeném provazu přesně nad tím...

Básničky pro všechny - napsal Daniel Hanšpach

Pro Luboše
Karel Bůh je celý bílý
Lucie ho židlí mydlí
Stereo duo Mareček
Je to hezký páreček

Pro nás
Cihla voní rukou dělníka
Co ji láskyplně hnět
Inženýr (asi z VŠE) mu vytýká
Že to trvá tisíc let