Referát o knize Stephena Kinga - napsala Lucie Urválková


Zjednoduš pár kapitol z knihy O psaní od Stephena Kinga! To se velmi lehce řekne, ale pro začátečníka kurzu Tvůrčího psaní je to nadlidský úkol. Mám ráda výzvy, takže jdeme na to.
„Nic to nechce, jen psát lehce“ takto by se dala shrnout předmluva k této knížce. Základním pravidlem slovní zásoby je použití právě těch slov, které Vás napadnou jako první a vystihují přesně to, co chcete říci.
Gramatika je základem dobrého psaní. Veškerá sdělení se musí řídit dohodnutými gramatickými pravidly. Pokud tomu tak není, může dojít k nedorozuměním, zmatkům a nepochopení toho, co chceme napsat. Mysleme na ladný pohyb tanečního páru podstatného jména a slovesa, jinými slovy řečeno podmětu a přísudku. Neméně důležité je velké písmeno na začátku každé věty a tečka na jejím konci.

Co když... - napsala Olga Shelongová


Julie O.
V lese už to dávno není, co to bývalo. Studánka je bez vody, stromy jeden po druhém usychají a tráva žloutne. Zajíček sedí u své jamky a přemýšlí, jestli se má odstěhovat, jako ostatní zvířátka nebo zůstat:

„Co když budu muset jít daleko a budou mě bolet nožičky?“

„Co když nepotkám žádné kamarády?“

„Co když je to ve světě ještě horší, než tady?“

„Co když začne pršet, les se zase zazelená a vše bude jako dřív?“

Můj opravdu zajímavý zážitek - Helena Košťálová


Akademie ČTK
Nejsem nerozhodná. Váhám-li mezi A a B, nezabere mi to moc času. Rozhoduji se na základě intuice, a jakmile mě něco nadchne, popadnu to hned, bez přemýšlení. Skoro to vypadá, že jsem impulzivní. Samotnou mne tedy překvapilo, že mám problém se rozhodnout, který z mých zážitků je „opravdu“ zajímavý.
Říkám si, mám já vůbec nějaké zážitky? Protože, když se mě někdo zeptá (zejména,... když je to moje maminka): „co je nového“ nebo „jak se máte“, odpovím: „nic“, popřípadě „dobře“.
Ale ve skutečnosti to se mnou není tak zlé, já přece mám zážitky, každý den. Hodně zážitků, dokonce hodně zajímavých zážitků. Tak ale který z nich vybrat?
Doléhá na mne tíha zodpovědnosti. Když zvolím jeden mezi všemi, urazí se snad moje ostatní zážitky, že jsem je upozadila?
Tak jsem je začala třídit. Na osobní a pracovní. Na ty z dětství a na ty dospělácké. Na tuzemské a zahraniční. Na ty, které jsou mládeži přístupné, a na ty „s hvězdičkou“.

Hořká cesta domů - napsala Eva Svobodová

František Gajský
Po třech měsících v Mannheimu se vracím domů. Vlak klouže tiše po kolejích, za oknem se vynořují poslední německé stanice i úpravné obce, pomalu se stmívá. Už netrpělivě vyhlížím, až přejedeme hranici a já zase uvidím české nápisy a naši boubelatou krajinu.
I moje spolucestující v kupé se ztišila, sleduje ubíhající kilometry za oknem. Masíruje si oteklá lýtka žilnatýma rukama. Je na ní znát, že se těší na svého Pepu, co jí prý v Praze na Hlavním nádraží přijde naproti. Snad nebude zpoždění, aby nečekal dlouho.

Minibajky - napsala Lucie Dynterová

Marcela Kanárková
Ham
Kočka si pohrávala s myší. Myš kočku kousla a utekla. Kočka dostala infekci a umřela.
Poučení: S jídlem se nehraje.

O prokrastinaci
Kočka si vzala volno, myši začaly prokrastinovat.
Poučení: Výkonnější si, když ti někdo stojí za zadkem.

Krátce
„Ticho!“
Poučení: Slova mají moc.

Suchá bouřka - napsal Josef Prokopec


Vše se najednou rozjasnilo díky oslnivému a krátkému záblesku. Následovala rána jako z děla. Blesk udeřil někde blízko a dům se hrozivě zatřásl. Koukáme se s bráchou z okna a já se klepu strachy. Blýská se hodně, hřmí, ale neprší.
„Neboj, to je suchá bouřka,“ uklidňuje mě vážným hlasem můj velký brácha.“Při té se nemůže nic stát.“ To mě sice trochu uklidnilo, ale bát jsem se nepřestal.
Ale hned nadšeně běžím s nově nabitými znalostmi se pochlubit mamince: „Mamí, to je suchá bouřka, víš.“
Můj bratr Petr byl pro mě velký vzor. Byl starší a jako starší měl vždy pravdu. Ta pravda však byla taková, jaká se Petrovi právě hodila, protože si rád ze mě velmi utahoval.
Já jsem ale svého staršího bráchu zbožňoval. Vše co Petr řekl, bylo pro mě svaté. A také jsem musel vždy dělat, co dělá on.

Komár - napsal Luboš Mokráš

Byl to tak krásný vlahý večer, zapadající slunce zbarvilo pokoj do ruda a já jsem jen tak seděl a nechal se unášet postupnou změnou barvy ztemňujících se předmětů. Čas plynul a plynul, až se pokoj úplně ponořil do tmy. Nic nerušilo tu chvíli tiché kontemplace. Zůstával jsem sedět a nořil se stále více do meditační nálady. Ticho bylo hlubší a hlubší. Myšlenky dávno ustaly, vládl jen opojný klid. 
„Bzzzzzzz,“ ozvalo se najednou odkudsi z prostoru tiché pronikavé pištění. Mysli se z meditace moc nechtělo, ale vyrušení ji pomalu probouzelo, vracela se do kruté reality. 
„Bzzzzzz.“
Neurčité rozmrzele se plížící myslí „co to k sakru je?“ rychle vystřídalo zuřivé mentální zařvání „komár!!“. Uvolněnou blaženost neuvěřitelně rychle vystřídal příval adrenalinu a zdánlivě věčnou a nenarušitelnou spokojenost frustrace.

Poplach v naší ulici - napsala Eva Svobodová

Vedu ze školky své dvě holčičky. Už se blížíme domů, míjíme sousední budovu. Přímo před vchodem stojí jako vykřičník osamělý pánský pracovní kufřík. Pěkný, jistě kožený. Někdo ho tu zapomněl? I holky si už všimly a řítí se k němu jako o závod.
STOP! Blikne mi v hlavě. V tom domě je peruánská ambasáda. Píše se rok 1995. A v minulých týdnech se tady událo několik nepříjemností – vybuchla tu petarda, pak někdo zapálil okna v přízemí, barák počmárali politickými hesly. Prý je za tím vším teroristická organizace Světlá stezka.
„Stůůůůjte! Nešahejte na to,“ zařvu jako lvice. I holky se leknou a strnou, ke kufříku nedoběhly. Tázavě se otáčejí s ustrašenými tvářičkami, co že se to mámě stalo. 
Ale já už mezitím jednám. Obě chytnu za ruce a vleču je co nejdál.  CO KDYŽ JE TO BOMBA, TEĎ UŽ OPRAVDOVÁ?

Járovka - napsala Lenka Štraubová

Moje Malá milá přišla ze školy s výčitkou ve svých studánkových očích.
„Maminko, tys mi lhala…“
Sakra, to je malér!!! V čem jsem zklamala?!
„Dnes jsme se učili ve škole o žárovce. Paní učitelka se zeptala, jestli někdo ví, kdo vynalezl žárovku. “  
Uf, ulevilo se mi.
„Jen já jsem se přihlásila a řekla jsem, že žárovku vynalezl Jára Cimrman.“
Ach jo, to jsem mojí Malé milé řekla já.
„Tys mi říkala, že se nejdřív říkalo Járovka, pak Francouzi ten vynález Járovi Cimrmanů ukradli a přejmenovali na Žárovku. To všechno jsem paní učitelce řekla.“
V návalu pocitu provinění  jsem svoji Malou milou chytla do náruče a na rameni jsem ucítila potoky jejích slz.
„Paní učitelka na mě křičela, že si z ní dělám legraci, kdo mi ten nesmysl řekl, že žárovku vynalezl nějaký Edison. Všichni se mi smáli, ale, maminko, nevyzradila jsem tě.“

Dilema - napsal Vladimír Ježek

Wikipedie
Jirka se už zítra vrací domů z tábora, takže se Jana bude muset dneska naposledy postarat o jeho křečky. Sice to není nic namáhavého, ale přeci jenom jí připomínají myši a trochu se jich štítí. Svému synovi by to nikdy nepřiznala. Ještě že ty dva týdny její péče přežili bez úhony. Vyčistí klec a od zítřka už se zase bude starat chlapec.
Když však přišla domů, leželi oba křečci na dně klece a bylo na první pohled jasné, že je po nich.
Co teď? Kde v pátek odpoledne sehnat dva úplně stejné křečky aby to Jirka nepoznal?