Kurz psaní pod Králickým Sněžníkem 21. - 23. dubna

První knížka z kurzu o Stamichmanovi
Pro velký úspěch našeho posledního výletu do Dolní Moravy, kde jsme sepsali krásné příběhy o horském duchovi Králického Sněžníku, vracíme se na "místo činu" znovu. Potěšíme se, jak se dětem líbí nově otevřená Stamichmanova stezka a knížka, kterou jsme vloni vydali.

Budeme zde opět pilně psát. Tentokrát se necháme se inspirovat místními dobrotami k příběhům receptů místních babiček... a zbude i čas na odpočinek a zábavu. Na kurz proto můžete vzít i své blízké.

Termín: 21. - 23. dubna 2017

Všichni účastníci kurzu (max. 12) mají ubytování zdarma, platí pouze kurzovné 3 000 Kč.


Závazné přihlášky s počtem účastníků zasílejte do středy 29. března na d.emingerova@seznam.cz a monikahodacova@gmail.com.

Kdo řek‘, že musí mít křídla? - napsal Yakeen


S
Když jsem o tobě prvně slyšel, žasnul jsem a asi trochu záviděl. Oba jsme v těch našich šestnácti chtěli bejt pořádný chlapy, a oba hledali jak na to. Ty jsi v tom hledání zašel mnohem dál. Mohl jsem si tak vedle tebe připadat jako že jsem v pořádku. Že já jsem ještě OK. Možná že tohle je tvá osudová role kámo. To, co kolem sebe rozdáváš.
Měl jsem rád ty historky o tobě. Jak na tebe učitelka v 8. třídě křičela, aby sis okamžitě přestal čmárat po roce, a ty jsi si jí vůbec nevšímal. Znovu jsi namočil nití svázaný jehly do tuže a pokračoval v tetování. Když řvala dál, prostě si se zvednul a řek: „Hele, jestli se tě nelíbí, že tady jsem, tak já můžu jít do prdele!“ A šel.

Ve včelím úlu - napsala Hanna Kovtun

Filip Ward, Fakulta designu a umění v Plzni
Och… Tak brzká hodina... Lízo, kam zas spěcháš?
Nemám čas, nemám, nemám… vůbec nemám!
Vždyť ještě ani nevyšlo sluníčko...
Já vím, ale chtěla bych stihnout na louku před východem slunce.
Ooooooch
Nooo, ale nikdo neletí takhle časně zrána… Pročpak to potřebuješ?
 Achjo, Erni... Mám takový pocit, že mě nikdy nepochopíš. Já vím, že každý z nás je důležitá část kolektivu a musím stihat více než ostatní a neustále pracovat, aby nás nic netrápilo.

Tatínkův chlapeček ve fitcentru - napsala napsala Hanna Kovtun

Úterý. To bude zase boj. Už cítím ten hnusný smrad. Fuj... Chce se mi zvracet. Opět se budu dívat na ty zpocené obličeje s jejich fit-postavami. Už mě to fakt nebaví! Všichni na sebe furt čumí do zrcadla, zamilovaní do svých vypracovaných svalnatých postav.
Chovají se takhle lidé všude ve fitkách?!
Bože… Zase on. Trenér! Jenom když se podívám, jak se na mě usmívá, už mi naskakuje husí kůže… Doted’ nechápe, že vidím tu falešnou hru. Neboj, tatínek za mě platil na měsic dopředu, tak si honem schovej ten usměv pro někoho jiného!

Život na síti - napsala Šárka Hrdinová

10.2.
„To si děláš legraci, Petře! Co ksakru ještě děláš v práci, když jsme se jasně domluvili, že v šest budeš doma na večeři!“ řvu do telefonu. Večeři mám uvařenou, stůl prostřený a svým sledujícím na Facebooku jsem slíbila živé vysílání z romantické večeře. Petr pro to nemá pochopení, copak nechápe, kolik lidí mě sleduje a chce vidět mé příspěvky?
Konečně je Petr doma. Už od dveří ho táhnu ke stolu, vážně mě naštval, že přišel pozdě. Sedíme a zapínám webkameru.
„Ahoj lidičky, omlouvám se, že začínám až teď, ale tady moje lásulinka přišla pozdě z práce. Ale to nevadí, viď čumáčku, stejně Tě miluju. Tak si všichni užívejte večera, postupně budu přidávat fotky a těším se na vaše comenty.“

Kolo na Střele - napsal Jan Šprynar

Vyhlédla ven přes zamlžené sklo. Za okny vlaku se střídaly řídké lesíky a travnaté stráně. Ale už za chvilku to přijde. Viadukt přes hluboké údolí říčky Střely, z kterého je vidět jen vzdouvající se moře lesů, kam až oko dohlédne. A v propastné hloubce se dole mezi kmeny jako stříbrná stužka klikatí Střela.
Ale to nejzajímavější, co se vystavuje zrakům pasažérů, je jízdní kolo, zavěšené na horolezeckém laně mezi dva mohutné smrky. Vznáší se asi deset metrů nad zemí jako nepravděpodobný přelud.

Cizí ženská - napsala Monika Hodáčová

Zase ta divná ženská. Nějakou dobu už mě pronásleduje. Teď jsem ji zahlédla v tramvaji, i když je dost nenápadná. Normálně bych si jí ani nevšimla, kdyby mi nebyla tak často v patách. Není ošklivá, to ne, ale taková… taková utahaná. Pořád sebou něco vláčí. Teď jí kouká z kabelky bageta. A když si myslí, že ji nikdo nevidí, tak si z ní uštipuje. V ruce ještě další tři tašky. A najednou jí začal zvonit mobil. Samozřejmě ho měla pod bagetou. Bylo mi trapně za ní, jak ho lovila, tašky pomalu v zubech. A když jí nějaká holka nabídla místo, tak se ještě tvářila udiveně, a raději dál vlála u tyče.

Návrat na grunt - napsala Klára Černá

Koza mečela, jako kdyby týden nežrala. Zahnul k chlívu podívat se, jestli jí neuvízly rohy ve šprušlích. Jestli uvízly, aspoň už ten starý plůtek mezi chlívky skácí. Stejně už tam jsou jen kozy, prasata byla dávno pryč. Vašek do nich kdysi z dlouhé chvíle zapletl proutí, až z vlhké podlahy začalo rašit. A i když pak zaschlo, zůstalo tam. Když zavrzal dvířky, koza přestala mečet a čučela na něj.
"Co je, stará, dyť nehoří," zahudral. Znovu se rozmečela. Prásknul za sebou vrátky.
Zamířil do stavení. Na zameteném zápraží čtvery návleky. Troje lehce rozkopnuté. Vaškovy pečlivě srovnané vedle sebe. Vaškovy boty.

Bazilišek pod Jelení horou - napsal Jan Šprynar

- Zdravím tě, má paní.
- I já tě zdravím, Lišáku. Viděl jsi v údolí lovce ?
- Viděl, táboří dole u říčky. Mají s sebou psy. Na stezkách u Měsíčních skal kladou železa.
- Chichi, hloupí lidé. Tam přece nic nežije.
- Ano, myslím že brzy odtáhnou. Beztak by se nedostali za Přeďěl. Nuže, proč jsem zde ?
- Musíš pro mne něco udělat. Pod Jelení horou leží skalní město, v něm je sluj a v ní žije bazilišek. Slyšel jsi o něm?
- Ano, má paní.

O princezně Sutnarce - napsal Jan Šprynar

To bylo tenkrát za dávných a dávných časů, kdy se v daleké zemi Kredencii objevil strašný drakodlak, a ten začal požírat všechnu úrodu na polích. Jakmile někde objevil pšeničné nebo kukuřičné pole, hned všechnu úrodu sežral nebo rovnou spálil na popel. Starý král Kredenc, panovník té daleké země, z toho onemocněl divnou zvláštní nemocí, a tak byl povolán na trůn jeho syn princ Kazněj, aby se chopil vlády a nastolil pořádek. Kazněj poděkoval a slíbil, že zařídí vše tak, aby se země konečně vymanila z těch strašných událostí.

Je čas - napsala Šárka Hrdinová

„Je čas vstávat,“ hlásí můj radiobudík a já vstávám z postele. Odcházím k chytré skříni, která mi vybrala oblečení na běhání. „Dnešní okruh je nastaven na 10 km běhu po rozkvetlé jarní louce,“ oznamuje domácí počítač a obrazovka s krajinou se rozsvítí.
Při běhání kontroluji náramek na ruce měřící tep a spálené kalorie a podle něj měním tempo. Když je trasa skoro u konce, oznamuje mi počítač: „Vaše koupel už je připravena, natáčky budou během 15 minut v optimálním stavu pro použití. Vaše snídaně je připravena v sektoru 3, oddíl C.“

Cizinka - napsala Lachasso Nguyên Thảo

Lachasso Nguyên Thảo, Fakulta designu a umění Plzeň
Achhh, ta zima. Neocekavala jsem takovy chladny vitr ve ctvrtem mesici v roce.
Nebyla jsem na to zvykla, ale maminka to tusila. Koupila mi obrovskou ruzovou bundu, ktera me zahrala ve zdejším klimatu. Pry na me vypada smesne – neonove ruzova bunda s tmavou opalenou pleti... Ale me to nezajima, protoze na tenhle chlad jsem jeste nikdy nezazila.
Slunicko neni tak ostre a palive,jak jsem byla zvykla tech 10 let, co jsem zila ve Vietnamu. Ale ten vitr!