19. března 2024

Deník - napsala Irena Taterová

Pondělí

Druhou hodinu jsme měli psát test z biologie. Všichni si připravovali taháky, protože na to se fakt nedá naučit. Škvor (tedy profesor Šváb) je šílenec. Ale pozor, Škvor nepřišel do třídy sám, přivedl kluka. Prý se přestěhoval a bude chodit k nám do školy. Já kdybych měla přijít do cizí třídy, tak se celá klepu strachy a kdyby mě někdo představoval, jsem celá červená. Ale tenhle kluk ne.

18. března 2024

4 literární esence - napsala Edita Dvořáková

Krásné

Oknem katedrály procházelo mnoho paprsků, objímaly drahokamy na královské koruně a svým třpytem slibovaly novou, lepší éru světové historie. Bohatě vyšívané šaty byly snad až příliš velké na tak mladou dívku. Její držení těla ovšem napovídalo, že se úkolu ujímá se ctí a pokorou. Ať žije královna!

Smutné
Polorozpadlé náhrobní kameny s nápisy, jež smyl čas, stojí tiše vedle těch nových, u nichž plápolají svíčky vedle postaviček malých andílků, kteří podávají srdce v malých ručičkách. Nezapomene, myslí si kolemjdoucí.
Zapomněli jste, vidí duše.

17. března 2024

Pejsek a kočička po devadesáti sedmi letech - napsala Sabina Prisender

I.
Z velkého hrnce stoupá pára a velmi zvláštní vůně. Pes opřený o skříňku s kořením zavětří. Doráží bonboniéru, ačkoliv je před večeří, a po chvíli mechanicky přihodí pět posledních kousků pralinek do společné polévky. To si spolu dají!
"Já rozumím 250 slovům našeho páníčka, to je prý na úrovni čtyřletého dítěte !"
"Já rozumím úplně všemu, ale kašlu na to!" odvětí s úsměvem kočka a dál míchá ve sklenici vodu s olejem.

Poučení: Proti gustu žádný dišputát aneb kde se spolu vaří, tam se ještě daří.

16. března 2024

Karel na traumatologii - napsala Martina Křížková

Ranní paprsky polaskaly Karla na tváři. Do pokoje právě vstoupila žena. 
“Dobré ráno, pane Karle,” čte sestra cedulku na posteli, “máte za sebou velmi náročný dvojitý operativní zákrok, operaci čelisti a páteře. Teď se šetřete, dám vám tady kapáníčko proti bolesti a pak hned sedativum. A za minutku dorazí vizita, vaši ošetřující lékaři vám podají zprávu o průběhu obou operací.”
Karel zamžikal a uvědomil si, že se nemůže pohnoutt, ba ani promluvit. A byl slabý, ach tak slabý. 

Jeho poslední vzpomínky patřily severoitalskému klášteru v horském Trentinu. 
Bolest, strašlivá, zvířecí, neskutečná bolest, blouznění mezi životem a smrtí. V modlitbách za jeho uzdravení si mnichové cisterciáckého kláštera vyklečeli krvavé podlitiny na nohou. I on sám věnoval každý svůj bdělý okamžik prosbám směřovaným Bohu.

15. března 2024

Ve vlaku - napsala Tereza Stolářová

Stojím, sem tam se podívám doprava. Pokukuju po hodinkách, znechucená nad dalším zpožděním. Na kolejích přede mnou se pomalu začne rozléhat známý zvuk. Pozorně se podívám do dáli a uvidím velký, nebezpečně rychle se řítící stroj. Vlak přijíždí a mě málem ohluší nesnesitelný pískot. Čím je blíže, tím více mám chuť odejít. Zastaví a hromada dětí s batohy na zádech začnou za hlasitého povídání vylézat po kovových děravých schodech. I já po nich vylezu. Obklopí mě zatuchlý, těžký vzduch.

Knoflík - napsala Lenka Prosecká

„Máňo, mě strašně bolí hlava, nemáš nějaký prášek, který opravdu zabírá?“
Máňa odkládá skoro hotovou hedvábnou blůzu, které právě přišívá bílé knoflíky, na stůl. Ze šuplíku vyndává krabičku s acylpirinem. 
„Tohle si vem, mám to vyzkoušený.“ 
Helena zblajzne acylpirin a zapije ho zbytkem vychladlé kávy. Po chvíli se rozloučí. 
Helena jde domů vařit oběd a Máňa pokračuje v přišívání knoflíků k blůze. Zákaznice si ji má odpoledne přijít vyzvednout. 
Najednou jí do jednoho knoflíku nejde píchnout, ať se snaží jehlou šermovat jak chce. 
„Panenko skákavá, to je ten acylpirin, to jí teda bude dneska pěkně šoufl. Inu co se dá dělat.“
Vezme náhradní knoflík a došije blůzu. Ráno Máňa z okna pozoruje, jak se k ní řítí Helena. 

14. března 2024

Ani v zoufalství tohle nikdy nedělejte - napsal Jiří Wilson Němec

Ty vole, tos musel tolik chlastat? Stálo ti to zato? Víš přece moc dobře, že když je ti s kamarády u pití hodně dobře, bude ti druhý den hodně blbě.
Já vím, ale když… Co když? Jaké když? Žádné výmluvy. A koho to vůbec napadlo jít z vinného sklepa v Čejkovicích ve dvě ráno ven na mráz a budit celé Slovácko řevem Elvisových rokenrolů? A jen v košilích k tomu. Řvali ste, že by se vzbudili i mrtví z třicetileté války.

Nečekaný návrat do osmdesátek - napsala Martina Křížková

„Mami, tak ty vyrážíš v tomhle osmdesátkovým louku?“ 
Mrknu na sebe do zrcadla a musím souhlasit, že na tom něco je. Barevné tepláčky přímo volají: „Pusťte mi Oheň, voda, vítr, dým!
Jedeme na Moravu. Cílem tentokrát není moje rodné Slovácko, ale vedlejší Valašsko, neb myšlenka je taková, že přespíme přímo v místě, kde jsem se učila lyžovat. Řeč je o Velkých Karlovicích.

13. března 2024

DVĚ SESTRY (ANTONE PAVLOVIČI, PROMIŇTE) - NAPSAL OLDŘICH VOŽENÍLEK

Postačí jen srdce trochu pootevřít
Nepůjde je minout
Jednu bez druhé
Otevřené srdce umí se i sevřít
Otevřené vnímá
Nejsou přeludem

Tyto rodné sestry věčně s námi cvičí
První bývá starší
Někdy naopak
Kvůli nim se každý velebí i ničí
Nepoznává rozdíl
Ryba nebo rak

Ta hezčí má pověst velmi kontroverzní
Prý je živou vodou
Nebo zabíjí
Je to těžké s ní a je to těžké bez ní
Umí zůstat navždy
Taky na chvíli

12. března 2024

Prázdná lůžka - napsala Sabina Prisender

Nejhorší je, když se mi o tom předem zdá.
Zdá se mi, že ráno přijdu na oddělení a míjím jeho pokoj a chci ho pozdravit a vidím, že jeho známá postel je čerstvě postlaná. A stolek prázdný.
A kluk, stejně starý jako ten můj, jako náš Jurášek, statečný a vždycky vždycky usměvavý, prostě není. UŽ není. Další spřízněná duše, kamarád a most a naděje na návrat do normálu, už v tomhle světě s námi nebydlí.
Oblije mě hrůza a vzbudím se.

Po dálnici číslo jedna - Jana Venzlů

Po tisící první si pouštím video o tom, jak se řídí automat. Noc byla dlouhá. 
Je brzo ráno a já sedám do bílé Hyundai Elantry a vyrážím vstříc sanfrancisským kopcům. Jak nervozita mizí, tělo se stává lehčím a ústa se začínají sama od sebe usmívat. 
Pustím rádio na plný pecky. „This could be Heaven or this could be Hell,“, zpívám si s jednou rukou na volantu a druhou ve vlasech. Vyšlu poslední myšlenku všem, kteří kdy vkročili do knihkupectví City Lights, ve zpětném zrcátku se rozloučím s mostem Golden Gate a jedu. 

11. března 2024

Černá vdova - napsala Edita Dvořáková

„Vdova zase řádí, podívej,“ kývne Petr směrem k baru, kde se pihatá zrzka lepí k chlápkovi tmavší pleti v bílé košili.
„Ta nemá nikdy dost,“ utrousí Honza a bodne ho u srdce. To se stane vždycky, když ji vidí s někým novým. A to je dost často.
„Vybodni se už na ni, nestojí ti za to. Vždyť tě dostala skoro do Bohnic,“ praví Petr.
„Když já ji mám pořád rád.“

10. března 2024

Literární esence - napsala Stefanie Michael

O slzách a moři
Bohové stvořili lidi a dali jim emoce a slzy. Jenže jich bylo příliš mnoho a to bohy rozesmutňovalo. Chtěli mít lidi pro radost, ne pro smutek. Naučili je tedy neplakat. 
Potlačené slzy ale lidi tížily a radosti nepřibývalo. Tak bohové rozhodli, že všechny nevyplakané slzy utopí v moři, aby se nad nimi navždy zavřela voda. Od té doby je moře slané, protože jich neubývá.

Přijetí
Nemůžeš přijít o to, co je skutečně tvoje, ani si vzít, co ti nepatří.

Tři prasátka a jak to bylo dál - napsala Martina Křížková

Znáte pohádku o třech zachráněných prasátkách? A jestlipak víte, jak to bylo dál?
Všechna prasátka se zamilovala a odstěhovala za svými láskami prasničkami.
Nejmladší prasátko, to s tím opravdovým domem z cihel, se odstěhovalo do Japonska, na ostrov Honšú. Prostřední prasátko, které stavělo dům ze dřeva, se odstěhovalo do Ameriky na Floridu. A nejstarší s domečkem z papíru přesídlilo do vedlejší vesnice v Jižních Čechách.

9. března 2024

Jak postupují při psaní King, Lustig, Hemnigway a Rollingová - připravila Dana Emingerová

Jsou autoři, kteří - jako třeba S. King - hodí postavy do dramatické situace a "nechají je jednat", takže nikdo do poslední chvíle neví, jak se příběh vyvine. 
"Někdy se vám díky dialogu povede báječná věc, kdy postava něco řekne a povídka najednou směřuje jinam, než jste chtěli," uvádí i A. Lustig. A to je to nejlepší psaní, když se vám to takhle vymkne z ruky, protože příběh vyjde z charakteru postavy, která si začne dělat, co ona chce. Ne co vy chcete.

8. března 2024

Bohyně lásky - napsala Nataša Richterová

Mirka rozsvítila světlo nad zrcadlem, opravila si oční linky, nanesla parfém. Na krk, kapka mezi prsa, kapka na bříško. Zrcadlo jí vracelo obraz antické bohyně. Tak se dnes viděla. Konečně! Konečně jsou po strašně dlouhé době s Karlem zase spolu. Naladění na sebe jako bývali kdysi. Před lety.
To určitě dělá ten hebký satén na posteli. A svíčky. A červené víno. Dnes to není obyčejné letiště z Jysku, dnes je to oltář lásky. Cítila v kostech, že to bude dokonalé. A ode dneška už to bude takhle navždy. Konec stereotypům, konec nudy!
Karel se zabořil do nových saténových peřin. Měl sice rád jejich staré seprané povlečení, ale když jí ty bílý hadry dělají takovou radost, tak i jemu. Příjemně ho to chladilo na kůži. Zabořil obličej do polštáře a čekal na svou ženu. Většinou jí to v koupelně trvá deset, patnáct minut, odhadoval.

Krásný Svatý Ivo alias úvahy na Karlově mostě - napsala Sabina Prisender

Svatý Ivo Bretaňský
Dívám se na ty tři u mých nohou a kynu.
Kynu rukou štíhlou, žil jsem v askezi. Ejhle, koho to tu máme ? Ubožáci vzhlížejí, asi se už ani neumí usmívat. Ale já taky ne, tady ve své rozevláté výšce. Je jich moc tam dole, a všem se pomoct nedá. I když jsem vždycky znovu k tomu hledal cestu, úřední, tu pravou pro všechny.
Když v noci slyším, jak nikdo nejde, otočím se vpravo, sundám své milé šátek z očí, zahledím se do nich a povídáme si. S ní rád, vždycky. Ona je mezinárodní, takže má přehled. Není doma nikde. A asi ani neexistuje, i když mi tu už přes tři sta let stojí po boku. Je to figura. Ale já jsem člověk.
Teda byl jsem, tam doma, u moře. Ale i v Paříži na studiích, i tam jsem byl co nejlidštější. Abych se jednou mohl stát svatým, jak to chtěla maminka.
Podařilo se mi to, i bez toho, že by mě zamordovali. To tady, kde mĕ zasadili, to jde od mordu k mordu. Většinou oknem. Žádné moře to nespláchne. Proto té své milé vždycky ty oči nad ránem zase zavážu. Ať se netrápí, když už se neprosadí.

7. března 2024

Okno do údolí - napsal Marek Bucko

Pro mě je to už poosmé. I když bohužel pokaždé dost podobné. Nejprve lanovkou na Skalnaté pleso. Tam gulášek, nebo halušky. Pokud chcete nealko (to slovenské pivo se až na Zlatého bažanta a dvanáctku Šariš stejně nedá ani kloktat, natož pít) jedině s kofolou. Obejít si pleso a na lanovku na Lomnický štít. Prudké stoupání, pofukuje a trochu to houpe. Na konci lanovka vjede do díry ve skále a hlavně do mlhy. Ta je tu skoro vždycky. To je pokaždé stejné. 
Jsem tu poosmé za čtyřicet let. 

Červená - napsala Irena Taterová

Crrrr! „Někdo zvoní!“ volá manžel.
„Slyším, tak běž otevřít!“
„Nemůžu, jsem v koupelně!“
„Ach jo.“ Neochotně se jdu podívat, kdo je za dveřmi. Nikoho nečekáme. Tak kdo by to mohl být?
Podívám se kukátkem, nikde nikdo. Otevřu dveře a vidím ležet na zemi balík. Vychází z něj podivná načervenalá záře. Sehnu se k němu. To bude asi pro manžela, objednával čelovky, abychom měli na běžky.

Kurz tvůrčího psaní očima absolventa - napsala Jitka Vondroušková

Sešli jsme se před budovou v Opletalově ulici, kde sídlí tisková kancelář a zároveň i akademie, kde máme absolvovat dnes školení. Jsem zvědavá, co nás tu čeká...Je nás celkem 11 lidí v menší konferenční místnosti a lektorka Dana Emingerová, která nás dnes bude školit v tom, jak být co nejlepší kreativní psavec, spolu s paní Martinou z ČTK. Všichni jsme si připravili texty na téma Nezvaný host nebo Nejzajímavější zážitek, se kterými následně budeme pracovat.
Skupina je kreativní a komentuje, opravuje a vylepšuje svými nápady text toho, kdo se o něj se všemi podělil. Témata jsou rozmanitá od výstupu na rozhlednu, přes návštěvu na jiné svatbě, než na kterou byli dotyční pozváni až k nečekanému hostu v podobě smrti, která nakonec nepřišla.

6. března 2024

Pravidelná prohlídka - napsal Jiří Zendulka

- Koukám, tak už tě tu zase mám. Vždyť to ale není tak dlouho, co jsi tu byl. Na pravidelnou prohlídku máš přece ještě určitě čas.
- To jo, až za 2 měsíce, jenže teď mi nějak hapruje motor.
- Co se stalo?
- Ale, při letu z Tokia mi trojka nechtěla běžet na plný výkon.
- Tak se na to koukneme. Máš tušení, čím to může být? Po čem mám jít jako první?

ZA ŽIVOTA SVÍČKY - napsal Vojtěch Aleš

Střed světa neznámého
na dubovém stole
pulsuje vnitřními stíny
a obrysy strhanými
z kamenných zdí
Výdechy, nádechy
ruší mi plamen svíčky


A já jsem ta svíčka. Hořím a pozoruju, jak lidem v mé blízkosti se mění nálady, jak ztichnou nebo se rozhovoří, stávají se zádumčiví, pokornější.

Jak jsem přežila svou smrt - napsala Tereza Stolářová

Šla… Pomalu, rozvážně kráčela po chodníčku lemujícím břeh řeky.
Slunce začínalo hřát a svými mocnými paprsky probouzelo k životu všechno živé. V korunách stromů si ptáci prozpěvovali své první veselé písně a trávníky zdobily sněženky a krokusy. Ve vzduchu byl cítit příslib jara.
Stařenka se zastavila a pohlédla do dáli.

5. března 2024

Grafika v rámu - napsala Markéta Höfferová

Dávám si pozor, plné ruce ruce zabalené grafiky v rámu. Zahradu od branky jsem šťastně překonala, ale pískovcové schody do chalupy jsou nerovné. opatrně kolem kozubu do hlavní seknice, největší místnosti v celém stavení.
Jeden rám za druhým opřít pěkně o nerovnou stěnu chalupy, proužky hnědých trámů a bílé vymazávky se nestejnoměrně vlní a rámy pěkně pajdají, musím dát pozor, aby se dvacítka zarámovaných obrázků neskácela a stála jako vojáčci. Musejí počkat, až pro ně vyberu místo. Který půjde vedle maličkých oken, který na dlouhou stěnu a který hned za dveře staré chalupy. Rozbalené obrazy postupně stavím kolem dokola stěn, Díváme se s Ivanem oba, jak obrazy ladí jeden vedle druhého, jestli to takhle sedne, má to smysl.

Strach - napsala Lenka Kelbl

A co když spadneme? Taky slyšíš ten divnej zvuk?
Prosím tě, žádný letadlo ještě nespadlo kvůli turbulencím.
Ani to v posledním díle Leteckých katastrof?
Ne, tam šlo o technickou závadu.
No, může jít o turbulenci v kombinaci s technickou závadou. Napadl Tě to, co? Tak rád Ti zrychluju tep.
A dost! Statistiky mluví jasně, letadlo je nejbezpečnější dopravní prostředek.
Ale při tom množství letů se čas od času něco stane.

Cesta na rozhlednu s tragickou událostí - napsal Jiří Zendulka

Při našich alespoň občasných toulkách nejen přírodou rádi s manželkou navštěvujeme rozhledny. Ať už řekněme klasické, tak třeba kostelní věže či třeba minarety. Za ty téměř tři desítky let jsme jich tak už viděli nespočet. Ať už vysokých či nízkých, každopádně postavených z různorodých materiálů. Především u těch dřevěných často prohlížím technologii, jako jsou postaveny a říkám si, jak dlouho asi vydrží. Nečekal bych, že mě ještě nějaká dřevěná rozhledna může překvapit.

A stalo se. Doslova za mými humny v Praze Kyjích.

Kavárna babiččina mládí - napsala Marie Šimuničová

Tak to je ta slavná kavárna, o které mi babička vždycky vyprávěla? Všude spousta lidí, číšníci nastrojení jak na svatbu a ta hudba, no to je snad rok 1970? Jen ten výhled na Národní divadlo a Pražský hrad ten je krásny, ale kolem je tolik aut a tramvají, že si to nedokážu ani v klidu užít.

4. března 2024

Dobře babi - napsala Michaela Pacas

„Ahoj babi, už jsem tady.“
„Ahoj, už tě vyhlížím, jedl jsi?“
„Ano, jedl.“
„Dobře, a kolik si dáš knedlíků?“
„Babi, já jsem říkal, že jsem jedl.“
„No tak ti nandám jen 2, to je jako nic.“
„Dobře teda. Děkuji moc. Babi, to jsou ale 4 knedlíky.“
„Ty jsou jen malinké, to sníš.“
„Děkuji moc, bylo to moc dobré.“
„No vidíš, že jsi to snědl! Jsem ti říkala, že je to malá porce. Dáš si ještě zmrzlinu?“
„Ne, jsem už fakt plný.“
„Ale já už jsem jí dala do poháru, to se jinak rozteče.“
„Dobře, tak trochu si dám.“

První start - napsal Vladimír Urbánek

Prosklená kabina se zavírá a dlouho očekávaný okamžik je konečně tu. Stálo to všechny hodně úsilí, tak teď to jen udělat, správně, tak jak se má.
Kývnu na obsluhu, že mohou připnout lano navijáku.
Je to už třetí let ten den, počasí je ideální. Jako bych v duchu slyšel instruktorova slova. "Hlavně v klidu mladej".
Teď je řada na povinné úkony? "Nožní, ruční, klapky na vzlet, vyvážení na střed, pásy dotáhnout".
Všechno sedí, dávám znamení a kluci zvedají křídla. Lano se hýbe ale zatím se jen napíná.
Čeká se na finální startovací znamení.
To přichází vzápětí. Naviják má motor z tanku, na vzletových 80 km za hodinu to trvá sotva
4 vteřiny. Stoupání je rychlé a vcelku pravidelné, není potřeba nic signalizovat. Zase ten hlas "Hlavně v klidu mladej".
Rychlost stoupání slábne, bude to tak na 150 m. To bude stačit na standardní malý okruh.

Karlův most - napsala Barbora Hocková

Procházím se zvolna po kamenném mostě, který tu stojí už tolik staletí. Je brzy ráno a mám proto tu úžasnou možnost vidět ho bez typických davů lidí. Jdu pomalu, nespěchám, a užívám si výhled na řeku, nad kterou se zvolna rozpouští mlha v probouzejícím se slunci. Míjím sochy, které čas zabarvil skoro do černa. Dívám se na ně a uvažuji, co asi každý den sledují, kolik lidí je obdivuje, kdo a jak je vytvořil. Duch historie se tady dotkne každého, někoho zlehka, jiného víc, další zase ve spěchu projde s hlavou plnou vlastních myšlenek bez povšimnutí, jako racek, který prolétá nad mostem.

3. března 2024

Máte Parkinsonovu nemoc - napsala Renata Urbanová

1. kapitola

Podezřívala jsem pana Parkinsona, že se k nám nastěhoval, už delší dobu. Přesně si pamatuji na okamžik, kdy mne to napadlo poprvé - tedy že by klidový třes levé ruky mohl být zapřičiněn touto chorobou. Bylo to při tanečku se spolužákem, vyprávěl mi rodinné novinky, ...
„Táta je v pohodě, ale máma má novou diagnózu. Parkinson."

Můj Alcatraz - napsala Renata Urbanová

Úvod 

Přirovnala bych to k příchodu vězně do pevnosti Alcatraz. 
Bachař práskl dveřmi cely, hlasitě zapadla závora, cvakla petlice, zapadly zámky. Zpátky cesta nevede. Doživotí. VIP cela - samotka. 
Jak dlouho jsem v ní byla nevím, ale byly to roky, než jsem přestala upírat oči do země, stát na místě. Roky, kdy jsem nežila... Netajila jsem svou diagnózu, ale nebyla schopna o ní promluvit.

2. března 2024

Vrána, liška a inovace - napsala Alžběta Pondělíčková

Matěj Jurkáček, Fakulta designu a umění J.S. v Plzni
Běžela liška kolem vysokého dubu a hle – na větvi sedí vrána a v zobáku drží velký kus žlutého sýra.
Každá liška má přece vždy chuť, každá liška ví, jak to chodí.
„Vráno, máš tak krásný hlas, zazpívej mi píseň, budu tě s radostí poslouchat a obdivovat se ti.“
Vrána zpozorněla, naklonila hlavu a jedním okem jukla na lišku.
Pak pomalu a s výrazem labužníka spolkla celý sýr naráz a následně jí z hrdla vylétl výkřik:
„Táhni do prdele, zrzavá lichometnice.“

Žena a policajt - napsali Marek Bucko a Irena Taterová

Blondýna v mercedesu
Marek Bucko

„No to je dobrý. A je zajímavý, že na tu silniční kontrolu stavíte zrovna blondýnu v mercedesu. Kdybych byla sedm dělňasů v dodávce, tak si mě ani nevšimnete. Ale na chudáku ženský a ještě v pěkným autě, to si smlsnete. Když si ho nemůžete dovolit, tak alespoň nezáviďte a snažte se…“
„Jako jak dopustila? No bóže, tak jsem jela trochu rychlejc. Měla jsem k snídani rybu a ta byla samá kost. Jak nezajímá, co jsem měla k snídani. Vy se určitě cpete rohlikama a už vám z toho roste…“
„Občanka? Ta už se přece nemusí vozit! Jo, to je řidičák. Aha. No tak, kde já jí jenom, počkejte, podívám se do kabelky, sakra, rtěnka, zápisníček, třináctka klíč, tampóny, hotelový mejdlíčko, skládací taštička, karta do fitka… Tak to už budu blízko, kapky proti blechám - to je pro pejska , víte?

1. března 2024

Barvy života za šedé totality - napsala Bohuna Kopřivová

Sametová revoluce osvobodila nejel lidi od šedé totality, ale i historické památky od šedých omítek a sekretářky od téměř předepsaného šedého kostýmku. Ale žít se musí, a tak i tuto dobu si lidé rozjasňovali všemožnými akcemi.
Lidé měli na sebe nějak víc času, více se navštěvovali a pořádali setkání v úzkém, někdy i v dost širším kruhu. Jezdilo se na chalupy, které se tenkrát daly pořídit za pár korun, s pomocí přátel se opravovaly a hned bylo kam jezdit.

29. února 2024

Živel Lustig - napsala Dana Emingerová

Kapitola Nic není svaté z knihy Živel Lustig, kterou čtu na úvod všem začátečníkům na kurzech, slouží jako vzorová ukázka představení charakteru v akci.

Sedíme v Divadle Dobeška a čekáme na Arnošta Lustiga. 
Na stole v deskách před sebou máme pracně vypiplané domácí úkoly, zadané na minulé hodině tvořivého psaní: bajku s poučením, povídku na téma Nejkrásnější dárek mého života a vybraný citát z Arnoštovy spisovatelské bible – Aristotelovy Poetiky.
Mistr už má deset minut zpoždění. To se ještě nikdy nestalo.
Na semináři nás je šest. Mimo mě ještě cudná Markétka, co píše nejněžnější poeticko-erotické povídky, a Vendula z Plzně, která Arnoštovi vždycky přiveze mísu buchet. Z kluků je literárně nejnadanější budoucí spisovatel Jarin a brilantní šéfredaktor podnikových novin Fjodor – Arnošt ho tak začal přezdívat po první lekci a už mu to zůstalo. A ještě s námi chodí velmi sečtělý kolega Petřík, dosti vysoce postavený manažer velké stavební firmy.

Prohlídka jeskyní v Moravském krasu - napsal Filip Stretz

Můžete udělat něco s tim křikem?
To je na mě? Co vám vadí?
Všechno, neslyším průvodce ani svoji holku
Ale prosimvas, je to dítě. Vy mate děti?
Ne, ale...
No vidíte. To jsou děti no. To nemůžete pochopit.

28. února 2024

Vyřízení účtů – napsala Irena Taterová

Zadání: Vyřiďte si v příběhu účty s někým, kdo vám byl protivný, něco vám udělal.

😃 (Vyřízení účtů se sestrou z ORL, která mi řekla: „Ve vašem věku byste měla chodit na audio každý rok!“ Navazuje na povídku Jsem zvláštní? )
„Na shledanou, pane doktore!“ volá sestřička Jarmila. „Už ho mám plný zuby,“ říká si v duchu. Nesnáší, jak je milý, hlavně k pacientkám. Dneska ta ženská s pitomým špuntem v uchu.

Jsem zvláštní? - napsala Irena Taterová

Crrr! Zvoní budík. Ale nějak slabě. Je to tím, že špatně slyším na jedno ucho. Ach jo, budu muset k doktorovi. A tam chodím děsně nerada. No, nedá se nic dělat.
„Hmm,“ dívá se sestra na ORL do karty, „objednám vás, ale budete muset také na audio.“
„Proč?“ ptám se. „Vždyť mám jen zalehlé ucho!“

27. února 2024

Jak jsem se pomstila, bohužel sama sobě - napsala Bohuna Kopřivová

Moje „bohatá sestra“ žije v Německu. Od té doby mně ještě více štve než před vystěhováním. My tady sice za socialismu neměli skoro nic, ale sestra hned začala říkat: „to u nás v Německu….. Pobuřovalo mě to, a to ještě německy uměla míň než já. Když přijela na návštěvu prokládala češtinou německá slova. Od té doby se u nás v celé rodině říká, když se něco k něčemu hodí, že je to pasende. A to už je mnoho let.