23. dubna 2018

Skřítci a Stamichmanův kámen moci - napsala Renata Landgráfová

Stamichman, pán Králického Sněžníku, dohlíží na hory a hlavně na lidi, aby mu přírodu příliš neničili. V tom mu pomáhají i malí skřítkové, kteří s ním bydlí v jeskyni na Srázné a také se starají se o hory, zvířátka a rostliny.
Jednou se Stamichman vrátil domů tak utahaný, že hned padl únavou a usnul. Celou noc totiž odklízel pohromu, kterou seslal na lupiče, co chtěli zdejším horám odnést jejich kouzlo.
Svou hromovou hůl jen opřel o stěnu pokladnice a úplně zapomněl zamknout do truhly kouzelný kámen, který holi dává její moc.
Když to skřítci zjistili, hned je napadlo využít příležitosti. Na výpravách se Stamichmanem vždycky žasnuli, jak s pomocí hole sesílal hromy a blesky, přivolával déšť a sesílal mlhu, v níž se všichni mohli rychle ztratit zvědavým turistům. A protože skřítkové jsou pěkní nezbedové, rozhodli se, že by mohli vyzkoušet, co ten Stamichmanův kámen všechno dovede.

22. dubna 2018

Proč se ve štole smí používat mobil - napsal Yakeen J. Helus

Barbora Mrázková, Fakulta designu a umění v Plzni
„No, to ani náhodou!“ bránil se Pepík, když mu táta ve štole řekl, aby vytáhl mobil. „Vy jste si svoje telefony nechali s mámou na pokoji, Áňa si tamhle spokojeně cvrnká králičí bobky a já si to mám zase schytat za celou rodinu? To zrovna!“
Pepík neměl s používáním elektroniky na Dolní Moravě dobrou zkušenost. Ze začátku si myslel, že má jenom smůlu, ale pak mu to začalo být podezřelé. Když vytáhl prvně telefon, aby se kouknul, jestli kluci nepsali, jak dopadli ve fotbale, zakopnul o větev, o které by přísahal, že tam před tím nebyla.

Zrození permoníčků - napsala Irena Lahodná


Honza Šprýmař
"Kdo ti dovolil usednout na ledový trůn?" vztekal se jako vždy vládce hor.
"Když já bych tak chtěla vědět, co bude... Co bude s malým Stamíkem, s mamutíkem, se mnou, s lidmi... k čemu jsou vlastně ještě moje kouzla... a tak..."
"Tak to je velká troufalost, na průsvitnou vílu, Podbělko. Už jsi dnes posbírala rosu otevřela kytkám kalíšky, probudila včely, vylíhla motýly, vyléčila veverku, složila větrnou píseň a vyrobila Stamichmanovi nové podrážky ze smůly a chvojí? Má okopané paty od kořenů a tobě je to, zdá se jedno. Jestli to do poledne nestihneš, usuším tě na slunci."

V kupé - napsala Irena Petržílková

Pardubice hlavní nádraží.
V kupé ve vlaku směr Kolín, Praha sedí starší osamělý muž.
„Je tu, prosím, volno?“ Aniž čeká na odpověď, přistupuje paní středních let s objemnou kabelou.
„Jedete daleko?“ zapřádá pán hovor.
„Do Prahy, za dcerou…“ odpovídá paní.
„Studuje nebo už má rodinu,“ ptá se pán dál.
„Pracuje tam….“
„A kde, má dobré místo?“
„Jo, dobré,“ kuse odpovídá paní.
„To z ní asi máte radost…“

Jak to hraješ, slepice?! - napsali Zuzana Zemanová a Anička Chmelařová

Spisovatelka a publicistka Dana Emingerová, která sestavovala i knihu vzpomínek k 50. výročí Gymnázia Na Vítězné pláni, studovala v letech 1976-1980. Svou novinářskou kariéru začala v populárním předrevolučím týdeníku Mladý svět. Vydala deset knih. Dnes pracuje v redakci časopisu National Geographic a učí tvůrčí psaní – občas i studenty gymnázia.

Bylo GVP považováno za výběrové gymnázium s vysokými nároky?
Nevyhlášenější v Praze tehdy bylo Gymnázium Wilhelma Piecka, ale tam jsem neměla šanci se dostat. Naši nebyli v komunistické straně, odsuzovali okupaci v roce 1968 a já jsem nikdy nechodila do pionýra, takže to se mnou vypadalo bledě.

20. dubna 2018

Bankovní pobočka

PONDĚLNÍ RÁNO
(očima manažera)
Je půl deváté a vstupuji do své krásné pobočky. Na obrazovkách bankomatů a vkladomatů svítí promo akce na Friends 24. Koukám, že uklízečka opět zapomněla vymést rohy. Kolegové za přepážkami dojídají snídaně a vášnivě diskutují, jak nejlépe vysvětlovat klientům, že budou platit poplatky za hazard a porno. Všechno již běží, jak má – lístkomat se těší na své první návštěvníky, tiskárny nažhavují lasery, dětský koutek je na posledních pár vteřin uklizený.
Atmosféra odpovídá pondělnímu ránu.

19. dubna 2018

Vražedné manýry - napsala Klára Dvořáková


„Utekli, určitě utekli…“ portýr celý udýchaný doběhne k recepci a položí ruce na pult, „Lenko, volejte policajty. Na 305 se stal mord!“

„Dejte ty ruce dolů, pane Macháně, teď jsem to utřela,“ zlobí se noční recepční, jakoby neslyšela, co právě řekl.

„Lenko, nic neutírejte, jsou to důkazy. Všechno kolem jsou teď důkazy!“ Macháně ukazuje rozpraženýma rukama na celou halu pětihvězdičkového hotelu.

18. dubna 2018

C‘est la vie, c‘est la mort
Tomáš Nováček, l.E

Hanba, sebelítost, strach... Najednou jsem naprosto zmatený ve svých pocitech. Posledních pár hodin se moje klidná duše propadá do děsivých temnot zapomnění a nahrazuje ji ohavný červ, který mě sžírá zevnitř. Pohledem pomalu přejedu od telefonu, kde poblikává kontrolka vybité baterie, až k tomu nádhernému kusu z otcovy sbírky. Vždy jsem obdivoval její lesk. Pomalu jsem pro ni natáhl ruku, když telefon zazvonil. Rychle jsem ho popadl a přiložil k uchu.
„Haló? Petro?“ vyhrkl jsem. Na chvíli nastalo ticho.
„Dobrý den, jmenuji se Dana Svobodová a zastupuji telefonní společnost 02. Jste spokojen se službami, které Vám poskytujeme?“

Vládce hor a jeho dcera Marahwa - napsala Katka Buriánková

Oldřich Holinka, Fakulta designu a umění  Plzni
„Moc dobře věděla, co se stane, jestli se za tím náčelníkem znova vydá,” pobrukoval si vládce hor a v přestrojení za medvěda pozoroval, jak se jeho dcera koupe se smrtelníkem.
No tak to ne, přece svou jedinou dceru nedá takovému holomkovi. Vydal medvědí řev a prudce se vyřítil ze svého úkrytu.
„Já tě rozsápu, ty kluku,” řval, ale z tlamy mu vycházely jen zvířecí skřeky. Náčelník Man vyrazil proti medvědovi, aby ochránil sebe i svou krásnou vílu. A v tom víla Marahwa postřehla, že medvědovy oči jsou jí povědomé.
To je přece tatínek.

Vzácný pták - napsala Anežka Velinská

Na jednom ostrově jménem Aotearoa* nastala no
c, všude se rozhostilo ticho a jen vítr si hrál s travinami a listy stromů.
Mezi travinami, kde se proháněl vítr, bylo cosi malého, bílého a kulatého. Z nenadání se to začalo pohybovat a bílá krusta začala praskat. Objevil se dlouhý zobák, pak noha, další noha a taková hnědá chlupatá koule. Začalo svítat a světlo pomalu prostupovalo traviny a lesy ostrova a ukázalo se, co se v noci vylíhlo, bylo takové zvláštní zvíře. Nemělo ocas, křídla, ale za to mělo dlouhý zobák a dvě tlusté silné nohy.

Bažant horolezcem - napsal Ondřej Malina

Kéž bych uměl létat jako káně. Viděl bych kus světa. Bažant Bruno kráčí pšenicí. Široko daleko šustí klasy. Za chvíli pod pařátky voní měkký mech. Sem tam křupne jehličí. Když najednou, celý zamyšlený vrazí hlavičkou do vysokánské skály. Na skále visí lano. Na laně visí lidé. Když vyšplhají nahoru, majestátně se rozhlíží po kraji.
„Ano, stanu se horolezcem,“ zatančí Bruno vesele. Chvíli pozoruje, jak se to dělá. Zkouší to znovu a znovu, ale pískovec klouže.
„Nikdy šplhat nebudu,“ vzdává se ptačí hromádka neštěstí. Když tu mu svitne naděje!

16. dubna 2018

3. kurz psaní pod Králickým Sněžníkem 20.-22 dubna 2018

Všichni příznivci „Psaní podle Lustiga“ jsou srdečně zváni na již třetí kurz tvůrčího psaní v panenské přírodě pod Králickým Sněžníkem, který se bude konat 20.-22 dubna 2018.
Opět budeme pilně psát i chodit na výlety, abychom se nechali inspirovat místními horami pro psaní legend o strážcích lesa, vílách, ale nejen to... Budeme se věnovat i dávným lovcům mamutů, kteří zde žili, a také příběhům o mamutíkovi, který se stal symbolem Dolní Moravy.
Víte, že tu od letoška budou mít třináctimetrového mamuta, v jehož útrobách bude výstava o pravěkých lidech? A na tom všem máme šanci se podílet i my svými příběhy.