10. listopadu 2017

Deník 2 - napsala Monika MacDonagh-Pajerová

5. dubna 1980, pátek
Sama sobě nerozumím. Od chvíle, kdy jsem konečně pochopila, že studovat možná opravdu NEBUDU, jako by se všechny moje myšlenky a přání vymkly z navyklé cesty.
Učit se, vědět víc, být dobrá nebo ještě lepší, to byla donedávna pohodlná, vyježděná cesta. Ne že bych se tím vždycky řídila, ale aspoň jsem věděla, co se po mně chce. Najednou nejistota, zmatek.
Vím, že to není správné, ale celé dny a noci sním o někom, kdo mě zachrání. Nemá konkrétní podobu, ostatně docházím k názoru, že všechny moje „lásky“ a „přátelství“ vlastně nebyly city k té či oné osobě (Emil v Janově, Petr v Kladské), ale vztah ke snu, který jsem si sama vytvořila. Je mi z toho divně, nerozumím tomu. Navíc, proč by mi měl někdo pomáhat? Proč bych na to zklamání nemohla být sama jako tolik jiných?

8. listopadu 2017

KNIHA DOBA OBALOVÁ - objednávat můžete zde

Společná kniha s názvem Doba obalová vyjde příští týden. Bude vonět papírem a novotou.

Nabídneme vám 150 povídek od padesáti autorů na 260 stranách, navíc přidáme 30 originálních ilustrací od Davida Vávry a studentů Fakulty designu a umění v Plzni. Opravdu je na co se těšit;)

Knížku si můžete již teď objednat na emailu dana@danaemingerova.cz (v knihkupectvích knihu nenajdete) za cenu 250 Kč + 60 Kč poštovné a balné (do zprávy nezapomeňte uvést počet kusů a adresu pro doručení) nebo jednoduše tady:
Jít na objednávku knihy
K dispozici je jen omezené množství kusů, proto bude knížka velmi originálním dárkem pod vánoční stromeček pro vaše blízké;)

Níže najdete seznam autorů a názvy povídek v knize.

24. října 2017

Jak vyprávět dceři o 17. listopadu

Když to člověk se svou revolucionářskou kariérou dotáhne až do seriálu Vyprávěj, nemělo by ho na poli nostalgického rozjímání nad 17. listopadem 1989 překvapit už nejspíš nic. Vždyť už to vyprávěl tolikrát.
Tentokrát to ale je i pro ostříleného veterána jiné. Budu vyprávět před svou dcerou a dvěma stovkami jejích pravděpodobně už dopředu řádně znuděných spolužáků v Gymnáziu Na Vítězné pláni v Praze 4, kde jsme v roce 1989 slavně bojovali a vítězili. Ne že by to dcera nikdy neslyšela, ale tentokrát se aspoň nemůže vymluvit, že se nutně musí jít učit. Poslouchat bude.

Dopis mému tělu - napsala Jitka Zahraníková

Moje milované tělo, cítím se vůči Tobě provinile za to, jak jsem se k Tobě chovala a Tebe zneužívala.
To proto, abych nic necítila a chovala se jako správná, hodná a poslušná holčička, tak, jak to chce moje maminka, protože kdybych se nechovala správně, tak to ona by mě přestala mít ráda, aspoň tak mi to ona říkala.
A kdyby mě moje maminka přestala mít ráda, to bych nepřežila. Alespoň tak jsem tomu uvěřila jako malá holčička. A tak jsem se kdysi strašně dávno, ještě jako úplně malá holka, rozhodla, že na mně a na mých pocitech nezáleží, že záleží jenom na pocitech mojí maminky. Tatínek měl oči jenom pro ni, na ní záleželo, na mně ne.
Cítila jsem se tak osaměle, odmítnutě, opuštěně!

Vítězná konference - napsal Petr Schwank

Ono mi to, viděno zpětně, celkem splývá. Nejsem člověk, který by se přehnaně hrnul do každé šance, jak si zpestřit studium. Čas strávený za školní lavicí jsem bral jako nutnou povinnost. Splnit úkoly, naučit se na testy a neohlášená zkoušení, odsedět povinných 45 minut tak, aby nikdo neviděl rozehrané piškvorky s kolegou vedle. Pak se rychle vytratit jak v myšlenkách, tak v reálném světě co možná nejdál od vzdělávací instituce a tohle opakovat každé ráno znovu a znovu.
Jako studenti si v sobě přinášíme tyhle návyky ze základních škol a střední školy latentní odpor ke vzdělání ještě prohlubují. Nemohou za to, zkrátka se řídí rigidními osnovami. Mohou však vyvinout aktivitu jaksi „nad rámec“, tak aby si jejich klienti/studenti pobyt ve třídě mohli spojit s tím, že budou připraveni na skutečný svět. A aby lidem jako já ukázali, že to jde jinak.

Sestup do řeky podvědomí - napsala Jitka Zahradníková

Stojím na okraji skály. Dívám se přes propast, která mě dělí od pokračování cesty vinoucí se dál na vrcholu skály přede mnou. Propast je hluboká, na dně se v meandrech přelévá řeka. Dívám se na ostré hroty skal pode mnou, nikde žádná pěšina, jen nebezpečné průrvy.
Dívám se na protilehlou skálu a je to totéž. Dívám se zpátky. Mohu jít přece zpátky. Znám to tam, vím, jaké to je a jaké to bude. Znám to tam, ano, ale moje současné tělo to tam už nedává. Jasně dává najevo, že cesta zpátky znamená jeho smrt. Co nastane, když se obrátím zpět, je jasné. Tak že bych to přece jenom zkusila? Vedle mě se objevují světýlka. Jsou se mnou stále, ale teď je vidím, štěbetají mezi sebou, pošťuchují se, chichotají se. Směju se s nimi. Chvíli chodím po okraji a vybírám si první kroky.

Vítr a třešeň - napsal Tomáš Pavlík

,,To je nádhera.“
,,Co myslíš?“
,,Přeci po zimě se pěkně protáhnout a prohřát na sluníčku.“
,,To mi povídej. Sice byla mírná, ale těšil jsem se, až skončí. Úplně stejně jako každý rok.“
,,Naštěstí už je ale definitivně pryč.“
,,Jen nech být. Zapomínáš na zmrzlíky. Ti mohou ještě nadělat přes noc pěknou paseku.“
,,S nimi si starost nedělám. Schovám se v komíně a vystrčím nos až s prvními slunečními paprsky.“
,,Jistě, myslíš jen na sebe! Ale co mám dělat já? Stojím tu a nikam si nemůžu odejít. I kdybych chtěl. Přijde mráz a bude po třešních.“

Láska - napsal Honza Daněk

Plavovláska
   lavovláska
    avovláska
      vovláska
        ovláska
vláska
láska
s potěšením blázna
odtrhávám písmena,
kéž by i ona byla  
takhle šílená 

Saturninovy koblihy - napsala Josefína Marková

Je pátek, šestá nebo sedmá hodina odpoledne, konec září. Slunce ještě docela praží a zanechává mě ve stavu blažené nepřítomnosti a ospalosti. Čmárám tužkou po papíře, máme matematiku s paní profesorkou Šulcovou.
Ozve se zaklepání a do třídy se nahrne asi sedm lidí v čele s Mímou, absolventem naší školy a mužem ďábelského smyslu pro humor. Drží v ruce velikou mísu koblih.
Sakra.
Totiž: asi o měsíc dříve na letním botanikování s paní profesorkou Lenochovou jsem neuváženě prohlásila, že o hodinách matematiky se cítím být Saturninem. Co jsem tím měla na mysli? Že mě občas přepadne – jako hlavního hrdinu Jirotkovy knihy – naléhavá potřeba bombardovat své nebohé spolužáky a stěny třídy náloží koblih.

Chmel - napsala Alena Kostková Hadačová

Když jsme ke studiu nastupovali, vyjeli jsme někdy v půlce srpna česat chmel do Milostína. V té době prošly republikou velké bouřky a deště a chmelnice byly popadané. Vy už to nejspíš neznáte, ale znamenalo to, že štoky byly zamotané a nedaly se dávat do česaček. Vše se tedy čekalo ručně. To znamenalo, že se náš pobyt na chmelu se protáhl na měsíc.
Bylo to moc prima, i když podmínky byly poněkud spartánské.
V Praze tak začal školní rok bez nás. My jsme nastoupili asi po čtrnácti dnech. Za zajímavé to považuji proto, že chmel byl předchůdcem seznamovacich kurzů. Také to znamenalo, že jsme se kamarádili nejen napříč všemi prvními ročníky (ještě jsme neznali rozdělení do tříd), ale i s ročníky vyššími, mazáky, a to nám zůstalo po celou dobu studia.

 (1969-73)

23. října 2017

Literární večery a Mr. Tyčka - napsala Alena Kostková Hadačová

V průběhu 2. nebo 3.ročníku jsme pořádali literární večery s prezentací tvorby spolužáků. Se vší romantikou při svíčkách. Kluci psaní básničky, které ilustrovaly naši tehdejší rozervanost přiměřenou věku. Honza Daněk je od nás ze třídy a kamarád. Honza Poduška byl o třídu výš. Pavel Kreipl naopak byl o rok či dva níž. Schovala jsem si i básničku od Vaška Křístka z paralelní třídy, který  - jak mi připomněli spolužáci dokonce získal nějakou cenu na literární soutěži Strážnice Marušky Kudeříkové (byla to sice soutěž za totality, ale M. Kudeříkovou zabili fašisti za pomoc partyzánům).  Dnes je z něj poměrně úspěšný režisér
Další moje vzpomínky už pocházejí z doby, kdy na gymplu studoval můj syn (4.C / maturita 1995). Kluci tehdy dali dohromady skupinu Mr. Tyčka a dělali v tělocvičně živý betlém. Měli k tomu kulisy a já mám dodnes ve skříni papundeklovou ovečku. A ta jejich kapela příležitostně koncertuje dodnes, jejich občasné produkce docela dobře funguji jako důvod, když se chce sejít parta z gymplu.