Jak mi voní náš dům - napsala Radka Kozáková

Náš dům bych nevyměnil za nic na světě. Žiju v něm se svou paničkou a páníčkem.
Nejvíc miluju, když si sluním svůj kožíšek pěkně na zápraží, sním o sousedovic Berušce, a do toho slyším, jak na mě panička z okna kuchyně zavolá svým milým hlasem: „Bertíkuuuu!“
To je pro mě jasný signál, abych vyrazil na obchůzku domu, protože uvnitř na mě asi něco dobrého čeká. 

Ledovcový obr - napsal František Hladík




Foto: František Hladík
Stál jsem na úzké skalní římse. Nebyla o moc širší než okenní parapet. Díval jsem se na syna a vychutnával společně strávené chvíle na místě, kde nás nespojuje jenom vzájemné rodinné pouto.Vracíme se z výstupu na nejvyšší jihotyrolskou třítisícovku.

Sám Reinhold Messner, který jako první člověk pokořil korunu Himaláje, nazval Ortler „ledovcovým obrem“. Teď se ohlížíme k jeho vrcholu ve výšce 3905 metrů. Sdílíme krásu hor a cítíme respekt k jejich majestátnosti. To, že jsme k sobě připoutaní lanem, jen prohlubuje naši vzájemnou důvěru. Utváříme sladěný celek, který musí skvěle fungovat. Pokud udělá chybu jeden, tak druhý za ní zaplatí stejnou mírou.


Hemžení - napsala Romana Koudelková

Vypadá to, jako by vlasy lehce dýchaly. Protože dech, ten je vidět jenom zblízka. A i když hrozně nechce, přiblíží se ještě o kousek, až ucítí ovocnou vůni šamponu. Soustředěně zamžourá na to jedno jediné místo.
Karla si ráda věci namlouvá, ale teď není, co si namlouvat. Teď to ví. Ví, že je to hloupost, aby vlasy dýchaly, natož aby to bylo vidět. Uhne pohledem a trošku se zase odtáhne. Tak, teď je to o fous snesitelnější. Hřebínkem odhrne ten oživlý pramen.

Můj dům, můj hrad - napsala Michaela Blšťáková

Zase těch 80 schodů nahoru s plnými taškami nákupu! Vzhlížím tradičně vzhůru. Proč není zrovna na zahradě syn, který by mi s nimi pomohl až do kuchyně. Ach jo. Pomalu stoupám vzhůru a všímám si vysoké trávy, kterou samozřejmě nikdo neposekal. Zkrátka nejsou "lidi". Já když jsem zde vyrůstala a bylo mně 15 jako dnes mému Petrovi, měla jsem také jiné priority, než se zajímat o práci na zahradě. Také jsem vždy vyběhla schody, hodila tašku na zem a za chvíli už běžela jinam, za svými zájmy a kamarády.

Bajka o motýlu a včelce - napsala Lucie Urválková

Skamarádil se motýl se včelkou. Celé dny jí pozoroval, jak pokaždé, když nasaje sladký pyl z kytiček, letí s ním do úlu. Vyprávěla mu o sladkém medu, který včelky vyrábějí. Je tak pilná! A on pouze prolenoší celý na louce a stará se sám o sebe.

Aby s ní mohl být více, tak se jednoho dne konečně odhodlal a s plným sosáčkem sladkého pylu vlétl do úlu.

Past na Barbie - napsala Iveta Klimečková

Jsem štíhlá, vysoká blondýnka, a můj bývalý přítel Emanuel má červené auto a opravdu hodně peněz.
Na jednom mejdanu se na něj obořil chlápek s obličejem buldoka a tvary medvěda. Buldok na mého Emíka zařval: „Ty špinavé prase! Strč si své špinavé peníze do své špinavé …….!“ Emanuel se velmi rozčílil, zrudnul a bez rozloučení mne odvlekl pryč - zrovna, když jsem mávala svými hedvábnými řasami na někoho, komu říkali Ce Le Brita (asi anglický šlechtic s francouzskými předky).
Emanuel je přehnaně čistotný, jeho peníze jsem důkladně prohlédla a žádnou špínu nenašla.

The Mučírna - napsala Lucie Malá

Nechutná zatuchlina na mě dýchne ještě než vejdu do dveří. Předzvěst nejhoršího. Je tu potemnělo. Jako vždycky z umaštěných oken u stropu neprochází ani zdaleka tolik světla, kolik by bylo na tak velký prostor potřeba.
Nahlédnu do výklenku po mé pravici. Musí se tu rozsvítit, aby vůbec něco bylo vidět. Pár pranýřů a pás nekonečného utrpení. Jak nechutné. Popojdu o pár kroků stranou, abych měla lepší výhled na hlavní prostranství. Pod nohama vržou zastaralá a poškrábaná prkna. Kousek ode mě mají zrovna takovou šedou ošoupaninu, že člověku okamžitě naskočí představa, jak je někdo na tom místě vší silou drhne. Možná od krve. Kdo ví, co se mohlo dít na roztřepeném provazu přesně nad tím...

Neviditelný - napsala Iveta Klimečková

Chmýří na jejím odhaleném krku. Světlé vlasy ostříhané na krátko. Sledoval ji, schovaný bezpečně v
dalekém křoví (od jisté doby měl oči jako rys). Tak křehká a silná současně. „Je jako Johanka z Arcu“, napadlo ho.
Johanka ležela na břiše a klimbala. Sametově žlutá deka v jasné zeleni zářila, dováděla s okolními kytkami a lákala dotěrný hmyz. V polospánku, do kterého upadala, se míhaly obrazy. Bosé nohy v písku. Její dětská ruka v tátově hřejivé dlani. Jezero, na jehož dně žily podivné bytosti. Četla o nich v knížce, kterou našla na půdě chalupy. Byla ohmataná, psaná starým písmem, obrázky zašlé a špinavé. Voněla zatuchlinou.
Vždycky se jich bála.

Stamichman a Prastarý strom - napsala Lucie Malá


Jednoho večera se takhle Stamichman procházel po nejstarší části lesa na úbočí Kralického Sněžníku. Zrovna byl zkontrolovat místo, odkud vyvěrá pramen řeky Moravy a cestou vzpomínal, jak kdysi dávno poprvé navštívil zpustošený kraj, který byl teď jeho královstvím.
Jak tak bloumal, uvědomil si, že vlastně neví, proč byla předtím než přišel oblast Dolní Moravy tak zbědovaná. V tu ránu se rozhodl, že to musí zjistit. Bylo mu nad Kralický Sněžník jasné, že nejspolehlivější odpověď nalezne u Prastarého stromu, který leží v samotném srdci zdejších lesů.

"Mistře?" oslovil Stamichman obrovský buk zadýchaně, když po pár minutách ostré chůze dorazil na místo.

Jak Stamichman ke slonu přišel - napsala Irena Lahodná

Stalo se to už velmi dávno. Asi pětset padesát pět let po tom, co se pod Sněžník přistěhoval.
Sedával ve své sluji a přemýšlel, co by zas komu vyvedl za taškářství, aby byla legrace. Vymýšlel a špekuloval a najednou břink až poskočil. Co to bylo? Břink. A zase. Takovou muziku ještě neslyšel. Znělo to jako všechny zvony v Králíkách a ještě něco navrch. Stamichman se zvědavě vyřítil za zvukem, vyděsil stádo ovcí a porazil bernardýna. A na návsi, kam se přihnal, to uviděl. Komediantský vůz, buben, činely a píšťala. Komediant chvíli hrál a chvíli povykoval a útlá černovláska metala salta. Pak se roztančila a Stamichman zapomněl na své lotrovinky. Stál a civěl jako pes. Krasavice se usmála a podívala se mu přímo do očí. Stamichman zakňučel a rozběhl se do lesa.

Cesta vlakem v roce 1995 - napsala Lucie Urválková

Jede na čas, huráááá! Ne vždy se to poštěstí. Noční rychlík v 01.54 hod z Pardubic do Karviné s přestupem v Bohumíně. Vybírám si vagón, kde u okénka nestojí kuřáci. Takový by mohl být voňavější, alespoň trošku. Doufám, že bude volno a trošku se cestou vyspím. Všude cestující – zase je obsazeno!

Vybírám si kupé, ve kterém je jedna žena a jeden muž. Nejistě otevírám dveře. Žena se okamžitě probudí a rozdělíme si čtyřsedačku mezi nás dvě.

Jak se (ne)léčí duše - napsala Monika Hodáčová

Chodba je studená, oprýskané zdi a nejvyšší patro bez výtahu. Syn se mě chytá za ruku. Stoupáme a stoupáme.
„Já tam nechci jít.“ 
„Neboj, jdeme tam přece proto, aby ti paní doktorka pomohla.“
Už jsme nahoře, šipka ukazuje vpravo. Chodba je dlouhá, s řadou dveří: finanční poradenství, autoškola... a  dětský psycholog. Věřím, že za dveřmi bude líp. 
V čekárně je stejná zima jako na chodbě a nábytek je možná starší než já. A to už je nějaký ten pátek. Prošoupané židle, pár potrhaných časopisů a otlučených hraček. No jo, dnešní děti jsou hyperaktivní. Ale to mé je úzkostlivé, nechce si ani sednout, ani si sundat bundu.  Měl by si tu léčit noční děsy.