20. ledna 2018

Návrat na grunt - napsala Klára Černá

Koza mečela, jako kdyby týden nežrala. Zahnul k chlívu podívat se, jestli jí neuvízly rohy ve šprušlích. Jestli uvízly, aspoň už ten starý plůtek mezi chlívky skácí. Stejně už tam jsou jen kozy, prasata byla dávno pryč. Vašek do nich kdysi z dlouhé chvíle zapletl proutí, až z vlhké podlahy začalo rašit. A i když pak zaschlo, zůstalo tam. Když zavrzal dvířky, koza přestala mečet a čučela na něj.
"Co je, stará, dyť nehoří," zahudral. Znovu se rozmečela. Prásknul za sebou vrátky.
Zamířil do stavení. Na zameteném zápraží čtvery návleky. Troje lehce rozkopnuté. Vaškovy pečlivě srovnané vedle sebe. Vaškovy boty.

S tebou nezestárne - napsala Klára Dvořáková

Firemní vánoční večírky by se měly zrušit. Dívat se na opilé kolegy, když jste střízlivá, je opravdu za trest. Ještěže přes svátky člověk zapomene alespoň část těch trapasů, co se tu odehrávají.
Sleduji účetního Mrkvičku, jak klečí u nohou recepční Dity a maňáskem, co sebral z výzdoby, se jí snaží dostat pod sukni. Dita se tomu blbě směje a vysílá vyzývavé pohledy k ajťákovi Lukášovi. Vím, že se jí líbí, ale také vím, že ten je v hledáčku snad každé svobodné ženské tady z té firmy.

Prvňáček: okraden o sny - napsala Michaela Brychtová

Dveře se rozletěly dokořán. Nožičky se mi třásly, a tak jsem pro jistotu sevřel tu dospěláckou dlaň o něco silněji.
První, co jsem uviděl byly křídy všech barev a veliká tabule. Vedle ní, narvaná k prasknutí, postávala knihovna. Byla plná knížek o zvířátkách, ty mám rád.
Sebral jsem veškerou odvahu a vešel dovnitř.
„Tak sem budeš chodit,“ pošeptal mi tatínek.
Trošku mě to vyděsilo. Když jsem spatřil všechny ty vyrovnané stolečky a židličky do třech řad, nikde žádné hračky, jen židle, stoly knihy, tabule a jedna prázdná korková nástěnka, vzadu za všemi lavicemi.

Yuoutuberka a prezident - napsala Dana Emingerová

Studenti probírali ve třídě volbu prezidenta. Mezi spolužáky mají úspěšnou youtuberku, která tvrdí, že volby zásadně ovlivní youtubeři, protože mládež na ně dá.
Když jsem se ptala, koho tedy ona youtuberka doporučí, dozvěděla jsem se, že "v prvním kole volila Drahoše a teď ještě neví"!!!

PS. Přísahám, že nejde o vtip.

19. ledna 2018

Proutkařovo prozření - napsal Daniel Roček

Škodlivé prostředí jak vyšité, napadne mě a já tuším, jak celé moje měření vzápětí dopadne. Uprostřed pokoje sedí ten kluk, nohy na stole a již podle výrazu nevypadá šťastně, že mě vidí. V obličeji má napůl znuděný a zarputilý výraz a snaží se dívat kamkoliv jinam než na mně. Nezdá se, že by se chtěl bavit, ale když ho pozdravím, tak neurčitě odpoví.

Proutkař - napsal Daniel Roček


Venku je zima. Za chvíli jdu ven, ale ještě mám čas. Sraz nemáme dřív než za hodinu, a proto usedám k počítači s tím, že budu pracovat. Vzápětí přibíhá matka a hlásí mi, že dnes k nám přijde jakýsi proutkař, který bude měřit škodlivé zóny. Fajn, odvětím kysele, hlavně ať neleze do mého pokoje. Chvíli se soustředím na práci, ale pak mi to nedá a jdu se zeptat: Proutkař? Zóny? Aha, evidentně je to už dávno zařízené, bude chodit po bytě a za pomocí tyček měřit, jestli doma nemáme škodlivé prostředí. "Nějaká šance, že by se vyhnul mému pokoji?" ptám se. "Žádná," je mi odpovědí a mě je jasné, že se můžu vztekat sebevíc, ale bude to marné.

Svět odjinud - napsal Stanislav Spanilý

Svatá Kateřina. Víska na konci světa, uprostřed vyprahlých skal, kde ráno kokrhají kohouti, večer vyjí psi a přes den se hraje fotbal. Když se tedy zrovna nečeše marijánka, nebo neprovádí po okolí cizinci toužící po duchovním osvícení.
Na víru se tu ale moc nehraje, jen se z ní těží. Přestože jde o jedno z největších poutních míst na zemi. Vede tudy Mojžíšova stezka, po které si došel pro desatero přikázání. Pod horou však nic doslova přikázáno není, pravidla jsou přesto přísná. Nepřispíváš, nemáš tu co dělat..

Mráz v Egyptě - napsal Stanislav Spanilý

To jsme takhle vyrazili do Egypta. Ale nepředstavujte si žádnou procházku růžovým sadem, dovolenou na pláži, slušné tři hvězdičky a švédské stoly. To není úplně náš styl. Nene, vůbec nic takového. Hezky s batůžkem, přílet místo do Šarm al Šajchu přímo do Káhiry a přespání v hotelu, který byste podle našich standardů za hotel vůbec nepovažovali. Vlezete do starého činžáku, vyjedete výtahem do pátého patra a to je ono. V šestém byl jiný hotel, ve čtvrtém zase bydleli místní. Výhled místo na moře máte na nekonečný prales antén a satelitů pokrývající okolní střechy a čerstvý vzduch aby člověk pohledal.

18. ledna 2018

Major Zeman - napsala Simona Janíková

“Prosim tě, pojď spát, ty majore Zemane.”
“Tys vážně neslyšela ten křik?”
“No bóže, beztak se lekla pavouka.”
“Teď v noci?”
“Mladí chodí spát v noci. Ne jako my.”
“Teď ti řikám, že tahal po schodech velký pytel a zůstala za ním nějaká mokrá čára. Jsem to viděl, ne?”
“Že se ti kvůli tomu chce lézt z postele a šmírovat sousedy přes kukátko, fakt.”
“Hele, křičela? Jo. Bylo pak ticho? Jo. Tahal pak pytel? Jo. Já to vidím úplně jasně.”

Jak Martin přišel na svět - Napsal Yakeen

PH faktory Martinových rodičů se střetly v boji o moc a on to málem nepřežil. V žilách se střídaly obsahy lahví s cizí krví a jeho zoufalý opuštěný křik se odrážel od sterilních dlaždiček jednotky intenzivní péče. Nakonec nemocnice začala považovat krevní investice do malého tělíčka za neperspektivní. Přestávali věřit, že Martin vrátí cenu krve žitím.
Starý lékař byl vybrán, aby to sdělil matce. Byl konec května, venku svítilo slunce a květy na stromech demonstrovaly sílu a nezničitelnost života. Malé žluté tělíčko, co jí ukázali za oknem jipky rozhodně ne.

Co se stalo? - napsala Simona Janíková

Když se vracíte z práce domů a už u tramvajové zastávky kousek od bytu vidíte desítky policejních aut, tak nějak tušíte, že se něco děje. Já to tedy věděla naprosto jistě, protože policejní pásky uzavírající ulici vedoucí k baráku fakt nevěstí nic dobrého. Když si to pak namíříte k nim, protože jinak se nemáte jak dostat domů, hlavou se vám v tu chvíli prožene proud myšlenek, které jedna přes druhou padají jako voda přes okraj niagárských vodopádů. A to i když zrovna detektivky nejsou váš oblíbený žánr a nemáte přečtené všechny knížky drsných severských autorů, kde je obyčejná vražda bodnutím nebo zastřelením nuda.

17. ledna 2018

Jeho syn - napsal Petr Poloczek

To je Ondra, pomyslel jsem si v první chvíli, když jsem otevřel dveře kupé. Seděl u okna a spal. Ne to ale nemůže být on, je to přece už více než dvacet let. Dvacet let života, dvacet let, co jsem tu nemusel být.
„Dobrý večer, máte tady volno?“ pozdravil jsem ho.
„Ano, samozřejmě...“
Ano i hlas má stejný. Nejraději bych ho obejmul... vše bych mu řekl. Jenže tohle určitě není on, vždyť Ondra už musí být pán v letech. Byl přeci podobně starý jako já.