Jak jsem porodila Šimona Perese Benjamina a jak mohl být svět lepší - napsala Dana Emingerová

Očekávanému přírůstku v rodině jsme říkali až do poslední chvíle Maja. Kluka jsme měli, chtěli jsme dceru. Jenže když se pan doktor podíval pár dní před termínem porodu na ultrazvuk, zjistil, že naše holčička má zase něco navíc...
„Já to tušil,“ pravil můj muž, když jsem mu volala čerstvou novinku do redakce.
„A jak se tedy bude Maja jmenovat?“
„Domluvíme se večer,“ zastavil mě. Pospíchal, protože mu zrovna začínala důležitá porada k právě probíhajícím izraelským volbám. Jako expert na Blízký východ měl jejich zpravodajské pokrytí na starosti.
Večer mi praskla plodová voda.

Kde jen může tak dlouho být - napsal Petr Beneš

 
„Konečně! Dovolená mého života!” Po dvaceti letech práce instalatéra na pražském Žižkově, kdy se v létě dostal tak maximálně na Mácháč nebo do Krkonoš, kráčí teď Richard k Terminálu 2 Ruzyňského letistě. Po mramorové podlaze za sebou táhne fungl nový kufr zakoupený předevčírem u Vietnamců v holešovické tržnici. Přemýšlí. V jeho myšlenkových pochodech se mísí očekávání s obavami. Jak se blíží čas odletu, těch druhých výrazně přibývá: „Nezbláznil jsem se? Tak daleko, nikoho neznám... Domluvím se tam vůbec?“
Čtrnáct hodin letu do Bangkoku Richard věnoval střídavě spánku, jídlu, infantilním hrám na monitoru před sebou a...
„Jsou ty Thajky opravdu tak milé? A přítulné jak vyprávěl Honza v hospodě?“

Objímání - napsal Yakeen

Objímání má svá pravidla, účely, etnické odlišnosti a cíle. Je potřeba sladit sílu a něhu, rozhodnost s citlivou nabídkou a také ruce při tom dát kam patří a to v lepším případě ve shodném názoru s tím s kým se objímáte.
Objímání vážně podezřívám z toho že se během staletí vyvíjelo a stoprocentně se vyvíjelo poslední půlstoletí u mne. Dávno jsou ty časy kdy jsem byl objat, vyzvednut a pohlcen v obrovské náruči dědy řezníka a utopen v jeho citu a dechu. Možná je to tím že v mém okolí již není nikdo, kdo kouří 150 partyzánek denně a pije rum a možná i tím že já už dávno nemám 15kg.

Když marabu létá - napsala Helena Košťálová

Davida poznám už na dálku. Jeho kymácivá specifická chůze připomíná čápa marabu. Nahrbená záda, ruce komíhají kolem těla a pro jeho pohyb bych použila termín jednostranný přískok. Možná by vás mohlo zarazit, proč má ve třiceti stupních mikinu nebo kraťasy, když je pod nulou. Já už rezignovala, protože mi mnohokrát vysvětlil, že on přece nemůže vědět, jak je venku.
Když dorazí ke mě, hodí mastnou patkou a pozdraví: "Čau, mami." To když má dobrou náladu. Když nemá, bravurně předstírá, že mě přes patku nevidí a nepozdraví vůbec.

Kniha Bankéři na literárním skřipci

Zatím rekordní přírůstek k titulům frekventantů Kurzů tvůrčího psaní podle Lustiga - Bankéři na literárním skřipci.

Kniha má 180 stran a najdete v ní práce téměř stovky zaměstnanců České Spořitelny, kteří navštěvovali kurzy v průběhu loňského a letošního roku. Můžete si v ní přečíst popisy, dialogy, představení charakteru v akci, moderní bajky i minipovídky. Nechybí opakování teorie z kurzů. To vše je doplněné hravými kolážemi Davida Vávry.

Práce ve firmách nás baví a těšíme se, že vytvoříme novou knihu třeba ve vaší společnosti - až budeme učit vaše zaměstnance psát.  Kvalitní písemný projev je dnes základ prezentace firmy navenek. Předhoňte svou konkurenci!

Jak hrad Bouzov dostal novou střechu - napsala Kateřina Jerolímová

Hradokuka, který spal tu noc ve věži, vzbudil silný průvan a zvuky padajících tašek, které se o sebe tříštily, a hliněné střepy pak letěly hluboko dolů pod hradby. 
Bylo tomu už více než dvě stě let, co hrad Bouzov nikdo neobýval. Hrad chátral a teď mu o jedné obzvláště větrné noci uletěla skoro celá střecha. Bouzovu hrozilo, že místo hradu zde bude stát jen jeho zřícenina.
S tím se však Hradokuk nemínil smířit. Napadlo ho nasadit si své kouzelné brýle, aby se podíval po okolí. Po chvíli zahlédl starou cihelnu pana Přibyla, schovanou za kopcem směrem na Mohelnici. Na dvoře tam stály pěkně vyrovnané cihlové střešní tašky.

Jak se Anička přestala bouřky bát a Adam se odnaučil posmívat - napsala Monika Hodáčová

To bylo tenkrát, když se nad hrady Točník a Žebrák čerti ženili. Že nevíte, co to znamená? No přece že blesky rozpalují oblohu jako by na ní vzplál samotný pekelný oheň a jedna hromová rána střídá druhou. Zkrátka nad Zámeckou horou, kde oba hrady stojí, byla ta největší letní bouřka, jakou si dovedete představit.
Anička s Adamem právě ten den zamířili s tátou a mámou běhat na hrad. Ale už když vystupovali na parkovišti, začal se zvedat vítr a obloha se pokryla černými mračny. „Nebude bouřka?“ ujišťovala se Anička a Adam hned spustil: „Andula se bojí, Andula se bojí.“
To už se v dálce zablesklo a hrom na sebe nenechal dlouho čekat. „Já chci jet domů,“ začala Anička kňourat a Adam se jí znovu začal posmívat. Ani za nic by nepřiznal, že se mu strachy taky trochu sevřelo břicho. „Bouřka se za chvilku přežene, musíme se někam schovat,“ rozhodl táta, nadšený sportovec.

Jak Hradomil a Hradomor soutěžili, po kom se nový hrad bude jmenovat a nakonec vyhráli oba - napsal Yakeen


Možná  jste již slyšeli, anebo teď uslyšíte, proč se hrad Žebrák jmenuje tak, jak se jmenuje. Na rozdíl od mnohých jiných historických vyprávění, je na této víc pravdy, než často bývá. Na začátku byl Zajíc. Ne ten chlupatý s dlouhýma ušima, ale Oldřich Zajíc, bohatý šlechtic, který se rozhodl, že si postaví hrad. V té době v Čechách žili lidé jako nevolníci. Víte co to znamenalo? Museli pracovat každý den a některé dny pracovali ne pro sebe, ale pro vrchnost! No hrůza. A když si takový pán zamanul stavět hrad, kdejakému sedlákovi v okolí poklesla ramena nebo čelist a ve chlévě smutně zaržál koník či zabučel vůl. Nebylo divu. Všichni mohli čekat, že se pán ozve a oni budou muset nosit kameny do vršku, kde, jako na potvoru, si tehdy ti pánové svá sídla stavěli.

Zkrocení zlého muže - napsal Yakeen

Plzeň, druhá polovina devadesátých let.

„No, vy jste asi upadli,“ zařval na městskou polici bratr Pavel, „ koukejte to sundat!“

Stáli jsme před bankou a já věděl, že přijde scéna. Zastavit se to nedalo. Policista právě dokončil montáž botičky na jeho Jaguára a musím říct, že otřískaná, plechová. červená věc, tomu autu opravdu neslušela. Auto se rozvalovalo na místě pro invalidy. Bylo černé, elegantní, nestydaté s chromovými doplňky. Přesně jako můj brácha.

Policista byl profesionál, ani nehnul brvou. „ To je váš vůz pane?“

„ No jasně, a spěchám!“ pohled na Rolexky, „ za hodinu mám jednání v Praze!“

Vůně terpentýnu - napsala Kristina Urbanová

Plastika z cínu uprostřed auly dává prostor bujné fantazii. Autorské obrazy umístěné jakoby nahodile
s tematikou abstrakce určitě působí umělecky. Sytě žlutý obraz na plátně v kombinaci s fialovou mě po několikáté návštěvě nepřipadá už tak šílený. Vlastně se k němu ta ojetá, sto let stará okrová sedačka zabírající půl chodby v přízemí docela hodí. Přesto nechápu, že ji někdo dávno nevyměnil.

To by se za minulýho režimu nestalo - napsal Yakeen

„No každej přece říká, že za komunistů bylo líp!“
„Teda paní, nevím kde přesně žijete, ale v mém okolí, nikdo nic takového neříká. Co podle vás bylo lepší?“

„No všechno, koukejte jak ty nahoře kradou! Nečtete noviny? “

„Nečtu. Na to já nemám čas. Ale není to náhodou o tom že tenkrát, za komárů, nebylo co pořádně ukrást? Nebo vo tom že tenkrát jste kradli trochu všichni? Když jsem byl malej a táta vopravoval barák tak si prostě přijel jeřábem s fabriky a bylo, dneska, když já rozšiřuju dílnu tak si musím pozvat firmu a zaplatit za to.“

„A jo, pán je podnikatel. Tak ty má nejrači. Takovej jeden vyhodil našeho Pepu. Za to že si dal na stavbě pár piv. To by se za minulýho režimu určitě nestalo!“

Medvěd Kaba - napsal Matyáš Tošovský

Byl jeden medvěd. Jmenoval se Kaba. Kaba žil rád samotářským životem. Lovil, spal, hrál si a to
všechno dělal úplně sám. Jednoho dne však pocítil něco, co dřív neznal. Byla to samota.

Kaba si s novým pocitem nevěděl rady, a tak se vydal za nejmoudřejším zvířetem, které za svůj život poznal, sovou Ugpou.

“Sovo, co mám dělat?” zeptal se.

Sova Ugpa se zamyslela a řekla: “Chybí ti láska. Žiješ celý život sám. Nikdy jsi neměl žádného kamaráda. Měl bys najít někoho, kdo ti bude dělat společnost.”