Na Jezevčí skále - napsala Dana Emingerová


Na Selských vrších hlídal pastevcům stáda velký ovčácký pes. Když končil den a přivedl zpátky z hor ovce, kozy a krávy, chodil se na Jezevčí skálu dívat, jak poslední sluneční paprsky zhasínají jeho dvoubarevný svět.
„Dneska je nebe růžové, zítra bude pršet,“ uslyšel jednou vedle sebe, když se zářící kotouč ztrácel za obzorem. Byl to jezevec s rodinou, který se vracel do lesa. A protože psi od sebe nerozeznají červenou, oranžovou, zelenou ani růžovou, starý hlídač se zeptal: „Co jsou červánky?“

Káně a Výr - napsal Yakeen J. Helus

„No ještě jednu myš a prasknu,“ škytlo přecpané Káně a šlo spát. Usnulo hned. Ani neslyšelo, kdy se do lovu pustil Výr. S Výrem toho měli spoustu společného. Oba se svými družkami žili dlouhá léta, oběma chutnala stejná strava, a když šli spát, zdál se jim stejný sen. Byl to jeden sen, o který se střídali. Stačil jim.
Když Výr večer vstal a zamnul si obrovská křídla radostí nad tím, jak dobře se vyspal a jak pěkný měl sen, Káně si šlo akorát lehnout, a tak se mohl sen přestěhovat z jedné opeřené hlavy do druhé. Ráno to bylo naopak. Výr, bříško narvané noční kořistí, zalezl do hnízda a sen, volný po probuzení Káněte, šel dělat radost jemu. Byl to totiž moc pěkný sen.

Kurz psaní pod Králickým Sněžníkem 21. - 23. dubna

První knížka z kurzu o Stamichmanovi
Pro velký úspěch našeho posledního výletu do Dolní Moravy, kde jsme sepsali krásné příběhy o horském duchovi Králického Sněžníku, vracíme se na "místo činu" znovu. Potěšíme se, jak se dětem líbí nově otevřená Stamichmanova stezka a knížka, kterou jsme vloni vydali.

Budeme zde opět pilně psát. Tentokrát se necháme se inspirovat místními dobrotami k příběhům receptů místních babiček... a zbude i čas na odpočinek a zábavu. Na kurz proto můžete vzít i své blízké.

Termín: 21. - 23. dubna 2017

Všichni účastníci kurzu (max. 12) mají ubytování zdarma, platí pouze kurzovné 3 000 Kč.


Závazné přihlášky s počtem účastníků zasílejte na d.emingerova@seznam.cz a monikahodacova@gmail.com.

Dva pohledy na jednu tělocvičnu - napsala Petra Šestáková

Dneska je všechno nové. Upnuté kalhoty, krátké triko nad pupík, nemůžu se dočkat až to uvidí .Co tomu asi řekne? Při odchodu se ještě trochu zdržím u zrcadla úpravou makeupu, takže dovnitř dorazím, když už všechny holky stojí vyrovnané na čáře. Dojdu na své místo, ale můj pohled směřuje přes ramena učitelky, kde v pozoru stojí on.
Z myšlenek mě vytrhne zapískání píšťalky a na moment musím svou pozornost odvést jinam. Až když táhnu žíněnku ze skladu nářadí uvědomím si, že nás dneska čeká koza. No co, hlavně vypadat elegantně, to nějak půjde. Stavím se na rozběhovou čáru s výhledem přímo na něj. Stojí ve skupině kluků a se zálibou nás sleduje. Musím se předvést. Rozeběhnu se a ladně přeskakuji nachystanou překážku. Jen trochu při dopadu škobrtnu. No co to snad nikdo nepozná.
x x x
Super, přes prázdniny konečně opravili tělocvičnu, už to bylo potřeba. Krásné nové podlahy, umytá okna a branky už jsou nachytané na svém místě. To se bude hrát. Bavíme se s klukama o posledním zápase a probíráme jakou příště zvolit taktiku. Když Lukáš upozorní na scénu co se odehrává vedle lezeckých tyčí.
Třídní fifleny zase dělají gymnastiku, to bude podívaná. Jedna se zrovna rozbíhá proti koze. Přes nalíčené oči asi moc nevidí, takže jen tak tak přeskočí a při dopadu ještě málem spadne a odře si to holé břicho o nově naleštěné podlahy. Takhle ta tělocvična dlouho nevydrží. Proč si sakra někdo na tělocvik bere tak nepraktické oblečení?

Uklízečka v prváku - napsala Anna Fridrichová


Popadla jsem vysavač. Tohle je ta nejhorší část každého úklidu. Kvůli tomu hluku si nemůžu zpívat. S vysavačem vidím do rohů, kam nedopadá světlo. Vidím tak třídu z želví perspektivy.
Na podlaze se válí spousta vlasů. Děvčata si určitě pletla o francouzštině copy. Dále roztrhané cáry papírů s výrazy a malůvkami plnými beznaděje. V mezeře mezi stěnou a routerem visí tahák. Dalo mi práci ho najít, ale nesundávám ho. Třeba se ještě bude někomu hodit. Vzadu spousty drobečků a slupky od mandarinek. Tudíž dneska promítal filmový klub. Plakát na nástěnce hlásá, že pouštěli film Cuba Libre.

Vychytralá liška - napsala Petra Šestáková

Po úspěšném lovu se skupina náruživých vlků hádala, který z nich má větší zásluhu na odvedené práci a náleží mu tak větší sousto z ulovené kořisti. Zatím co se vlci pošťuchovali, za keřem opodál číhala liška. Než se kterýkoli z nich nadál, ukradla pár ušáků a zmizela s nimi v noře. Vlkům tak zbyly už jen prázdné žaludky.
Poučení: U jídla se nemluví, jinak by ti mohlo utéct z talíře.

Muzeum Sherlocka Holmese - napsala Anna Fridrichová

221b Baker Street. Muzeum Sherlocka Holmese. Tři patra plná exponátů. Pro někoho obyčejná budova, pro mě místo kde s deerstalkerem na hlavě vypadám normálně. Ačkoliv jsem na místě nebyla brzy, fronta se nekonala. Připravte se na to, že vás vyfotí před dveřmi. Pak jen vstoupit a vnímat všemi smysly. Pozor na spoilery. Můžete zkusit počítat schody. Já to samým nadšením zapomněla.
Na prvním patře 221b se nachází Holmesova ložnice a obývák. V obýváku praská dříví v krbu. Přicházím k němu nikoli, abych se ohřála, ale aby má fotka visela na stránkách školy. Můžete si půjčit housle, dýmku, onu slavnou čepici. Tím výčet fotogenických míst nekončí. Každý centimetr čtvereční je zaplněn knihami, rekvizitami z nejrůznějších adaptací a figurínami odkazujícími na případy.

Dřevorubec a Lešij - napsala Hanna Kovtun

Aaaaach! Krása... Miluju ten čerstvý vzduch a úžasný zpěv ptáků. Mám pocit, že les skutečně je nějaká velká živá potvora, jak se píše v pohádkách.
Je nádherný slunečný den. Dneska bych měl naštípat hodně dřeva. Brzy přijde mrazivá zima a musím udělat zasoby dříví. Snad nebude pršet. Zdravím, stromečku. Omlouvám se, ale měl bych useknout pár kusu tvého tělíčka. Já to nemyslím zle, jenom to potřebuju proto, aby mé rodině v zimě bylo teplo, víš? Tak... Ještě trochu a pak se půjdu podívat k dalšímu stromu.

Očekávání sněhu aneb Lyžák osmiček - Napsala Anna Fridrichová

Sněženky a machři - "lyžáky" běží stále dál
Letos se konečně i osmičky dočkaly a jely na lyžák. Psal se pátý leden, rok 2015. Stalo se totiž něco neuvěřitelného – sníh napadl už v prosinci a ne až v dubnu, jak to v posledních letech zvykem. Loni se nejelo z důvodu sněhových kalamit. Všude dvoumetrové závěje, mrazy mínus dvacet… Ne, kecám. Nenapadlo vůbec nic a bylo patnáct stupňů.
Je skvělé, že nám vyšlo počasí, ačkoli sníh si padal a roztával, kdy se mu zachtělo.  Na Gruni nám často sněžilo, a na sjezdovce jsme potkávali jen studenty z frýdlantské MBA.

Referát z Johna Gardnera - napsala Petra Šestáková

Najít ten správný námět pro psaní je jedno z nejtěžších rozhodnutí, ale přesto by se měl člověk vyhnout psaní o tom, co sám zná a prožil. Jak ale dosáhnout věrnosti scény, kterou jsme nikdy sami nezažili?
V knize Johna Gardnera Art of Fiction jsem odpověď konečně našla. Veškerá umělecká tvorba má totiž ta stejná pravidla. Ta výtvarná pro mě nejsou nic nového. Díky tomu mi došlo, že odpověď na tuhle otázku už vlastně dávno znám.
Stejně jako spisovatel čte knihy, ve kterých sbírá slova a možnosti, jak je použít, tak i ilustrátor (malíř, sochař,..) musí kreslit studie, ze kterých si v paměti vytváří svou vlastní knihovnu tvarů a systémů využití.

Vtíravá melodie - napsala Petra Šestáková

„Šplouchy šplouchy štika žere mouchy, žbluňky žbluňky a kapr meruňky.“
„Ale ne, už zase ta písnička, to snad není pravda!“
„Šplouchy šplouchy... “
„No jasně a teď to z té hlavy nedostanu. Ticho! Přestaň s tím, vypadi! To se nedá poslouchat! „Šplouchy šplouchy... “
„Ach jo, není nad to mít vnitřní hlas se špatnou pamětí. Hej, ty tam uvnitř, nemohl by sis příště zapamatovat víc než jen refrém.“
„Šplouchy šplouchy... “

Nenápadný hrdina Peter Habeler - napsala Eva Svobodová

Když potkáte dnes někde Petera Habelera, asi si ani nevšimnete, že máte tu čest s opravdovým šampionem mezi horolezci.
Peter je usměvavý postarší elegán. Zjevně stále v dobré kondici, přesto vás na něm na první pohled nic zvláštního neupoutá – prostě takový milý, opálený a pohledný děda, jak z reklamy na aktivní stáří. Ale ten prima děda z Rakouska slezl pět osmitisícovek. Zdolal je převážně alpským stylem, což v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století nebylo ještě tak běžné. A co jste možná nevěděli je, že jako první vylezl na Mount Everest bez pomoci šerpů a bez kyslíkové podpory. Řeknete teď možná – počkat, vždyť první byl přece Reinhold Messner. A budete mít pravdu. Akorát že s ním byl na vrcholu ve stejnou chvíli i Habeler. Stalo se tak v roce 1978 – a svět mluvil spíš o Messnerovi, kterého bylo v té době všude plno.