Morální dilema – napsal Jiří Hlach

„Olgo, musím ho ve čtvrtek po velké vizitě propustit. Medicínsky je plně schopný transportu na Pankrác.“
„To znamená, že zítra nebo ve středu musí jít.“
„Zítra. Pokud tedy...“
„Kolikrát jsme to řešili… a já pořád nevím. Chci věřit, ze musíme. I v mém senátu by za pouhý pokus o přechod hranice v kriminále zčernal. A když mu k tomu v Praze přidají protistátní činnost v organizované skupině, skončí jako Horáková. Jsme pro něj jediná naděje…“
„Ale jedinou nadějí jsme i pro naše děti. A když se něco podělá… Nevím, co je víc: postavit se zlu anebo zlo přijmout jako nutnost?“

Tvůrčí psaní na katedře komiksu v Plzni - napsala Petra Šestáková

Každý může být spisovatelem. Někdo možná jen malým bezvýznamným, který si doma tajně píše do deníku. Někomu se poštěstí stát se tím velkým. Tvořit celé romány a naučit se zacházet se slovy tak přirozeně jako s vlastním dechem. Ale hlavní zásada platí pro oba. Od začátku vědět co chceme sdělit. Protože to je to lano, které si obmotáme kolem pasu a protáhne nás celým příběhem. Ať už jde o školní esej, nebo dlouhý román. Je možné, že v průběhu postavy ožijí, začnou mířit více směry, jednoduše získají vlastní hlavu. Ale pořád je musíme držet v rámci našeho děje. Stanovit jim hranice.

Zážitek nemusí bejt dobrej, stačí když je dost silnej - napsala Adéla Čermáková

,,Pozor, kámen!‘‘ hlásím nebohému zadákovi Míšovi.
,,Pozdě,‘‘ ozve se hlas s nevrlým podtónem ,,musíš na mě volat dřív, nemůžu zahnout, když už na tom šutru jsme.‘‘
Vědoma si své chyby pokorně mlčím. Koupala bych se nerada. Panuje totiž sice červen, ale je přesně 13 stupňů.
Kousek před námi již vidím obávaný jez, který se mi zdá mohutnější než Niagarské vodopády.

Po čem kdo touží - napsal Yakeen

Ilustrace: Satya
Pan Vodstrčil už je starý pán. Je to tak starý pán, že skoro každý mu říká děda Vodstrčil. Jen žena ne, ta mu říká Jaroušku.
Ale sílu pořád nějakou má. Kdyby třeba teď zjistil, že ho spolu pozorujeme v koupelně, třaslavě by pozvedl hůl a osopil by se na nás: "Co sem lezete, pazgráti."
Ale on by si nás nevšiml. Má trápení. Stojí nad mísou a touží po moči. Aby už z něj konečně odešla. Už dávno nežádá gejzír, ani proud. Stačil by mu pramínek. Ale nejde to. Ne, že by se mu nechtělo. Ale nejde to. Stáří.
Zdenička ví, že se její muž trápí. Jestli ona po něčem touží, tak aby mu mohla pomoci.

Jablko z ráje aneb Kdo to sežral? - napsala Diana Míčková

Kdysi dávno, když svět byl ještě placatý a starý sotva sedm dní, si uprostřed rajské zahrady na jedné jabloni spokojeně žili had a červ. Had byl velký a starší než celý Eden, a tak z něj ostatní obyvatelé zahrady měli velký respekt a skláněli se před jeho moudrostí. Nicméně had byl také starý pokušitel a rád si z ostatních tropil legraci a zkoušel, co vydrží.
Malý červ, který s ním bydlel na jednom stromě, svého většího kolegu velice obdivoval, přál si být také tak chytrý a udělat něco významného, přestože byl tak maličký.

Lešij - napsala Hanna Kovtun

Hanna Kovtun, Fakulta designu a umění v Plzni
Říkalo se, že někde daleko na severu v obrovitém hustém hvozdu žije Lešij. Byl to ochránce všeho živého, co v lese přebývá. Jednou ho potkal malý Aljoša, který bydlel v hájovně na pasece. Miloval přírodu a často si hrál s lesními zvířátky.
Přestože se Lešij s lidmi obvykle nepřátelil, klučina se mu hned zalíbil. Od té doby ho zval k sobě občas na návštěvu.
Aljoša si kamarádství s pánem lesa moc vážil, i když ve vesnici říkali, že Lešij je zlomyslný lesní čert.

Bratrská láska - napsala Diana Míčková

Chtěl bych vám vyprávět o svém mladším bratrovi Ábelovi. Řeknete si, že to bude zase jeden z těch příběhů, kterých jste už slyšeli stovky, o sourozenecké lásce nebo nenávisti, o závisti a zášti, o pochopení a odpuštění.
A já vám řeknu, že ano, máte pravdu. Jistě ten příběh znáte. Ale já vám nechci vyprávět příběh, neboť to již za nás dávno udělal někdo jiný. Chtěl bych vám jen něco povědět o svém bratrovi. O tom, jaký byl a kým se stal. A protože je dávno mrtvý, možná také o tom, kým se nikdy nestal, nebo kým by mohl být.
Ábel mi připadal zvláštní, už když se narodil. Možná to bylo tím, že jsem do té doby nikdy neviděl tak malé dítě, ale vzpomínám si, že mi připadal jako něco vzácného a křehkého, něco, co musím střežit a bránit. Od první chvíle jsem byl strážcem svého bratra.

Mír s námi - napsal Yakeen

Ilustrace: Satya
Byl jsem vysoko na severu Pákistánu, v Himalájích, v městečku Skardu. Podle mapy to byla Indie. Kdybych v té době nastražil uši, skoro jsem mohl zaslechnout ozvěny výbuchů bomb ze sousedního Afganistánu. Američané se tam již třetím rokem mstili za to, že si je někdo troufnul napadnout. Možná se snažili ulehčit skladům svých zbraní, možná si tehdy opravdu mysleli, že jako první v dějinách pokoří tuto horskou zem. Myslíte, že jsem se o to staral? Vůbec ne.

Dneska mám dračí - napsala Klára Dvořáková

„Tak už je mám!“
„Fakt? A co vlastně?“
„Křídla, přece.“
„Vážně, Gábino? Já nic nevidím…“
„Ty nemusíš vidět. Hlavně, že já je cítím.“
„A kde je máš?“
„Na zádech - mezi lopatkama. Tam, kde je srdeční čakra. Odtud vyrůstají.“
„Jaká jsou?“
„Každý den jiná. Včera jsem byla motýl.“
„A dneska?“
„Dneska mám dračí. Zlatozeleně se lesknou, mají jemné šupinky a jsou obrovská. Dávají mi sílu.“

O bílém jelenovi a myslivci Patzeltovi - napsala Diana Míčková

Uprostřed hlubokých lesů u Králického Sněžníku, na kopci zvaném Jelení vrch, se jednou do roka zjevoval bílý jelen se zlatým parožím. Přinášel štěstí tomu, kdo jej v lese uviděl, ale na člověka, který by chtěl bílého jelena ulovit, by se snesla kletba, neboť s jelenem by zemřel celý les.
V domku blízko lesa žil v té době lakotný a zlý myslivec Patzelt, který si víc než co jiného na světě přál, aby na zdi s jeho loveckými trofejemi visela bílá kůže a zlaté parohy. Od svého dědečka slýchával pověst o čarovném bílém jelenovi, a tak trávil celé dny a noci na posedu a vyhlížel svou kořist.

Lajk pro geronta - napsala Klára Dvořáková

„Ahojky, jmenuju se Věra, sorry vlastně Vera. Je mi něco po padesátce, tak jo, po šedesátce, a asi před týdnem jsem dostala fakt cool nápad - rozhodla jsem se natáčet videa – teda stát se vlogerkou…“

Sakra, tak to se mi moc nepovedlo. Budu to muset nahrát ještě jednou. Stejně bych si to měla všechno nejdříve sepsat, protože si ty cizí slova vůbec nepamatuju. Ale jak to pak budu číst, aby to nepoznali? To v tom návodu nebylo… Je fakt, že tam toho chybělo víc… Ach jo! To je práce!

Stará známá - napsala Diana Míčková

Myslela jsem si, že to snad nestihnu, že přijdu pozdě. Boty se mi smekaly po čerstvě napadaném sněhu, dlouhý černý kabát se mi při rychlé chůzi pletl pod nohy, zuby mi cvakaly, ruce bez rukavic pálily mrazem a přes obrovskou kapuci jsem sotva něco viděla. Ale já nesměla přijít pozdě, já jsem nikdy nepřišla pozdě, i když vlastně nevím, co by se stalo, jestli by se zhroutil svět. Pravděpodobnější bylo, že by si toho stejně nikdo nevšiml.
Pospíchala jsem, jako by tam všichni čekali jenom na mne a v mysli jsem si již dopředu vytvářela slova, která povím, až jej po tolika letech uvidím, dokonce jsem cestou omylem vrazila do několika lidí a na křižovatce mě málem srazila tramvaj – spadnout pod tramvaj, to by byla skutečně ironie, pomyslela jsem si.