Krušnohorec - napsal Jiří Novotný

Na přelomu září a října jsem se vydal do Krušných hor fotit jelení říji. Počasí bylo ideální, říje byla v plném proudu, fotečky pomalu přibývaly a já si to užíval.
Jednoho rána jsem zaznamenal pohyb za malými smrčky nalevo ode mne. Mezi větvičkami jsem viděl kus chlupatého hřbetu. Napadlo mne: „Á... lištička, tu jsem letos ještě nevyfotil, prima.“ Ale v ten samý okamžik jsem si říkal: „Co to má za divnou barvu?!“
Stáhl jsem ohnisko na objektivu, namířil ho za smrčky a čekal. Hřbet se ale po chvíli otočil a vracel se. Namířil jsem ojektiv na druhou stranu smrčků. Po chvíli se hřbet ukázal a s ním i jeho majitel v celé kráse! Byl to VLK !!! „Honem, aspoň jeden záběr, vždyť tohle mi nikdo neuvěří“.

O Silvestru, Frantovkách a o Bažině - napsala Jindřiška Gallová

Leden začal jako obvykle předsevzetími. Stejně naivními jako loni, předloni a předpředloni: budu se víc hýbat, míň chodit do hospod, zdravěji jíst, líp spát a zmenší se mi břicho. Všechna krásná předsevzetí dokáže život rozprášit. Měsíční bilance je žalostná.

Celý leden jsem se válela na gauči pod teplou chlupatou dekou, protože venku bylo mínus nevím kolik. Jenom jsem žrala a četla, takže se mi nic nezmenšilo, ale zvětšilo. Dokonce mám faldy i na zádech, což mi připadá absurdní. Místo kvalitnějšího spánku polykám prášky na spaní, protože buď je úplněk, nebo není, a vyjde to nastejno. Nemůžu spát, jako kdyby byl. Je zvláštní, že při tom všem chodím do hospod i nadále, ačkoli se mi nikdy nechce. Nakonec je tam ale živo a veselo jako v létě a ten kousek k pípě přeběhnu, i když mi teče do všech bot, co mám.

Jsem přece tlustá... napsala Klára Dvořáková

Potkal jsem ji na víkendovém trackingu s partou. Na první pohled mne zaujala snad jen tím, že je malá, tlustá a nosí drdol, který ji určitě dělá starší.

Přesto, anebo právě proto, jsem si k ní sedl při obědě na louce. Zapomněl jsem si sváču a vsadil na to, že tlouštík jako ona, bude mít zásoby. Měla. Dokonce se rozdělila. Jídlo bylo fakt výborný, tak jsem jí ho pochválil. Mávla rukou a řekla jen: „Ráda vařím… asi proto jsem tak tlustá.“

Život je jako stín ptáka v letu - napsala Jindřiška Gallová


Co se přeje na Silvestra kamarádovi, když víte, že umírá a že spolu mluvíte naposled? Hodně štěstí a zdraví, přestože Smrt nakukuje do jeho oken? Veselého Silvestra, když je mu smutno? Připadalo mi hloupé říkat zčistajasna velké a cituplné věci. Snažila jsem se ho rozveselit řečmi o mejdanu, který si dlužíme, ale už se to nepovedlo.

Týden po Silvestru umřel. Bylo 7.1. 17 hodin, 17 minut. Zvláštní čísla. Lenka mu po posledním výdechu řekla, že všechno s ním bylo krásné. Otevřela okno, aby duše mohla odletět …

Úhel pohledu - napsala Jindřiška Gallová

„Ten letošní rok za nic nestál, viď Lenko?“, sdílela jsem telefonicky svoji silvestrovskou nenáladu.

„Přinesl i spoustu krásných chvil,“ řekla Lenka. „A o těch chceme se Zdeňkem mluvit. Jsem ráda, že není v nemocnici jako loni. Že jsme spolu“.

Zdeňkovi před rokem diagnostikovali rakovinu. Tu, před kterou není úniku. Zastyděla jsem se. Lenka, která se bojí, co přinese další den, vnímá záblesky štěstí a krásné chvíle. A já klidně řeknu, že ten rok za nic nestál.

Postava: Pes Baskervilský - napsal Michal Gololobov

Úkol na kurzu: Vytvoření postavy a její zasazení do prostředí (dialog nebo vnitřní monolog)


Postava: Pes Baskervilský

Popis postavy: Jako malé štěně žil u bohatého sedláka. Od mládí u boudy, v zimě a vlhku. K jídlu dostal jen to, co bylo zbytkem z oběda. Bylo toho žalostně málo. Uvázán na krátkém řetězu po většinu svého života. Když se řetěz utrhl, byl už velký a silný. Od té doby se toulá po blatech a užívá si svobodu a svou mstu za utrpení svého mládí. Chybí mu kus ocasu.

Kouzlo vánoc - napsal Martin Zvoníček

Tichým nočním městem, bíle svítícím popraškem sněhu, projížděl jak uhel černý kočár, tažený dvěma vraníky. Padající sníh tlumil klapot kopyt koní a zasypával stopy kol. Plynové lampy matně osvětlovaly liduprázdné ulice, kterými zachumlaný kočí vůz pomalu vedl.

Pasažérkami kočáru byly dvě mladé ženy. Obě byly krásné a štíhlé. Byly si k nerozeznání podobné, ale přitom se nemohly více lišit. Zatímco první byla oděna v černé šaty a její zachmuřený výraz jakoby se snoubil s temnotou noci, druhá měla róbu zářivě bílou a její usměvavá tvář prosvětlovala přítmí interiéru. Mlčky projížděly ulicemi a vyhlížely z okýnek dveří kočáru.

Žárlivost - napsala Lucie Urválková

Ahoj Hanko!
Ahoj Stáňo!
Potřebuješ něco?
Ty jsi se domlouvala s mým mužem, že spolu v pátek odvezete ledničku na chalupu?
Ano, jsem ráda, že mi pomůže. Má dodávku, lednička se tam bez problému vejde.
Víš co, Hanko, my míváme v pátek rodinné odpoledne a já si nepřeju, abys zaměstnávala mého muže.
Stáňo, to je normální práce, za kterou Lubošovi zaplatím.

Řemeslo má zlaté dno - napsal Vladimír Ježek

Do doby, než jsme se rozhodli rekonstruovat starý dům jsem necítil potřebu vybavovat se nářadím a učit se nějaká řemesla. Pryč byla doba, kdy se babička vracela z OPBH (pro mladé a neznalé Obvodní podnik bytového hospodářství, který se měl starat o státní byty) se slovy: Zatracený komunisti, tohle by si živnostník nedovolil!
Dneska už skoro každý pracuje soukromě, takže určitě nebude problém zajistit odborníky, kteří odvedou kvalitní práci.
Známí se jen poťouchle usmívali a přáli mi štěstí.
První srážka s realitou byl elektrikář. Vysvětlil jsem mu, co potřebuji, kde chci jaké zásuvky a světla, akceptoval jsem cenu a termín bez smlouvání a pak už jsem se nestačil divit.

Mateřská bezmoc - napsala Katka M.

Svou dceru miluji, udělala bych pro ni absolutně vše. Když vidím, jak se trápí, ničí mě to. Mám totiž pocit, že řeší malichernosti a neváží si života. Ptám se sama sebe, co dělám špatně, co jsem udělala špatně a jak se mám chovat, abych alespoň poslední střípky našeho vztahu zachránila.
Chová se ke mně chladně a bezcitně. Neustále je smutná, zamyšlená a zahloubaná do svých myšlenek. Hlavou se jí honí smrt, pocit bezcennosti a nedostatečnosti. Ale vždyť k tomu nemá důvod. Je mladá, krásná, s intelektem na výši. Kdybych její možnosti měla já, zajisté bych je hned využila.

URNA - napsala Jana Hanka

Nesmlouvavé agresivní bušení na okno ambulance v přízemí pavilonu Interní hematologické kliniky. Je noc. „Co se děje?“ Znovu rány na okno a brutální křik několika mužů.
„Policie, policie, policie, otevřete!“
Otevřela jsem vstupní dveře na kliniku. Bez dalšího vysvětlení vběhlo asi 12 ozbrojenců policejní výšky v kuklách na chodbu. Bleskově se strategicky rozmístili. Ke schodišti do suterénu 2 muži, do chodby čekárny 2 muži a další se chystali vyklusat po schodech do patra, kde jsou pokoje pacientů.
Jako vedoucí lékař služby jsem hlasitě zavelela: „Stát, kdo jste, co tu chcete, máte povolení, chci vidět legitimace.“

Kuchtíci - napsal Vladimír Ježek

Jana se dlouho rozmýšlela než se ke Karlovi nastěhovala. Ono se ani není čemu divit. Odejít od manžela s malým synem není snadné rozhodnutí... a hlavně měla obavu, jestli bude Karel zvládat tu odpovědnost při výchově jejího syna. Přeci jenom byl mladší než ona a dosud žil sám a musel se starat jenom sám o sebe.
Nakonec ten riskantní krok udělala.
Po krátkém oťukávání začali fungovat jako normální rodina a moc si to užívali.