17. února 2018

Psaní podle Lustiga aneb těšení na kurz - napsala Hana Kavalová

Je tři hodiny ráno a já nemůžu spát. Přišlo to. Pozvání na kurz. Do Prahy. Jeden mám za sebou a moc se mi líbil. Vzpomínám ráda a často. Při odjezdu jsem si říkala, že snad někdy bych si kurz s Danou Emingerovou ráda zopakovala. Datum nejistý. V nedohlednu.
Mezitím pořád čerpám z předešlého. Něco mě ale nutí jít dál, dál, dál – však znáte to známé pnutí a třepotání malých motýlích křídel v oblasti žaludku... Nic nemusím. Rozhodnutí je čistě na mě. Ale něco mě tam táhne jako magnet a já těžce odolávám.

Tátovi - napsala Ljuba Žáčková Axmannová

Koláž Davida Vávry
Vysavač uklidí za vás! Vysavač do každé domácnosti! Děti prosí: maminko, tatínku, kupte vysavač!
Tenkrát máma odešla na schůzi uličního výboru a my s tátou zůstali sami doma, bez dozoru. Nepamatuji si, jestli si táta v aktovce přinesl z práce všechny ty nápisy anebo až doma popsal takhle a podobně celý blok kreslicích čtvrtek: vysavač je naše budoucnost!
Promluvil s námi, že maminku překvapíme a polepil tím všechny dveře, skříně i zrcadlo. My jsme s bratrem nadšeně poseli gauč, stolek, křesla i stůl a co se dalo, na podlaze jich pár udělalo cestičku z pokoje do kuchyně. Hesla povzbuzující k nákupu vysavače byla dokonce i na záchodě a v koupelně.
Ať žije vysavač!
Popravdě by mi nevadilo, kdyby se nekoupil.

Ranní zoufalství - napsala Eva Svobodová

Fronta na vlek je zrovna dnes docela krátká. Procházím turnikety a s obavami hledím na to šílené zařízení, co mě má vytáhnout na kopec. Je na můj vkus hodně rychlé. Vlekař stojí opodál s párátkem v koutku úst a s rukama v kasách netečně kouká na lyžaře. Rozhodně nevypadá, že by byl ochoten kvůli mně tu věc zpomalit.
Navíc kousek za nástupištěm je pořádný rygol. Sleduju s hrůzou, jak na tom místě každý na kotvě vystřelí vzhůru a dopředu jak z děla. Ach jo. Tak tam si určitě ustelu.
A už jsem na řadě. Tak tedy vzhůru do boje!

Ženám - napsala Hana Kavalová

Koláž Davida Vávry
Nádherné ráno.
Probudila jsem se rychleji než můj budík. Pustila si hudební stanici a šla uvítat tancem nový den. Prvně rozcvičit hlavu, ramena, pánev, ruce, nohy. Pak v rytmu latinsko-amerických tónů radostně obejmout celý svůj život. Otevřít okno a nadýchat se únorového vzduchu.
Protančila jsem se až mezi kapky vody. Ve sprše bylo teplo, voňavo a útulno. Se šamponem ve vlasech smyla jsem i veškeré negace a dívala se, jak nenávratně mizí tam někde v odpadu. Zahalila se do osušky a nechala se hýčkat její hebkostí.
Vyžehlila jsem pár svých kousků a nechala se unášet jejich vůni a hladkou vyžehlenou plochou. Pozdravila jsem kytičky a umyla jim nožičky. Uzené tofu převalují si v ústech a zapíjím lahodným čajem. Opájím se novou vůni santalového dřeva v aroma lampě.

14. února 2018

V parku - napsal Yakeen

„No ještě si poskoč! Ták. Takhle jo! No a předklon. No, předkloň se! Předkloň se! Jó! To je krásná prdelka!“
Zimničné chvění staršího pána byste snadno přičetli brzkému dopoledni začínajícího jara.
„Krásná holá čistá lízátka!“
Po suchých rtech přejede v pomalém tempu špička jazyka. V duchu se prosmekává jinou škvírkou, ale stejně zvolna a palčivě.
V jeho snech nikdo nekřičí, nepláče. Vše je čisté a nevinné. Hladké a svěží, novoučké.
Po patnácti letech v kriminále a dalších dvaceti v léčebně už ví, že v životě to tak není.
Rychle si vyloupne tři tablety androkuru z blistru. Rostřesenou rukou je strčí do pusy, pro rychlejší účinek je rozkouše.

13. února 2018

Kaktus - napsal Pavel Kreipl

Mám doma obyčejný kaktus,
že roste není zrovna znát,
snad nechce slyšet smutný blues,
snad chce se radši se mnou smát.

Ač vláhou dost se po mém soudu sytí,
přehršle slunce, tepla zaslouží můj vděk,
jej dosud nikdy nezkrášlilo kvítí,
ač na léta se čítá jeho věk.

12. února 2018

Krokodýl a život v lese - napsala Lucie Urválková

Když byl Emil malý krokodýl, chytli ho a zavřeli do zoologické zahrady. Jednou přišla velká voda a zoologickou vyplavila. Tehdy silný proud Emila odnesl daleko od klecí vstříc novému dobrodružství!
Řeka protékala kolem hustého lesa, kde se krokodýlovi Emilovi zalíbilo a hned si usmyslel, že tu bude velkým náčelníkem.
Vyplazil se z vody na mýtinku a začal hlasitě rámusit, aby na sebe přilákal pozornost lesních zvířátek. Dělal to přesně tak, jak se chovaly děti v zoo. Každý den křičely a bouchaly do skla jeho terária.

10. února 2018

Zimní příběh - napsala Eva Svobodová

Fakulta designu a umění v Plzni
Medvěd dobrák žil v hlubokém lese. Byl shánčlivý a na zimu si dělal v brlohu pod svahem velké zásoby, aby vydržel do jara. Začátkem listopadu napadla spousta sněhu. Ostatní zvířata nebyla připravená a trpěla chladem i hladem. Chodila k brlohu medvěda a prosila o pomoc. Medvědovi se jich zželelo, a tak postupně k sobě vzal veverky, jezevce, vlky, tchoře i kuny.
Tchoř mu obydlí zaneřádil strašným pachem, ale zdvořilý medvěd to nechal být. Veverky mu rozlouskaly a snědly všechny nastřádané ořechy. Vlci se neustále dohadovali, prali se, dupali a štěkali. Jezevec zabral nejpohodlnější vystlané místo a hrozně chrápal.

Zavřené dveře - napsala Hana Kavalová

Zavřela za sebou dveře za šesti léty. Stála tam to páteční odpoledne v zajetí svých emocí. Tušila to již pár dnů předem. Její intuitivní nos ji nezklamal. Bolel jako hrom. Cítil tu zvláštní vůni ve vzduchu. Vůni odcházející lásky, smutných pohledů do očí a stříbrných slz. A přitom uvnitř byl pevně usídlený pocit správností věci nadcházejících.
Byli k sobě slušně smutní a smutně slušní. Pocit sounáležitostí, kdy každý ví, co má dělat a taky předvídá, co v danou chvíli udělá ten druhý prolínal každou minutu poslední hodiny jejich společného MY.

9. února 2018

Majka - napsala Jitka Schmiedová

Majka byla v osmém měsíci. Do porodu ještě daleko. Vše bylo, jak má být, a tak naši chlapi v klidu odjeli na chalupu skládat dříví. A my jsme si užívaly klid a pohodu.
Moje kamarádka z dětství Majka je veselá kopa. Čím víc jde do tuhého, tím její fórky tvrdnou.
Je nám dobře. Dívám se na její obrovské břicho.
„Bojíš s porodu?“ nedá mi to.
„Co blázníš, nebojím, těším se!“ machruje Majka, ale pak připustí: „No, vlastně trochu jo…“

Vinyl - napsala Hana Kavalová

Roste v tobě, krásně zní.
Jako tóny svatební.
Jinak za střízlivá, jinak při opici.
Jednou za svitu slunce, jindy při vánicí.
Někdy vtíravá je jako uprchlíci.
Slyšíš ji, jak zvoní?
Jako když na mši svatou zvou tě zvony.
Veselá, skotačivá, smaže všechny stíny.
Smutná, konečná, když padne první hrouda hlíny.

7. února 2018

Osudová - napsal Petr Adler

Je sedm... měla přijít v šest... jestli nepřijde do osmi, začne mi to být v devět líto, v deset se rozčílím, a v jedenáct začnu přemejšlet o tom, že asi půjdu o půlnoci domů...
Dodnes ji podezírám, že stála za rohem a dávala si pozor, aby se vyřítila, celá bez dechu, jak spěchala, ve chvíli, kdy jsem začal zvedat kotvy.