Podprsenka - napsala Lucie Urválková

„Ahoooj!“
„Ahoooj!, mlask, mlask.“
„Jsem ráda, že jsem tady.“
„Já také.“
„To byl dobrý nápad se tady dnes sejít a udělat si radost, viď?“
„Nemohla jsem se dočkat. Celý den jsem se těšila, jak si spolu dnešní odpoledne užijeme.“
„Tak jdeme na to.“
„Hmmm, přemýšlím, na jakou mám dneska chuť… Byla by dobrá nějaká na léto.“
„Podívej, tato bledě-modrá je úžasná. Sem s ní!“
„Utáhni si ramínka, aby ti lépe seděla.“

Děda Lumír - napsala Eva Svobodová

Můj tchán se jmenoval Lumír. Už to jméno ho nominovalo jaksi automaticky do zvláštní pozice. Jakmile zaznělo, všichni zbystřili. A když se zjevil osobně, hned mu náležela hlavní pozornost: 195 centimetrů, 135 kilogramů, silný hlas. Jeho žena Milada ho často napomínala: „Nekřič tolik!“. Na to on vždy odpovídal: „Já vůbec nekřičím. Až budu křičet, tak to určitě poznáte!“.
Byl samozvaným generálním ředitelem celé rodiny, do které počítám jak jeho ženu, tři syny, tak i všechny snachy, jeho maminku a osm vnoučat. Všechno systematicky řídil a organizoval.
Své syny vychovával přísně, a to i v dospělém věku. Je třeba říci, že nám, jeho snachám, je předal ve skvělé kondici, která se nám do společného života hodila: jsou zruční, vše opraví a zastanou jakoukoli práci.

Brejlovec Johny a slepýš Pepa - napsal Matyáš Tošovský

Brejlovec Johny byl pyšný. Měl na co. Všude po lese se vědělo, že Johny the Brejlovec je nejsilnější, nejrychlejší a největší hadí zabiják ze všech. Vědělo se taky, že Johny se rád chlubí. Kdo se nebál, že přijde o krk, se mu stejně vyhýbal, protože poslouchat, jak se pořád chvástá nebylo k vydržení.Pak tu byl Pepa, línej slepejš, trávící dny převážně na vyhřátých kamenech blízko žluté louky. Jednou se takhle zrovna opaloval, když se okolo naparoval Brejlovec Johny.
“Haha, čau lenochu líná, budižkničemu, dáme závod?”
“Ne,” odpověděl Pepa.

O slepýši a brejlovci - napsala Lucie Dynterová

Brejlovec ztratil své brýle a stal se z něj slepýš. Jiný slepýš brýle našel a začal žít jako brejlovec.

Poučení: Policie ČR radí: Dávejte si pozor na své osobní věci.

Bohouš v bankomatu - napsala Olga Shelongová

„Halo, tady Policie České republiky, co pro vás můžeme udělat?“
„Dobrý den, jsem zavřený v bankomatu a nemůžu ven!“
„Jak v bankomatu?“
„No, normálně! Šel jsem si vybrat peníze na pivo a nemůžu ven…“
„A kde jste?“
„Kde asi!? V Poličce na náměstí v bankomatu spořky, jak je tam pobočka.“
„Aha. Posíláme hlídku, počkejte na místě!“
„Ale honem, chce se mi na záchod.“

Tmavomodrý svět - Literární etudy - napsala Hana Máchová.

Krásné: Kouzlo Vánoc
„Maminko, a skutečně Ježíšek existuje?“
Kubík nervózně pobíhá před zavřenými dveřmi pokoje, kde od rána stojí ozdobený stromeček. „A co když nenajde naše okno?“
„To víš, že existuje, jak bys jinak mohl dostat všechny ty dárečky, o které jsi mu psal. A okno určitě najde, zná všechny děti na světě a ví, kde bydlíš.“
Nervozita dítěte po celý den stoupá, celé odpoledne škemrá o večeři, a když jí dostane, sní dvě sousta a už nemůže. Ještě se jdeme podívat do dětského pokoje z okna, jestli náhodou Ježíška tajně nezahlédneme. A je to tu. Z pokoje, kde je stromeček, se ozývá zvonění zvonku. Kubík stojí mezi dveřmi, oči mu jiskří zvědavostí a přejíždí z jednoho balíčku na druhý. Co tam asi bude? A tahle velká krabice, to je určitě to auto, o které jsem si psal. To je dárků. Začnu tím velikým…

Z mého deníku - napsala Olga Shelongová

„Maminko, už to máš?“
„A co?“
„Ten domácí úkol?“
„Ne, nemám. Nevím o čem psát!“
„Tak já ti poradím, přines papír a pši!“
Nevěřícně zírám! Po kom to dítě proboha je! Nicméně odcházím pro papír a tužku zvědavá, co se bude dít.
„Oliverku, kdo bude náš nezvaný host?“ ptám se.
„Maminko, nepozveme Tomíka na oslavu narozenin a je to!“
„Nezvaný host?“
„No, Tomíka nepozveme na oslavu narozenin, ale on v tajnosti přijde a ukradne ti to, co máš nejvíc ráda. A maminko, co máš nejvíc ráda?“
„Tebe!“
„To se nepočítá!.... Tak ti Tomík ukradne ten zelený prstýnek od Ježíška. Ten máš přeci taky ráda! Ukradne ho a ty budeš křičet „zloději, zloději“, jo? …Napsalas to tam dvakrát? Zloději, zloději?“

Láska z plovárny - napsala Tereza Koutníková

Petr byl plavčík na plovárně u rybníka. Starost mu tam už dlouho dělala jediná věc malá vzdálená zátoka, kde se topilo až podezřele moc lidí. Chtěl záhadu vyřešit, a jednou, když mu skončila směna, vydal se tam na obhlídku. Jen co se přiblížil na pár kroků, viděl, jak pod hladinou mezi lekníny mizí čísi hlava. Instinkt plavčíka mu radil jasně: musí toho nebožáka zachránit! Zkušeným skokem se vrhl do vody a po pár vteřinách se vynořil i s domnělým zachráněným. Nad hladinou ho však čekalo překvapení. V jeho náruči nebyla obyčejná dívka, ale rusalka. Nespokojeně sebou cukala a z očí si shrnovala pocuchané brčálově zelené vlasy.
“Co to tady předvádíš?" ječela. "Hned mě pusť, ty jeden...” nedořekla a rozzlobený výraz jejího obličeje zmizel hned, jak Petra uviděla.

Definice lásky - napsaly Tereza Koutníková

Eva Majerová, Fakulta designu a umění
Láska je jako keř divokých růží, který si dobrovolně sázíme do plic, abychom mohli vdechovat jeho sladkou vůni. Sázíme ho tam, i když víme, že kvůli němu nebudeme moci dýchat a že nás jeho trny zevnitř rozervou. Ale ta vůně? Ach, ta vůně...


Někdy je úlevou vyhovět - napsala Eva Svobodová

„Ahoj mami, jsem doma!“
„Ahoj, dneska nějak pozdě…“
"Jo, zakecali jsme se s klukama. Je tu něco k jídlu?“
„Ty jsi nebyl na obědě?“
„Ale jó... víš přece, že nám dávaj málo a je to hnusný.“
„Co jste dneska měli?“
„Ježiš, já nevim, nějakou omáčku nebo co. Tak můžu si něco vzít?“
„No jo, samozřejmě. A co bylo ve škole?“
„Co by?“