Dívka v černém - napsala Jitka Bláhová

Dívka v černém listovala v oblečení visícím ve skříni. Početné náramky na jejích zápěstích vyhrávaly nesourodou melodii a temné líčení ji pálilo v očích. Začínala něčemu věřit. Možná, že si to sama vyčítala, ale cítila jakousi novou naději. Svět se totiž najednou uklidnil a všechno zapadalo tam, kam mělo. Posadila se na koberec a otevřela černou knížečku.

25. 11. 2016
Vše co v mém životě padalo, se začalo vracet zpět na své místo a já bych asi mohla být opět šťastná. Já nevím, můžu být?

Co nebudu dělat, až budu stará - napsala Eva Svobodová

Ještě nedávno mi to bylo docela jasné. Každou chvíli bylo tolik příležitostí zjistit, co ti starší, zejména rodinní příslušníci, dělají špatně, a čeho se musím do budoucna vyvarovat.
Jenže…
Dnes už není pro mě snadné psát na toto téma. Důvodem je fakt, že řady mých starších příbuzných se vyprázdnily a kromě sestry jsem se sama stala nejstarší členkou naší původní rodiny. A hlavně: už nemám rodiče.
Když ještě žili, sama sobě jsem si dávala závazek nesčíslněkrát – tak takhle nikdy.

Koupelnová bajka - napsala Jitka Bláhová

Na umývadle byla dvě mýdla, Růženka a Vanilka. Byly to slečny parádnice a tak nebylo divu, že se často dohadovaly, která z nich je hezčí.
„Ale mě používá víc! Podívej se, jak mám útlý pas od samého mytí rukou!“ křičela Růženka.
„A já zase lépe voním! Vždycky když nás navštíví jeho maminka, vybere si mě!“ bránila se Vanilka.
„Kdyby to byla pravda, nebyla bys takhle tlustá! Nemají tě rádi, a proto tě nepoužívají!“
Vanilce bylo ten večer smutno, a když si ráno jejich pán opět umyl ruce Růženkou, rozhodla se, že je potřeba zhubnout, aby se Růžence vyrovnala.

Chtěl bych dělat něco smysluplnýho - napsala Adéla Boučková

Slunce probleskující mezi listy jabloně. Vzduch voní posekanou trávou. Čištění bazénu na konci května v sobě skrývá naději na letní odpoledne a křik dětí. Schovávám sekačku do zeleného zahradního domku a jdu k autu.
Současný nájemník je sympatický chlap a platí pravidelně. Jedu domů. Musím se postarat o naši zahradu. Jako bych celý život sekal trávu a čistil bazény. Příliš jednoduchá idyla.
“Jedu se projet,” házím po Ivě už ve dveřích.
Než stihne zareagovat, vyjíždím s kolem před barák. Tady mě nezastaví, bylo by jí trapně. Bydlíme v super čtvrti, samí manažeři, podnikatelé… fakt lepší společnost. Jen my... Před barákem potkávám souseda Honzu.
“Tak co zahrada, kvete?” ptá se trochu pobaveně. S ostatními mluví většinou o akciových trzích. Se mnou o ovocných stromech a trávníku.
“A co vaše firma, pořád stojí?” ptám se já.

O panu Kudlankovi - napsala Jitka Bláhová

Anna Bergmanová
Mladý pan Kudlanka už dlouho hledal nějakou paní Kudlankovou. Bohužel neměl moc štěstí a tak se dlouhou dobu trápil. Když už to s ním vypadalo skoro na utrápení, objevila se ta, kterou hledal. Krásná kudlanka, která se vyhřívala na jasně zelené květině.
Slovo dalo slovo a hned byla svatba. Pan Kudlanka konečně mohl být šťastný a už se nemohl dočkat, až spolu založí rodinu.
Když ale na zakládání té rodiny došlo, hned o svatební noci paní Kudlanková ukousla nebohému panu Kudlankovi hlavu.
Poučení: Když čekáme lepší časy, přijde blbá doba.


Ježek a jablíčko - napsala Olga Shelongová

"Ježku, ježku, chyť mě!" volá padající jablko.
Chytil a od té doby jsou navždy spolu.
Poučení: Každý dobrý skutek je po zásluze potrestán.

Porod - napsal Vladimír Ježek

Být pořád stočený do klubíčka není tedy žádná hitparáda.
Zase to kolem trochu zesvětlalo. To bude asi další ráno. Co budu dneska dělat? Že bych se překulil na druhou stranu? To už asi nepůjde, je tady čím dál víc těsno. Kde jsou ty doby, kdy jsem všude kolem sebe měl plno místa a mohl jsem sebou plácat jak se mi zachtělo! Asi si ještě dáchnu…
Ááá to bylo příjemné, je ještě šero nebo se zase setmělo? Hm, asi je ještě den. Potřeboval bych se protáhnout, ale už to nejde, jsem rád, že se mi ruce vejdou aspoň těsně kolem těla. Už to začíná být nuda. A je to čím dál tím víc nepohodlné. Asi to budu muset začít nějak řešit.
Haló! Je tam někdo? Mě už to tu nebaví! Udělejte s tím něco! Haló!
Pozor, něco se děje! Nějak se to kolem začíná hýbat.

Od kdy je vlastně člověk starý - napsala Eva Svobodová

Být starý není dneska IN. Jenže co s tím? Důležité je nepoddat se vlivu okolí.
To mě totiž dost často přesvědčuje, že stará jsem už teď.
Například kolegové v práci. Protože bůhví proč je převaha mladších ročníků okolo mě v kancelářích pořád zřetelnější. Ne že by byli tak nezdvořilí a přímo mi můj věk připomínali. Ale zdraví mě na chodbě první a kolikrát mi začnou po čase, kdy se mezitím nevidíme, zase vykat, i když jsme si předtím už tykali.

Čím potěší příběh nejslavnější české stařenky - napsala Dana Emingerová

Z vozu slézá stařenka v bílé plachetce, má vlasy jako sníh, scvrklé ruce. „Ale babičko, vy máte jen tři zuby.“ Děti nemohou pochopit, že by jejich ručičky kdy mohly být tak svraštělé. Víte, kolik Barunčině babičce tehdy bylo? Jako mně.
Babička Boženy Němcové se jmenovala Marie Magdalena Čudová, když se v roce 1770 v Dobrušce narodila. Jako malá holčička potkala císaře Josefa II., který ji obdaroval mincí na památku. Umřela ve Vídni v jednasedmdesáti a čtrnáct let poté o ní napsala Božena Němcová román Babička. Už je tomu přes 160 let, kdy babiččiny příběhy z Ratibořic vycházely na pokračování ve čtyřech sešitech od května do srpna 1855.

Jak je důležité míti Filipa - napsal Petr Beneš

Zas přešlapuje kolem horké kaše a neví jak začít. Blíží se vánoce! Po kolikáté už se Markovi v hlavě honí to samé! Rok co rok, pořád dokola. Nejhorší je, že až se zase odhodlá zeptat, je mu úplně jasné, co bude následovat. Poklidná argumentace se po pár klidných výměnách změní v hlasitou slovní přestřelku a na jejím konci ví Bůh, že bude zase výbuch…
„Lenko, přemýšlela jsi už, jak to letos uděláme na vánoce? Co kdyby….“
„Jéžišmarjá, už je to tu zase. Proč to musíme každý rok řešit? Kolikrát jsem ti říkala, že chci být na Štědrý den doma. Celý rok furt někde trajdáme, tak aspoň o vánocích chci mít klid. Jestli vaši chtějí, tak ať přijedou na Štěpána na oběd.“

Můj opravdu zajímavý zážitek - napsala Helena Košťálová


Nejsem nerozhodná. Váhám-li mezi A a B, nezabere mi to moc času. Rozhoduji se na základě intuice, a jakmile mě něco nadchne, popadnu to hned, bez přemýšlení. Skoro to vypadá, že jsem impulzivní.
Samotnou mne tedy překvapilo, že mám problém se rozhodnout, který z mých zážitků je „opravdu“ zajímavý.
Říkám si, mám já vůbec nějaké zážitky? Protože, když se mě někdo zeptá (zejména,... když je to moje maminka): „Co je nového?“ nebo „Jak se máte?“, odpovím na první: „Nic.“ na druhou: „Dobře“. Ale ve skutečnosti to se mnou není tak zlé, já přece mám zážitky, každý den. Hodně zážitků, dokonce hodně zajímavých zážitků. Tak ale který z nich vybrat? Doléhá na mne tíha zodpovědnosti. Když zvolím jeden mezi všemi, urazí se snad moje ostatní zážitky, že jsem je upozadila?

Potkal čáp žábu - napsala Tereza Helmová

Čáp: Proč žábo jen tak sedíš a neutečeš?
Žába: Mám depresi, protože vím, že mě stejně sníš.
Čáp žábu sezobne.
Poučení: Vědět, fňukat a nic nedělat vede ke špatným koncům.