Tichá kráska - napsal Martin Zvoníček

Za svůj život jsem viděl už stovky nahých dívek a žen, ale ta, která tento večer ležela přede mnou, dalece překonávala všechny předchozí.
Stál jsem nad ní a kochal se její téměř
nadpozemskou krásou.
Ať jsem pohlédl na kteroukoliv část jejího těla, u každého šlo vyřknout pouze jedno a to samé hodnocení: DOKONALÉ.
Její hluboké mandlové oči s dlouhými, jen lehce makeupem zvýrazněnými řasami, lemované jemným obočím. Její smyslné plné rty. Její dlouhé lesklé vlasy, které zblízka příjemně voněly. Kulatá, pevná, hezky tvarovaná ňadra.

Klidný čas do neklidné doby - napsala Irena Fenová

Chystáme se do Istanbulu. Léta si přejeme vidět Bosporský průliv. Prrr: Mrtví v klubu a přeživší zoufale skákající do vody.
Změna! Vyrazme raději na západ. Dlouho nás lákají romantické vánoční chaloupky na trhu v Berlíně... Neeee. Zabrzdit, náklaďák tam válcuje živé po desítkách.
Poleťme raději za moře. Floridské sluníčko zahřeje. Zastavte! Šílenec tam bere šmahem lidi na letišti...
To není horor, to je pár dní reality na přelomu roku. Neklidná doba. Vypnout, neposlouchat, nezajímat se? Nikam nejezdit? Jak si dopřát klidný čas v neklidné době?
Znáte tu malou vesničku zapadanou listím a sněhem? Voní to tam senem, scvrklými jablíčky a včelím voskem. Na jaře vyrazí u plotu heřmánek a rozmarýn. Lišky tu dávají dobrou noc, nejen v zimě.

JE NA TEBE MOC STARÝ! - z deníku anorektičky - napsala Kateřina M.


Teď to asi bude trochu vypadat jako článek z ženského časopisu, ale slibuji, že to tak neskončí. Prostě bych vám jen chtěla sdělit názor obyčejné ženy na dokonalého muže.
Každý samozřejmě máme vlastní model ideálního partnera, i když charakteristické znaky budou u většiny z nás podobné. Kdybych měla popsat ten svůj, byl by to vysoký mohutný (urostlý) muž s pronikavým ledovým pohledem, lehkými šedinami, hezkými rty a zuby, širokými rameny a svalnatýma rukama.
Nepředstavujte si žádného kulturistu, to na mysli nemám, spíš naopak, někteří se mi až hnusí. Jde o to, že naše ideály se mění podle našeho aktuálního „favorita“ a samozřejmě podle společenského trendu. Trendem téhle doby, je podle všeho bezchybná hora svalů s drsným pohledem a tunou gelu na vlasy. Uznávám, že někteří z nich opravdu přitažliví jsou, ale co je moc, to je moc. Pro mě jsou daleko zajímavější „obyčejní“ muži.
Asi mám přehnané požadavky, ale spíš než „namakanost“ cením inteligenci, vrozený šarm, charisma, humor a také trochu povrchně společenské postavení. Jsem toho názoru, že muži zrají jako víno. Je mi 18 let a přesto, že všichni mí vrstevníci mají věkem sobě rovného, já si to představit neumím. A určitě nejsem jediná.

Ježek a jablko - napsal Martin Zvoníček

Pod starou jabloní v ovocném sadu žila malá ježčí rodinka, tatínek, maminka a malý ježeček. Bývala větší, ale dědeček se vloni na zimu špatně uložil a na jaře ho našli zmrzlého. Babičku o měsíc později přejelo auto, protože už špatně slyšela a chodila hodně pomalu a protože ten šílenec už měl přezuto na letní gumy.
No a minulý podzim jeho brášku vzali nějací přeaktivní lidé do útulku pro zvířata, protože se jim zdál moc malý na to, aby dle nich přežil zimu, a už ho nikdy neviděli.
A tak to bylo pořád: "Snědl jsi všechny ty červivé třešně? Jsou plné proteinů. Zahrabal ses do toho listí pořádně? Rozhlížíš se na silnici vždycky na obě strany? Nelez do tý vysoký trávy, budeš samý klíště! Jdi už spát, za chvíli bude světlo!"

ŘEKNI MI, ŽE SE TO NESTANE - z deníku anorektičky - napsala Kateřina M.

Sny jsou obrazem našeho podvědomí. Poslední dva roky mám pocit, že se mi sny téměř nezdají, a když občas ano, tak to jsou nevysvětlitelné obludnosti. Je normální, že když si poklepete mezi oči, tak se vám začne obličej dělit na dvě poloviny a z pusy vám visí kus kůže? Musím říct, že mě to docela vyděsilo a pamatovat si to budu asi do smrti.
Není to jen o tom, co se nám zdá, ale i o tom, co chceme, aby se nám zdálo. Síla vůle a především strachu je totiž hodně mocná.
Než usnu, přemýšlím o věcech, co mě děsí, a jak předejít tomu, aby se nestaly. Zopakuju si je tolikrát, že se mi vryjí do podvědomí a nakonec se mi o nich zdá.

Řeknu ti to bez obalu - napsal Martin Zvoníček

Konečně jsi tady, no tak pojď dál! Nene, nic neříkej, jen si tady hezky hačni. Tvejch monologů má každej plný zuby, tak taky jednou sklapni a jen mě chvíli hezky poslouchej!
 Nastal čas povědět ti konečně spoustu věcí, tak jak opravdu jsou, bez všech příkras, zaobalování a obrzliček.
Tak za prvé: Nesnáším jak všude chodíš pozdě a necháváš na sebe lidi čekat. Nerespektuješ čas druhých. Vadí mi, jak podlejzáš lidem, který jsou nad tebou a naopak se povyšuješ nad ostatní.

Další skvělý den - z deníku anorektičky - napsala Katka M.

Dnes jsem doma jen s matkou a bratrem, je to pro mě teror. Pořád se tváří unaveně, znechuceně a připadá mi, jako by naznačovala, že za to všechno můžu já. Asi to tak je. U oběda se do mě skvěle navážela.
Měli jsme těstoviny s mákem. Dala jsem si místo cukru med a nedala jsem si máslo. (Vím, že to úplně běžné není.) Naopak bratr si to celé zalil máslem. Ona se na mě jen tak podívala a řekla: „Vy jste se oba zbláznili, nemůžete být normální, oba se chováte jako blázni. Můžeš toho už nechat, proč to děláš, proč si ze všeho tak ubíráš? Ty mě chceš zničit!“
Vůbec nechápe, jak moc se musím překonávat, abych s nimi vůbec byla schopná sedět u stolu a jíst relativně to, co oni. Je to pro mě pokrok, i když si to moc často nepřipouštím.

Návštěva u babičky - napsala Eva Svobodová

"Ahoj mami, tak jsme tady."
"To jsem ráda, že jste přišli! Vašíku, zuj se a honem do tepla. A sedněte si u mě!"
"No, rádi bychom, mami, ale kam? Vždyť ty máš všude něco. A když ne věci, tak tam trůní Čuk a Gek. Kolikrát jsem ti říkala, že bys neměla psy pouštět na gauč a na křesla! Vždyť jsou špinaví."
"Ale houby, prosím tě. Ty jsi posedlá čistotou. Ty bys pucovala i vrabce, jak tě znám. Vašíku, že ti nevadí, když si sedneš vedle nich? Oni z vás mají taky radost. Vidíš, jak vrtí ocáskem?"
"Mami, fakt bych byla radši, kdyby ti psi šli na zem. Nelíbí se mi, když děcko jednou rukou hladí psa a druhou jí."

Moje žena nosí tepláky - napsala Klára Dvořáková

"Moje žena nosí tepláky." vyklopím na svého psychologa a čekám, že pochopí tu hrůzu, kterou prožívám.
Nehnul ani brvou a dál si čmárá do svého bloku: "Vaše paní sportuje?" zeptá se.
"Nesportuje!"
"Nosí tedy tepláky doma jako pohodlné oblečení?" nabízí psycholog.
"Ne, pořád. Pořád nosí tepláky," vysvětluji.
"Máte pocit, že se o sebe dost nestará?"
"Nestará? Ona na sebe přímo kašle!" rozhazuji rukama, nevěříc, že nechápe všechny souvislosti. Má přece vysokou školu!
"Moje žena ráno vstane a než nám udělá snídani, oblékne si tepláky. Chodí v nich celý den až do večera. Nikdy ji v ničem jiném nevidím. Možná v nich chodí i nakupovat a vozí děti na kroužky. Na to jsem se jí neptal. Jen doufám, že takovou ostudu mi nedělá!"

Ďábelská hora - napsala Dana Emingerová

Zdroj: archiv Dana Emingerová
Na vrcholu Teufelsbergu se pásli kamzíci. „To že je Ďábelská hora?“ usmívala se do slunce Eva.
Užívala si rodinnou pohodu během posledního dne dovolené. Dopíjela na terase vyhlídkové restaurace kafe a dívala se, jak kluci vyrážejí dolů s tátou na kolech oklikou přes blízké alpské sedlo. Za půl hodinky se všichni čtyři sejdou u dolní stanice. Neměla ráda prudké sjezdy.
Ve chvíli, kdy se za ní zavřely dveře nejdelší alpské lanovky Century Express, volal starší syn Jirka: „Mami, táta spadl, je v bezvědomí. Tak nepanikař a zavolej vrtulník!“

Výchovná lekce - napsala Irena Orságová

Skleněná tabulka ve dveřích se otřásla. Naštěstí to zase vydržela. Jdu rázně do Terezina pokoje. Pomalu otevřu, abych jí ukázala, jak se v klidu otevírají dveře. Ani se na mne nepodívá. Buší mi srdce, ale snažím se zklidnit. Když vidím její rebelský obličej, klid je pryč a ovládne mne ego. Zařvu!
„Terezo, můžeš mi vysvětlit, jak se to chováš?“
Zarytě mlčí. Po chvíli bez emocí odpoví. „Jak by, normálně.“
Ani nezvedne hlavu, natož, aby se podívala.
„Mlátíš, dveřmi, chodíš pozdě domů, kašleš na učení a jsi drzá?“

Přistihli jsme tě...Zaplať! - napsala Klára Dvořáková

Před chvilkou jsem otevřel emailovou zprávu s
podivným názvem. Od té doby se ji snažím pochopit. V předmětu emailu bylo jen: PŘISTIHLI JSME TĚ - ZAPLAŤ!
A při čem jako? Email jsem rozklikl, i přes počáteční pochybnosti...

Uvnitř byl krátký text a fotografie. Má fotografie. Když jsem si ji prohlédl, pomyslel jsem si, že to musí být fotomontáž – prostě mi hlavu přimontovali na cizí tělo.