15. prosince 2017

Prvňáček: okraden o sny - napsala Michaela Brychtová

Dveře se rozletěly dokořán. Nožičky se mi třásly, a tak jsem pro jistotu sevřel tu dospěláckou dlaň o něco silněji.
První, co jsem uviděl byly křídy všech barev a veliká tabule. Vedle ní, narvaná k prasknutí, postávala knihovna. Byla plná knížek o zvířátkách, ty mám rád.
Sebral jsem veškerou odvahu a vešel dovnitř.
„Tak sem budeš chodit,“ pošeptal mi tatínek.
Trošku mě to vyděsilo. Když jsem spatřil všechny ty vyrovnané stolečky a židličky do třech řad, nikde žádné hračky, jen židle, stoly knihy, tabule a jedna prázdná korková nástěnka, vzadu za všemi lavicemi.
Nelíbí se mi tu!
Velikými okny byl vidět podzim a prolézačky. Radši bych se teď houpal.
Pustil jsem tatínkovu velkou ruku. Myslel to vážně?
„Tatínku, vždyť já jsem přece nezlobil...“

14. prosince 2017

Deník 5 - napsala Monika MacDonagh-Pajerová

Přidat popisek
1. února 1981, neděle
Vysvědčení jsem měla výborné,  vyznamenání. Ale hlavně, poprvé v životě mám opravdové kamarádky. Přítelkyně, to jsem dřív neznala.
Lucka je melancholická a tajuplná, dramatické rodinné zázemí, jako já. Udělala bych pro ni cokoliv. Káča má rozhled, příbuzné v Americe a pro strach uděláno. Rozesměje nás, kdy se jí zachce. Kamila je krasavice, sportovkyně, vede oddíl malých dětí, prostě dokonalá. Když přijdeme do naší stanice metra Gottwaldova,* zeptáme se jedna druhé – jsme tady dobře v metru? Zíráme na sebe, lidé zírají na nás a nám to připadá ohromně vtipné.
(Tuhle jsem někde zaslechla, že město Gottwaldov se jmenovalo před nimi úplně jinak. Neuvěřitelné, i města přejmenují. Sebe taky – Uljanovič je Lenin a Džugašvili je Stalin, a tak se divím, proč si Gottwald nechal tak politicky nevhodné jméno? Chudák „Božíles“, to musí být nadělení pro komunistu.)

12. prosince 2017

Úzkost - napsala Michaela Brychtová

Tma. Vlhko. Ticho. Ticho řvoucí tísní, tíseň trhající nás na kusy.
Seděli jsme na studené zemi a čekali, co bude dál. Ocelová palba ustala už před hodinou. Od té doby je klid. Nikdo z nás neřekl ani slovo. Jen to strašné ticho! Dopadalo na nás. Drtilo nás. Mnohem víc než smršť granátů.
Teď člověk neví, co přijde... a kdy to přijde.
Vytáhl jsem z kapsy harmoniku. Už dlouho jsem na ni ani nesáhl.
První tóny prořízly vzduch a zabily ticho.
Hrál jsem. Jen jsem hrál. Cítil jsem, jak se mi chvěje dech.
Slyšel jsem, že se ke mně někdo přidal. Nejdřív jen jeden osamělý pobrukující si hlas. A pak další a další... a další.

11. prosince 2017

Krtek v mé hlavě - napsala Michaela Brychtová

Přešla jsem do rohu místnosti. Odmítala jsem to připustit. Nejsem blázen. Nešílím.
„Pane doktore, věřte mi! Vím že tam je!“
„Já vám samozřejmě věřím, má drahá, ale podívejte se na snímek z rentgenu, ten mluví jasně, ve vaší hlavě nic navíc není.“
„To není možné, pane doktore, já vím, že tam je. Zrovna teď štrachá v mých vzpomínkách a myšlenkách! Je tam, věřte mi! Nejsem blázen!“
„Já vím, že nejste. Napíšu vám doporučení pro další vyšetření...“
Sklopila jsem pohled a zaujatě si prohlížela špičky svých bot. Jak to, že jsou najednou tak špinavé? Moje, dříve béžové boty, byly celé od bláta. Ten krtek mě opravdu zlobí.

Šátečková - napsal Yakeen

Martin se jako dítě nerad vystavoval. Ani se za výstavní kousek nepovažoval.
V té době neznal panáčka Michelin, ale kdyby znal, mohl by ho zahrnout do svých chmurných úvah.
Možná, že špekové faldy ležely v základech jeho filozofických myšlenek. Válely se tam jak velryby na pláži, jako velryby, které s přílivem dopluly příliš daleko a teď již není síly, která by je dostala zpět. Tak mu to alespoň připadalo. Když v prstech svíral pneumatiku břicha, říkal si: "Tak tohle jsem JÁ?"

Deník 4 - napsala Monika MacDonagh-Pajerová

20. září 1980, sobota
Naši mě omluvili ze školy a jeli jsme opravdu, neuvěřitelně, do Jugoslávie. Asi to není úplně nejvhodnější začátek v nové škole, ale tajně jsem doufala, že budeme pokračovat dál. Naši se nakonec nedohodli – máma pořád o příležitostech na Západě, táta o české krajině – a hádali se celou dovolenou. Mezitím utekla ze zájezdu sympatická rodina zubařů s dětmi, lákali nás taky, že ve více lidech se to lépe zvládne. Pak už si ovšem ten dozorový fízl z Čedoku na nás dával pozor, takže to možná ani nešlo.

10. října 1980, pátek
Ve škole to jde, mám už ale problémy. S matematikou, jasně. Se soudruhem ředitelem Mikyškou. Se soudružkou Filípkovou, tělocvikářkou – panebože, to je kráááva!

Rusové, bratři - napsal Yakeen

Satya
Po měsíci mongolské jinakosti jsem vnímal návrat do Ruska, skoro jako návrat domů. Podobný jazyk, stejná tabu a sociální zvyklosti, podobná úroveň autoopravárenství, příležitost jíst zeleninu a možnost koupit si boty velikosti 45. Prostě bratři Rusové.
S tímto přístupem byl příchod do Ruské federace, pět minut před zavřením hranic, příjemný a rychlý. Z mongolské jazykové bariéry jsem nadšeně skočil do slovanské řečové podobnosti. Vesele jsem žertoval prostou ruštinou s chlápky v uniformě, kteří vypadali stejně jako vy anebo já.

Orel, pes a zrození šamanky - napsala Jitka Sova

Moje první samostatná noční služba. Nastoupila jsem na pražskou oční kliniku teprve před měsícem. Ale je červenec, zkušení kolegové chtějí na dovolenou, a proto se hodím i já - snaživá sekundářka, co hned po promoci šla na mateřskou a právě nastoupila do svého prvního zaměstnání. 
Někdy uprostřed noci mi zazvoní u hlavy na lékařském pokoji telefon. Sestřička mi sděluje, že na ambulanci máme práci. V čekárně už na mě čeká opálený mladý muž, na ruce mohutnou koženou rukavici, na které vznešeně trůní mohutný orel, majestát sám.

Osel a pávice - napsala Monika Obojková

Byl jednou jeden starý osel. Zdraví mu dobře sloužilo, a mezi zvířaty se těšil velké vážnosti. Žil sám, žádnou ženu ani děti neměl a proto si za život nastřádal veliké jmění. Říkal, že oslice nejsou nic pro něj a že by mu jen narušovaly pohodu. Pořád prý jen hýkají a jsou marnivé, hloupé a všeobecně se mu do domácnosti nehodí. Kromě toho také často nadával na politiku.

Modřina - napsala Hana Kavalová

Bože můj. Ta rána snad probudila půlku baráku, myslela si. Bylo tři hodiny ráno. Její čas.
V minulosti se té doby bála. Byla i nebyla to ještě noc. Bylo i nebylo to ještě ráno. V současnosti se nebojí. Ale taky nespí. Vždy kolem třetí se probudí a cítí se čile. Stejně jako dnes. Vstala a šla do kuchyně pro vodu. Měla žízeň.
Uviděla uvařené jídlo, které včera neschovala do lednice.
Vzala do jedné ruky talíř se smaženým sýrem, do druhé kastrůlek s bramborami. Udělala krok k lednici a otevřela ji.

9. prosince 2017

Mediální ohlas na knížku Doba obalová

Díky všem za to, že jste tak krásně psali, četli, fotografovali, křtili, hostovali, přišli či jinak nás podpořili... Povedlo se a dokonce máme mediální ohlas. Dana

https://kultura.zpravy.idnes.cz/doba-obalova-dana-emingerova-kniha-krest-josef-dostal-marek-holecek-petr-neuzil-gcg-/literatura.aspx?c=A171126_121824_show_aktual_ptp

http://tojesenzace.cz/2017/12/07/arnost-lustig-se-nemusi-stydet-studenti-pokracuji-v-jeho-tradici-a-vydavaji-knihu-doba-obalova/

Bohém - napsala Hana Kavalová

Lapili bohéma, dali mu řád.
To se nikdy nemělo stát.
Dávali mu rady, jak správně žít.
Vzali mu kouzlo o světě snít.

Zavřeli ho do klece, přáli mu štěstí,
neslyšeli-nemohli, že buší pěstí.
Uráželi, pohrdali, nad věcí byli,
hodně vzali mu z jeho síly.

Nechápali, plivali, dělali z něj hrůzu,
málem vyhnali i jeho múzu.

A pak, jedné noci, něco se stalo.
Bohém otevřel oči.