Nejhorší jsou poučení laici - napsal Roman Směták


Tak jsem se přihlásil, a dokonce jsem tam byl. První lekce Kreativního psaní je za mnou. Tak to je vlastně první krok k napsání vlastní knížky. Asi není první, za první by se dala asi považovat cesta ke čtení. Takže první vědomý. Bože, jak já nenáviděl sloh, kdybych to tehdá věděl, že se budu takhle mučit dobrovolně..

Na první hodině jsme se toho hodně naučili, zejména mě těší, že se to dá zvládnout. Všechno potřebuje trochu toho řemesla. Jasně, výsledek, jeho kvalita nezáleží jen na řemesle. Aby to mělo šťávu musí tam toho být víc. Co když ale na víc nemáš? K čemu ti to bude?

Hedera a dub - napsala Hana Máchová

Na kraji lesa mezi stromy vyrazily ze země mladé výhonky, sourozenci Břečťanové. Když dospěli, rozhlíželi se bratři a sestry kolem sebe a vybírali si svou životní oporu.
Většina z nich si vyhlédla mladé a pružné stromky. Až na Hederu, ten nejkrásnější výhonek.
Postávala sama a po očku pokukovala po postarším dubu, který stál opodál. „Ten je tak krásný. Ale to nemůžu, co by řekly moje sestry? A co bratři? Ne, co mne to jen napadlo.“
A tak si všichni sourozenci našli svého partnera, jen Hedera zůstávala stále sama. Žádný z těch mladých stromků jí nelákal.

Slepýš a brejlovec - napsal Josef Prokopec

„Tak už nebreč!“
„Když se mi pořád smějí, že jsem slepý.“
„Ale ty přeci nejsi slepý?“
„Ne nejsem.“
„A nadávají mi, že jsem had.“
„A jsi had?“
„Ne nejsem.“
„A tahají mě za ocásek, A když se leknu, tak ocásek odhodím a uteču do nejbližší skrýše. A víš, jak odhození ocásku bolí?“
„Tak už nebreč!“
„To máš tak. Mě se zase smějí, že jsem brejlovec.“

O popelnici a popelnici - napsal Vladimír Ježek

Na kraji zahrady u vrat do ulice stála už mnoho let obyčejná šedá popelnice. Každý týden byla nacpaná k prasknutí a nemohla dočkat, až přijedou popeláři a vysypou ji.
Jednoho dne se vedle ní objevila úplně nová, hnědá nádoba.
Šedá popelnice se zaradovala, že už nebude sama a bude se mít o odpadky s kým podělit. Postupně ji opravdu plnili méně. Bylo jí však divné, že nová sousedka si vybírá, jaký odpad přijme.

Nejsilnější tvor - napsal Martin Zvoníček

Sešli se různí pozemští tvorové a vzájemně se přou, kdo je lépe přizpůsoben pro přežití na Zemi.
„Já jsem král zvířat“,chlubí se lev. „Svoji kořist dohoním a roztrhám. Všichni se mne bojí!“
„Já ne“, namítá slon. „Dospělý slon se ti může postavit, mou tvrdou kůži neprokousneš, mohu tě nabrat na kly či dupnutím zranit. Kohokoliv z vás!“
„Na mne by ses nedostal“, holedbá se zajíc. „Umím rychle utíkat a hbitě kličkovat – a v nejhorším se schovat do nějaké nory či skalní průrvy. Neublížil bys mi.“
„ Já před nikým utíkat nemusím,“ vpadla mu do řeči veliká želva, „mám velký a tuhý krunýř, že ani tenhle slon by ho nerozkřápl. Schovám dovnitř hlavu a nohy a je to.“

Po zkouškách - napsala Helena Hráská

"Ondrášku, v matematice a ve všeobecném testu jsi byl mezi prvními, ale z českého jazyka skoro
poslední...To byla ta čeština tak těžká?"
"Ani ne."
"Tak mi, broučku, řekni, co tam bylo za cvičení? Nějaká doplňovačka?"
"Ano."
"A bylo tam něco těžkého, co jsi nevěděl?"

Psí bajka - napsala Věra Hauzírková

Pes Hugo žil se svými majiteli ve vile a měl všeho nadbytek – hraček, jídla i lidské lásky.
Jednoho dne, když odpočíval na zahradě, zaslechl slabé kňučení. Šel se podívat k plotu a za ním uviděl vyhublé, hladové a zanedbané štěně.
"Co tady děláš tak samo? A kde máš maminku?"
"Já nevím, bylo jsem v nějakém pytli a jelo jsem v autě. Nějaký hlas povídal: "Je jich moc, tak se nějakých zbavíme." Moc tomu ale nerozumím."

Normálka - napsala Helena Hráská

Ahoj miláčku.

Nó, nazdar.

Tak jak ses dneska měl?

Cóo, jo ták! Normálka.

A co ten Franta?

Cóo? Ále nic, normálka.

Miláčku, máš mne rád?

Co říkáš?

Jestli mne máš rád?

Medvěd a seznam - napsala Gabriela Spurná

V lese žil medvěd, který, aby přežil tuhou zimu, udělal si seznam všech zvířat, které by mohl sežrat. Dozvěděla se o seznamu ovce. Aby se netrápila myšlenkou, že jednoho dne stejně zemře, šla za medvědem a požádala ho, aby ji rovnou sežral.
Dozvěděla se o seznamu liška a šla za medvědem zeptat se, jestli je také na seznamu.

Žába na prameni - napsala Tereza Mitošinková

Byl les a v něm žila žába, která seděla na prameni. Vládla tak vodě široko daleko. Jednoho dne přišel
k žábě ježek. Umíral žízní, a proto žábě pověděl: „Žábo, dej mi napít, vládneš vodě široko daleko a já umírám žízní.“
 „Proč bych ti dávala napít jen tak pro nic za nic? Něco tě to bude, ježku, stát. Dám ti napít, ale nejdřív mi nalov alespoň deset much a deset komárů a dones mi je. Pro samé vládnutí vodě nemám čas si obstarat hostinu hodnou mému poslání,“ odpověděla žába ježkovi.