Po čem kdo touží - napsal Yakeen

Ilustrace: Satya
Pan Vodstrčil už je starý pán. Je to tak starý pán, že skoro každý mu říká děda Vodstrčil. Jen žena ne, ta mu říká Jaroušku.
Ale sílu pořád nějakou má. Kdyby třeba teď zjistil, že ho spolu pozorujeme v koupelně, třaslavě by pozvedl hůl a osopil by se na nás: "Co sem lezete, pazgráti."
Ale on by si nás nevšiml. Má trápení. Stojí nad mísou a touží po moči. Aby už z něj konečně odešla. Už dávno nežádá gejzír, ani proud. Stačil by mu pramínek. Ale nejde to. Ne, že by se mu nechtělo. Ale nejde to. Stáří.
Zdenička ví, že se její muž trápí. Jestli ona po něčem touží, tak aby mu mohla pomoci.

Jablko z ráje aneb Kdo to sežral? - napsala Diana Míčková

Kdysi dávno, když svět byl ještě placatý a starý sotva sedm dní, si uprostřed rajské zahrady na jedné jabloni spokojeně žili had a červ. Had byl velký a starší než celý Eden, a tak z něj ostatní obyvatelé zahrady měli velký respekt a skláněli se před jeho moudrostí. Nicméně had byl také starý pokušitel a rád si z ostatních tropil legraci a zkoušel, co vydrží.
Malý červ, který s ním bydlel na jednom stromě, svého většího kolegu velice obdivoval, přál si být také tak chytrý a udělat něco významného, přestože byl tak maličký.

Lešij - napsala Hanna Kovtun

Hanna Kovtun, Fakulta designu a umění v Plzni
Říkalo se, že někde daleko na severu v obrovitém hustém hvozdu žije Lešij. Byl to ochránce všeho živého, co v lese přebývá. Jednou ho potkal malý Aljoša, který bydlel v hájovně na pasece. Miloval přírodu a často si hrál s lesními zvířátky.
Přestože se Lešij s lidmi obvykle nepřátelil, klučina se mu hned zalíbil. Od té doby ho zval k sobě občas na návštěvu.
Aljoša si kamarádství s pánem lesa moc vážil, i když ve vesnici říkali, že Lešij je zlomyslný lesní čert.

Bratrská láska - napsala Diana Míčková

Chtěl bych vám vyprávět o svém mladším bratrovi Ábelovi. Řeknete si, že to bude zase jeden z těch příběhů, kterých jste už slyšeli stovky, o sourozenecké lásce nebo nenávisti, o závisti a zášti, o pochopení a odpuštění.
A já vám řeknu, že ano, máte pravdu. Jistě ten příběh znáte. Ale já vám nechci vyprávět příběh, neboť to již za nás dávno udělal někdo jiný. Chtěl bych vám jen něco povědět o svém bratrovi. O tom, jaký byl a kým se stal. A protože je dávno mrtvý, možná také o tom, kým se nikdy nestal, nebo kým by mohl být.
Ábel mi připadal zvláštní, už když se narodil. Možná to bylo tím, že jsem do té doby nikdy neviděl tak malé dítě, ale vzpomínám si, že mi připadal jako něco vzácného a křehkého, něco, co musím střežit a bránit. Od první chvíle jsem byl strážcem svého bratra.

Mír s námi - napsal Yakeen

Ilustrace: Satya
Byl jsem vysoko na severu Pákistánu, v Himalájích, v městečku Skardu. Podle mapy to byla Indie. Kdybych v té době nastražil uši, skoro jsem mohl zaslechnout ozvěny výbuchů bomb ze sousedního Afganistánu. Američané se tam již třetím rokem mstili za to, že si je někdo troufnul napadnout. Možná se snažili ulehčit skladům svých zbraní, možná si tehdy opravdu mysleli, že jako první v dějinách pokoří tuto horskou zem. Myslíte, že jsem se o to staral? Vůbec ne.

Dneska mám dračí - napsala Klára Dvořáková

„Tak už je mám!“
„Fakt? A co vlastně?“
„Křídla, přece.“
„Vážně, Gábino? Já nic nevidím…“
„Ty nemusíš vidět. Hlavně, že já je cítím.“
„A kde je máš?“
„Na zádech - mezi lopatkama. Tam, kde je srdeční čakra. Odtud vyrůstají.“
„Jaká jsou?“
„Každý den jiná. Včera jsem byla motýl.“
„A dneska?“
„Dneska mám dračí. Zlatozeleně se lesknou, mají jemné šupinky a jsou obrovská. Dávají mi sílu.“

O bílém jelenovi a myslivci Patzeltovi - napsala Diana Míčková

Uprostřed hlubokých lesů u Králického Sněžníku, na kopci zvaném Jelení vrch, se jednou do roka zjevoval bílý jelen se zlatým parožím. Přinášel štěstí tomu, kdo jej v lese uviděl, ale na člověka, který by chtěl bílého jelena ulovit, by se snesla kletba, neboť s jelenem by zemřel celý les.
V domku blízko lesa žil v té době lakotný a zlý myslivec Patzelt, který si víc než co jiného na světě přál, aby na zdi s jeho loveckými trofejemi visela bílá kůže a zlaté parohy. Od svého dědečka slýchával pověst o čarovném bílém jelenovi, a tak trávil celé dny a noci na posedu a vyhlížel svou kořist.

Lajk pro geronta - napsala Klára Dvořáková

„Ahojky, jmenuju se Věra, sorry vlastně Vera. Je mi něco po padesátce, tak jo, po šedesátce, a asi před týdnem jsem dostala fakt cool nápad - rozhodla jsem se natáčet videa – teda stát se vlogerkou…“

Sakra, tak to se mi moc nepovedlo. Budu to muset nahrát ještě jednou. Stejně bych si to měla všechno nejdříve sepsat, protože si ty cizí slova vůbec nepamatuju. Ale jak to pak budu číst, aby to nepoznali? To v tom návodu nebylo… Je fakt, že tam toho chybělo víc… Ach jo! To je práce!

Stará známá - napsala Diana Míčková

Myslela jsem si, že to snad nestihnu, že přijdu pozdě. Boty se mi smekaly po čerstvě napadaném sněhu, dlouhý černý kabát se mi při rychlé chůzi pletl pod nohy, zuby mi cvakaly, ruce bez rukavic pálily mrazem a přes obrovskou kapuci jsem sotva něco viděla. Ale já nesměla přijít pozdě, já jsem nikdy nepřišla pozdě, i když vlastně nevím, co by se stalo, jestli by se zhroutil svět. Pravděpodobnější bylo, že by si toho stejně nikdo nevšiml.
Pospíchala jsem, jako by tam všichni čekali jenom na mne a v mysli jsem si již dopředu vytvářela slova, která povím, až jej po tolika letech uvidím, dokonce jsem cestou omylem vrazila do několika lidí a na křižovatce mě málem srazila tramvaj – spadnout pod tramvaj, to by byla skutečně ironie, pomyslela jsem si.

Patříme k sobě - napsal Ondřej Dubina

Pamatuji si, jak některé spolužačky volaly rodičům s tím, ze chtějí jet domů a hodné maminky a taťkové jim za to, když tam vydrží, slibovali dovolenou u moře.
Každopádně se nic takového nestalo, všechny holky byly statečné, kluci samozřejmě také. Takto probíhal náš vodácký kurz ve třetím ročníku, na kterém jsme byli s naší paní profesorkou třídní Helenkou Vondráčkovou, Šmíďákem a Ordym.
 Začalo to velice slibně, a to velice teplým počasím, a to 13 stupni a slunečným dnem, který jsme strávili na cestě do kempu, kde začínala naše týdenní výprava.

Hlavně zamkni - napsala Klára Dvořáková

Byl by to docela obyčejný nákup, kdybych nečetla ten článek o krádežích na parkovištích u obchoďáků a kdyby si můj sedmiletý syn si neusmyslel, že v téměř čtyřiceti stupňovém vedru nakoupíme zásoby mražených pizz v akci… Kdyby - chyby.

Kdybych ten zmíněný text o vykrádání aut nečetla, nikdy by mne nenapadlo otevřít kufr a celé auto pro jistotu zamknout. Je jasný, že když láduju nákup do kufru, nemůžu sledovat přední sedačky. Tak jsem se proti zlodějíčkům pojistila. Pak už jsem v klidu přemístila haldu jídla včetně spousty pizz z vozejku do auta a spokojeně kufr zabouchla. Ufff!

Ještě jsem se zeptala syna: „Proč nesedíš v autě?“ A v následující vteřině mi došlo, že klíč od vozu je v kabelce, co zůstala v kufru.

Slepýš a brejlovec - napsala Dana Emingerová

Slepýš našel v trávě brýle. Nasadil si je na oči a radoval se: „Čím líp vidím, tím je svět krásnější! Hřeju se na sluníčku a vnímám všechnu tu krásu přírody, úsměvy a radost, které jsem bez brýlí neviděl!“
„Kecáš, slepýši,“ řekla kobra, která své brýle v trávě ztratila. „Já tyhle brýle nosím celý život a nic krásného s nimi nevidím. Naopak. Lidé mi nadávají do brejlovců a svět je čím dál horší!“ vztekala se kobra.
„Na vině nejsou brýle, ale tvoje oči!“ poznamenal moudře slepýš.
„Tak mi mé brýle vrať!“ zasyčel brejlovec, nasadil si brýle, zaostřil na slepýše a jedním hltem ho snědl.

Poučení: Optimista je slepý, pesimista zatrpklý.